Terapie láskou

Silver Linings Playbook jsem na základě zámořských ohlasů vyhlížel jako jednu z nejlákavějších letošních Oscarovek, ale bohužel, úplně stoprocentně přesvědčivě to na mě tedy nezapůsobilo. Neučesaná vztahová síť kopy divných, bláznivých, neurotických postav, jimž kraluje Jennifer Lawrence a Bradley Cooper (jež oba považuju za velmi nadané mladé herce), si moje srdce nezískala. Příjemná svižná zábava to docela je, budu-li se na to snažit dívat pozitivně. Ale nic víc. Emočně mě film minul obrovským obloukem, dokonce až v takové míře, že si ani nejsem jistý, kdy přesně jsem měl nějaké emoce pocítit. Vždyť ten vztah hlavních postav je budován tak nějak mimochodem, hlavně teda ze strany Coopera. Potkaj se, hádaj se, tancujou a bum. Chris Tucker na zabití. 7/10 (13.01.2013)

Skvostná romance, která ví, že ke štěstí se člověk musí holt občas probrodit i sračkama. A že každej má svý slabý místa a traumata, ale o tu zvedačku by se nakonec měl pokusit. Prostě doják jako prase, napěchovanej energií díky virtuózní režii, která si dokonale vodí na blízko herce i na dálku lítající kameru. Nej z letošních oscarovek. „Cítíš ty emoce?“ Cítím... a chci do toho jít, i když se mi chtělo chcípnout. (21.01.2013)

To jsou mi zase homoódy a enormně přebušená procenta! Prý "nejorginálnější romantická komedie", "skvostná romance" a podobné výstřiky životem zklamaných vdov a obézních hochů, co nepokrytě vyleštili u Hladových her. Hovno, je to terapie žehem. Základní kostra postav nepatrně originální je, protože tokání mezi nymfou s přetočeným tachometrem a maniodepresivním pacošem tu snad ještě nebylo, ale o komedii nemůže být řeč, romantické to je asi jako morová rána, a tak nakoupíte jen dvě hodiny oscarově klišovitého žvanění zakončeného hříšným kancem, u kterého by pošel nudou snad i závodní psychiatr. Pravdou je, že slečna Lórencová by už jen svým medovým basem mohla úspěšně napomáhat při odběru spermatu, a tak se u toho dá alespoň trochu rozjímat o čvachtání v loužích a polohových závodech v olympijském bazénu. Ani Bredlyho tentokrát nezabili, je sladký a hraje jako o život a na své si tak dozajista esteticky přijde i menšina s rektálními teploměry. (11.02.2013)

Najlepšia filmová romanca od... od... hm. Cooper fakt na Oscara, De Niro tiež (pri záverečnej otcovskej rade ukápla slza), Jennifer čarovná. Koniec som čakal temnejší... ale možno práve preto som bol na konci úplne namäkko. Luxusná žánrovka. Z neurotika Russella, s ktorým nechcel nikto spolupracovať, sa vyvinul pán režisér, ktorého budú herci chodiť prosiť kolenačky. (14.01.2013)

Hrdinové screwball komedií se chovali jako blázni. Hrdinové Terapie láskou blázni jsou. Samozřejmě v mezích amerických indie romancí – čili jde o figurky s výstředním chováním a minimální psychologickou hloubkou, které jsou definované jenom jejich interakcí s bezprostředním okolím. Jemu sem tam ujedou nervy, ona má nymfomanické sklony, oba někoho ztratili. Teď potřebují emocionálně vyplnit uvolněný prostor a najít ztracenou rovnováhu (třeba v tanci). Víc pro pochopení příběhu a zakušení dobrého pocitu v závěru vědět netřeba. Russell vsadil na dobré herce a prudké slovní výměny, nepřekvapí tak, že mezi vrcholy filmu patří scény, v nichž po sobě křičí několik psychicky labilních postav, snímaných roztřesenou kamerou. Nejde ale o další projev „shaky cam“ syndromu. Nervní kamera je využívána v souladu s Patovým postupně tlumeným neklidem. Klidnější jsou scény u psychiatra a určitou harmonii pohyb kamery získává postupným sbližováním ústředního páru, které je však dlouho motivováno zištně, takže jistá nervozita a nejistota přetrvává. Kamera nás i v jiných scénách upozorňuje na to, co si postavy uvědomí teprve později (čtení dopisu), čím je vytvářeno napětí a vyvoláváno očekávání, jež alespoň zpříjemňuje cestu za předvídatelným zakončením. Je potěšující, že scénář oproti mnoha současným komediím nesestává jenom ze Scén a Hlášek a má také pečlivě promyšlenou strukturu (vyklenutý dramatický oblouk, chcete-li) – bez hluchých míst, s finále, v němž jsou svědomitě zužitkovány veškeré motivy. Skutečnost, že hrdina nemá své jednání plně pod kontrolou a kvůli „léčbě“ se musí naučit tančit, nijak neoslabuje důsledně androcentrický narativ (rodiče od Tiffany téměř nepoznáme, ti Patovi podmiňují rozuzlení) a také v jiných ohledech je scénář revizionistický jedině ve vztahu ke screwball komediím. Společenské normy jsou podrývány přenesením léčebného procesu z institucionálního rámce do vnějšího světa, resp. popřením dichotomie mezi „normálností“ a „bláznovstvím“. Oproti klasickým screwball komediím si zde díky realistickému kontextu (léčebna, prášky, agrese) uvědomujeme, že postavy jednají jinak, než jak je v jejich světě zvykem. Ani jedna z nich však nemusí postoupit do normálnějšího světa. Jinými slovy, všichni jsou blázni, jde jen o to, najít toho správného. 75% Zajímavé komentáře: imf, ScarPoul (25.02.2013)