Obsahy(1)
V roce 2004 se miliónům fanoušků alternativního rocku po celém světě splnil jejich sen. Kapela Pixies ohlásila návrat na koncertní pódia. Pixies vznikli v Bostonu v roce 1986, vydali pět alb, která se dočkala průměrného ohlasu a v roce 1993 se kapela rozpadla.
Osmdesátiminutový dokument LoudQUIETLoud se nesnaží mapovat historii kapely, místo toho nabízí pohled do zákulisí koncertního turné v roce 2004 s příznačným názvem Pixies Sell Out Tour. Ukazuje čtyři lidi, kteří si v soukromí nemají moc co říct a navzájem se sotva snesou, ale o to úžasnější je jejich souhra na pódiu.
Seznam skladeb:
Where Is My Mind?
Here Comes Your Man
UMass
Caribou
Gouge Away
Nimrod‘s Son
In Heaven
Wave of Mutilation
Something Against You
Bone Machine
Cactus
Vamos
Hey
Monkey Gone to Heaven
(Alvin)
Recenze (12)
Skvělý hudební dokument o reunion bostonských Pixies. Spojení filmu a hudby má sáhodlouhou tradici, pokud má pak daný film dokumentární charakter, obvykle má i silný glorifikační efekt na filmový pás zaznamenávaného interpreta, režisér Matthew Galkin ovšem ctí ducha poetiky indie scény a prezentuje bostonskou legendu jako ryze civilní seskupení lidí z masa a kostí, se všemi možnými lidskými a charakterovými chybami, až může mít věci neznalý divák pocit, že tahle čtyřka je parta zkrachovanců a looserů, tak silný demýtizační efekt tenhle dokument má. Ale ono to tak nějak všechno zapadá do atmosféry začátku 90. let a nástupu indie scény (jejímiž vrcholnými představiteli Pixies byli), standardem tehdy byla antihvězdná image, civilní projev, garážová podstata, téměř nulová show, šlo hlavně a především o hudbu a tu energii a všechny ty parazitní nánosy showbyznysu šly stranou...a takový byli a stále jsou Pixies, na pódiu téměř bez efektů, s prostinkou scénou, jen chytlavé texty, jednoduchá kytarová muzika a kontrapunkt vokálů Franka Blacka a Kim Deal... ()
Nechodím každou neděli do kostela, neobracím své prosby k nebi a z bible umím zarecitovat jen Ezechiel 25:17, ale přesto uznávám, že patrně nějaký boží zásah musel stát za tím, že se Pixies dali znovu dohromady. Příběh spolku čtyř talentovaných jedinců, kteří spolu neumí mluvit, ale bez sebe nic neznamenají, je velmi zajímavý a já jsem si s nimi jejich návrat na scénu užil. Patřím totiž k těm šťastlivcům, kterým se CD Surfer Rosa, Doolittle a Bossanova dostala do rukou již v roce 1990 a nadšení pro jejich hudbu mne nikdy neopustilo. Je mi jedno, jestli hrají v garáži, hale nebo na letišti, jestli spolu mluví nebo jen trapně mlčí, hlavní je, že na pódiu jim to šlape, přestože Dave, Joey i Charles někde zapomněli vlasy, Kim přibrala asi metrák a Charles minimálně tunu. Oni nemusí být hezcí, protože tady jde o hudbu! ()
No ty vole, depresivnější než kdejaké psychodrámo... Pixies jsou legenda, o tom žádná, ale legenda spíš někde vzadu, ve tmě, ve stínu, něco jako Faith No More nebo Anthrax. Je velká škoda, že si po reunionu v roce 2004 šli zas každej svojí cestou, resp., že Kim Deal už nepatří do kapely, protože pojďme si říct No Kim No Party, No Party No Pixies. Každopádně tenhle výtečnej dokument ukazuje, proč tomu tak je, nemyslím si, že každá kapela funguje na přátelství až za hrob, ale tady je to docela extrém, až si budete chvílema připadat skoro až trapně, jak spolu tahle čtyřka nemluví, jak si vlastně nemá moc co říct. Nejvtipnější je tak chvíle, kdy se ségra Kim ptá Charlese, poté, co jim oznámí, že jeho partnerka čeká dítě, kdy se bude ženit, a on reaguje: Jo, všechno postupně, dneska mi přišli rozvodové papíry... Zkrátka bez Pixies by nebyla Nirvana (nebo Vypsaná fiXa) a bez Nirvany by nebyla... asi stovka dalších rockových kapel. Takže... Where is my fuckin' mind? ()
