Jindra, hraběnka Ostrovínová

Zvuková adaptace Klicperova sentimentálního románu je čistě fanouškovská záležitost. Film byl zinscenován "po staru", jako jeden z posledních odkazů němé kinematografie v čele s Karlem Lamačem a Jarmilou Lhotovou, kteří sehráli titulní dvojici odloučených milenců. Patetická přepjatost a poněkud naivní stylizace příběhu je částečně vykoupena několika působivými exteriéry, včetně průhonického parku, snímanými kameramanským mistrem Otto Hellerem. (05.10.2008)

Protože babička měla ráda filmy pro pamětníky, tak se i dnes na některý z nich podívám. Tentokrát to byla Jindra, hraběnka Ostrovínová. Spoiler: S každou holkou občas mává puberta a s Jindřiškou mává docela dost. Karel Lamač se mi do role vlastence - učitele moc nehodí (a to ho mám ráda jako Kantora ideála), dokonce mi příjde, že už mluví špatně česky. Některé scény v tomto zvukovém filmu jsou podány jako scény z filmu němého. Představitelka Jindry je krásně fotogenická ale protože je věkově starší než postava kterou hraje, tak jí tu prvně zamilovanou dívku stěží uvěříte. Naivní sestřenice Amálka je zmalovaná jak plakát, tak si ji ani moc neoblíbíte. Na druhou stranu se mi líbila scéna se služkou a zahradníkem. Pověru s kukačkou jsem až dosud neznala. Kolikrát spolu uslyší kukat kukačku, tolik budou mít dětí. "Sedm dětí, já se stydím." "Za děti se nemusíš stydět". Původní Klicperův román jsem nečetla ale svého času to byl "trhák" převážně vesnických knihoven. Film je podán umělecky a tak mi příjdou některé scény zbytečné např. stínové divadlo, hraní na hudební nástroje nebo němé scény. Jestli si tento film pustím ještě jednou, to umění přetočím a nechám si jen ty citové scény. Zbyde asi patnáct minut z celkové délky. Ten závěr s Jindřiným synem a učitelem Lípou znamená, že chlapec je věrným obrazem své matky, tudíž v Lípovi vyvolal takovou citovou reakci. Podle mého názoru nepovedený film. Určitě je pro film lepší napsat zcela nový scénář než vzít pár scén z oblíbené, přesto (i na třicátá léta) zastaralé knižní předlohy. Dvě hvězdy. (25.07.2021)

Strieborné plátno jak má byť! Popri parádnom Lamačovi tu máme dve parádne ženštiny - Mariu a samozrejme Jarmilku, z ktorých sa, mimochodom, prvá dožila 91 rokov a druhá dokonca najviac spomedzi českých herečiek. A tú chorobu jej človek proste nemohol baštiť, už na pohľad vypadala móc zdravo. Normálne ten level, ako keď Kirk Douglas hrával chorých a duševne i fyzicky zlomených ľudí, hehe. (13.10.2020)

Není to až tak špatný film. Jarmila Lhotová ovšem byla mizerná herečka, naví neoplývala žádnou krásou, i k¨některé další role (Kysilková, Hajská) byly zahrány neobvykle amatérsky, naopak cenné bylo pěvecké sólo Marie Tauberové a ovšem i Karla Hašlera. Hlavně kvůli těmto hudebním vložkám přidávám jednu hvězdfičku na celkové tři. (21.01.2021)

Tento námět byl v naší kinematografii zpracován celkem třikrát. Poprvé to bylo v roce 1919 pod názvem Jindra a režijním vedením Oldřicha Kmínka. Po druhé se námětu zhostil další režisérský neumětel Václav Kubásek v roce 1924. Tentokrát se film jmenoval Jindra, hraběnka Ostrovínová. A nakonec se na toto melodrama vrhnul Karel Lamač. Přestože to byl dobrý režisér a zvláštní typ komika (dobrého komika), melodrama evidentně nebyla jeho parketa. Film je neuvěřitelně nudný, předvídatelný, utahaný, přeslzený a celkově velmi nepovedený i po herecké stránce, které vévodí trapný výkon pana režiséra a Jarmily Lhotové, která tak uzavřela svou ne příliš plodnou filmovou kariéru. Hvězdička za kameru. Jinak pravý a nefalšovaný odpad. (08.04.2007)