Almayerovo šílenství

Tlumené světlo dlouhých akermanovských záběrů mísí stíny charakterů umrtvených postav s nocí rozumu, do něhož upadá postava hlavní. O čem je poslední režisérčin fikční film, o věčné evropské chiméře vlastní nadřazenosti, pudu Citius, Altius, Fortius (rychleji, výš, silněji), který redukuje lidi a přírodu jen na znaky a materiál vlastního úspěchu a snu o vítězství? O vzpouře jednoho z objektů tohoto šílenství, které se kryje se vzpourou rodinnou - o snaze nefigurovat ve snu cizince, i kdyby to byl otec? A nekryje se toto vše jen se vzpourou mládí, prchající před autoritou otce/ kultury vstříc lásce, nehledící na zisk a prestiž - jež chce žít ve světě, který je sám sebou? A nemá to být osud celého třetího světa, který ve filmu ani nebyl pojmenován? A jak číst úvodní scénu, která poodkrývá naděje vzdorného gesta: za hlasu Franka Sinatry mladá míšenka stejně přichází o naději - připravil ji o ni vrah milence, nebo právě již Sinatra, odhalující konec jiné než evropské iluze, a to právě iluze mládí třetího světa o vlastním světě? Minimalismus již mrtvých postav kopírující smrt Almayerova světa i světa jeho dcery. Nezapomenout znamená zemřít, zapomenout znamená ztratit smysl života - v tomto prostoru mezi dvěma smrtmi je chycena hlavní hrdinka v úvodní scéně, ve které se její gesto tak smutně krásně míjí se situací, do které již nepatří. (01.04.2016)

Ako Akermanová povedala, nechcela natočiť psychologický film. Namiesto toho sa tentoraz vybrala cestou chladných, esteticky pôsobivých literárnych adaptácii (ako La Captive). Vrcholná epika, pričom samotná forma filmu vytvára novú významovú rovinu... Bola by to balada, keby na konci vystúpil žiaľ - v tejto snímke však všetky srdcia dávno zamreli a niet už aké putá spretŕhať. Pravda, osobné snímky Akermanovej prinášajú divákovi viac, ale človek na to takmer zabúda, keď vidí tú skvelú prácu prácu so svetlom... "Le soleil est froid, la mer est noire." Almayer (16.06.2013)

V posledním desetiletí jezdí filmaři na Borneo, aby tam zvěčnili poslední orangutany. Chantal Akerman si tam zajela natočit film o "mládí třetího světa", jak to nazval případně Dionysos ***** - a správně to vyhodnotil jako iluzi. Je však možné zachytit tuto stopu, která vede od Josepha Conrada( Almayerův vzdušný zámek, Almayer's Folly, 1895, byl jeho prvním románem) až po Chantal Akermanovou. Co se za tu dobu změnilo a kolik Altmayerů zešílelo? (03.12.2020)

Chantal Akerman určitě nebude moje oblíbená autorka, ale musí se jí nechat, že filmy točit umí a umí je podat. V tomhle případě takovým zvláštním stylem, kdy na jednu stranu máte pocit, že je to dějový film, ale zároveň se toho ve skutečnosti moc neděje. Prostředí a stav lidské mysli jsou ale zachyceny dobře. (03.05.2017)

Hodne prekvapiva, kolonialni Chantal Akerman, jejiz styl je stale citelny a stale originalni. Stejne tak je stale patrny jeji cit pro hudbu a obraz. Pro Folmayerovo silenstvi je podstatna reka, ktera je plyne jako mizejici cas pohrbivajici vsechny nadeje. I kdyz je to porad prirozene extratrida, tak jeji kousky zasazene do Belgie me chytly o trochu vic. (10.04.2013)