Carmilla

Černobílá televizní inscenace klasického hororu podle novely Sheridana le Fanu v rámci oblíbeného cyklu „Teatr Sensacji Kobra“, který přitahoval Poláky k televizní obrazovce v době socialismu každý čtvrtek. Režisér Kondratiuk se tu dle svého vlastního scénáře drží literární předlohy 19. století někdy přesně, jindy jen v určitých obrysech, a zcela pak mění závěr. Vdovec s dcerou Laurou přijmou do svého domu dívku Carmillu, která měla poblíž nehodu v kočáru. Osamělá Laura se s Carmillou sblíží, ale zároveň ji přepadá tísnivý pocit z chování a některých výroků nové přítelkyně. Navíc v okolí začíná umírat čím dál více lidí. Potulný trhovec je přesvědčen, že náhlá úmrtí mají na svědomí upíři. --- Výprava je minimalistická, scéna je takřka divadelní zcela bez krajiny a architektury, přesto je však celkem dobře navozena tísnivá atmosféra. Nejlepší hereckou postavou, která svou unylostí odpovídá viktoriánské literární předloze, je jednoznačně Laura, představovaná tehdy 17letou Monikou Stefanowiczovou. Naproti tomu, jakkoliv je Izabela Trojanowská známou (a pohlednou) herečkou, do role Carmilly, která by měla být daleko jemnější i záhadnější, se svou vizáží nehodila. Ostatní postavy byly obsazeny herecky celkem dobře (otec, učitelka, malíř obrazů, chůva aj.). Kondratiuk použil pro vytvoření představ vzpomínek a minulých událostí změny barevných tónů, k podtržení napětí dramatickou hudbu na klasické melodie a v kulminujících scénách zvláštní těkavé a opakovaně se vracející sekvence. Hodnotím celkově slabšími čtyřmi hvězdičkami: lepší než o 10 let starší dryáčnický Bakerův produkt „Krvežízniví milenci“, avšak slabší než Beaumontové „Carmilla“ z roku 1990, která však, bohužel, mění nepochopitelně středoevropské prostředí za plantážnické exteriéry někde v USA. Přesto považuji adaptaci Beaumontové za zatím nejzdařilejší převedení této literární klasiky do filmové podoby... A popravdě, divím se, že dodnes Carmillu nikdo pořádně nenatočil přesně podle Sheridanovy novely, neboť na ní není co vylepšovat či upravovat. Je dokonalá. (25.04.2011)

"Bála by ses zemřít?" "Ano, samozřejmě. Každý se přeci bojí." "Ale zemřít jako milenci. Zemřít společně, aby pak společně žili." Ono by se vlastně za adaptaci Carmilly dala považovat každá lesbická upířina, ale tohle je patrně první adaptace výtečné upírsko-lesbické klasiky, co jsem viděl. Ani mě nepřekvapuje, že je z Polska, ono v té době na tom Poláci s horrorovou tvorbou (byť převážně adaptační a ukotvené v bezpečných vodách 17. - 19. století) byli mnohem lépe než my, jako spíše to, jak je to výborná práce. Předlohy se to, až na pár ojedinělostí a samotného závěru, drží poměrně přesně. Na TV formát to však vykazuje hned několik zajímavých věcí - představitelky obou hlavních ženských/dívčích postav jsou výborné, opravdu hodně dělá skvěle zvolená hudba. Zaujaly mě hrátky s obrazem, jeho rychlostí, barevností (film je černobílý - další plus, ale občas jsou využívány barevné filtry) a roztřeseností (už tehdy Kondratiuk ve vypjatých scénách používal něco, co hollywoodští bubumani objevili až o nějakých třicet let později a přemírou využívání dovedli až na hranici snesitelnosti) a jakoby zaseknutostí, což silně atmosféricky kontrastuje s jinak takřka divadelně konverzačními scénami. Je to neuvěřitelné, ale při jedné takové scéně jsem se lekl tak, že jsem si málem vyložil náklad na hřiště. A navíc, mezi hlavními hrdinkami to fakt jiskří, ne v nijak expresivním uslintaném chlípném smyslu, ale přesně tak, jak to vyplývá z le Fanuova originálu. Nečekaně překvapivý úder od našich severních sousedů. 3,5* (08.10.2014)

Aneb jak by to mělo vypadat, když se dělá televizní horor. I když je úvod hlavně kostýmní drama, jak tenhle příběh graduje, podařilo se tvůrcům vytvořit nejen hutnou atmosféru, ale zároveň použít zajímavé filmařské postupy a efekty. Závěr už pak dovede být skutečně děsivý, což je přesně to, v co jsem doufal. (20.08.2015)

Perfektní inscenace Sheridanovy novely Le Fanu v černobílé střídané červenými filtry.(70%) (18.11.2023)