Dokument zachycující velkolepý návrat černé eminence rockové hudby. V mém případě to byl paradoxně právě až jeden z reunion warm-up koncertů, který mě přinutil tuto kapelu více sledovat a objevovat perly typu Bailey's Walk nebo I Bleed. Ještě teď se usmívám při vzpomínce na jejich první rozpačité zahraní La La Love You z Winnipegu. ()
Osobný kult a neskutočná legenda dotiahnutá do štádia, kde Chrisopher aj po toľkých rokoch stále žiarli na Kim, David fetuje valium a Joey je len pasívnou zložkou komentujúcou dianie okolo neho a všetci, pochopiteľne, veľmi zostarli. Stále sú energický, živelný, talentovaný ale ich osobné životy sú nudné a ako keby vystrihnuté z veľmi pesimistického filmu. Som rád za ten koniec kde sa všetci uzmierili (a valium sa odložilo) a nech sa dialo po konci filmu čokoľvek, stále sú to legendy. ()
Velmi poučné, velmi autentické. Poslední hvězda je ryze nostalgická, zároveň však vyztužená skvělými texty, jež mě vždy fascinovaly svým ostrovtipem a citem pro všežravé kulturní odkazy. ()
"Vpodstatě jsem se pokoušel vykrást Pixies." Kurt Cobain o skladbě Smells Like Teen Spirit pro Rolling Stone magazine, 1994.... Netřeba nic dodávat. Snad jen- Díky bohu, že se tahle různorodá parta dala v roce 2004 zase dohromady... ()
Demytizační dokument - svým způsobem dost smutný - David Lovering je kouzelník na valiu a Kim Deal není cool ale zfetovaná; všichni se navzájem nesnáší a bez Pixies jsou totální loseři (no dobře, Frank-Blackovo country je fajn, Breeders ale, i přes relativní úspěch, příšerní)... Jak je ale potom možné, že když se tihle 4 pošuci sešli, byla z toho (objektivně) nejlepší kapela všech dob? ()
Sněženky a machři po 25 letech. Všichni jsou plešatí, tlustí, rozvedení, na odvykačce nebo na drogách. Nelze si při tom nevzpomenout na Metalocalypse. I rockové modly jsou "pouze" lidé... lidé často odtržení od všední reality ale stále s všedními trably. ()
Tenhle život na kolečkách, to by jednoho piclo. ()
V záplavě vyvoněných kapel co dbají na imidž a pí-ár vypadají Pixies jako špatný vtip. Postava Franka Blacka se po letech ještě víc přiblížila standardu Homera Simpsona, zadek Kim Deal už se taky jen stěží vejde do kalhot, když začne David Lovering mluvit o své lásce k magii, tak by člověk pochyboval o jeho duševním zdraví a jako nejnormálnější z téhle party tak vychází „rodinný typ“ Joe Santiago. Ani tvůrci tohohle dokumentu se nesnaží o obvyklou glorifikaci kapely, nejsou tu povinné příběhy o tom, „jak jsme složili náš největší hit“, ani hra na „jednu velkou rodinu“. Tahle disfunkční rodina by spíš potřebovala pomoc psychologa a nijak se s tím netají. Upřímnost je fajn, ale po pár dialozích zakončených trapným tichem je ještě víc fajn, když konečně dojde na hudbu. A stačí začátek Where Is My Mind, čtyři akordy, jednoduchá melodie a rytmika abych si vzpomněl, čím jsou Pixies tak dokonalí. Krása je v jednoduchosti. ()
Na hotelové posteli se rozvalující obezní Black Francis oblečený jen v černých boxerkách telefonuje s novinářem a říká: "Jo, jo... zrovna na něčem dělám." Nic není vzdálenější pravdě. Kdo viděl reunion koncerty, které běžely před pár lety i na čt2, nabyl dojmu, že mozek kapely je obézní Francis, bubeník táhne kapelu dopředu, basačka Kim je taková máma od rodiny a kytarista Joe je jen suchar. Pravda je to napůl, Frank je sice mozek a Joey je opravdu suchar ale bubeník táhne kapelu spíš dolů a basačka Kim je reformovaná alkoholička, která si zapaluje jednu od druhé. Skvělý výběr živých provedení skladeb Pixies namixovaný se scénami z jejich ne-vztahů. Vpodstatě smutní a asociální lidé. Depresivní film. ()