poster

Matky (festivalový název)

  • makedonština

    Majki

  • anglický

    Mothers

Drama

Makedonie, 2010, 123 min

  • J*A*S*M
    ****

    Příjemné překvapení. Po přečtení obsahu jsem čekal mnohem spíš nějakou módní příběhovou skládačku (alá Iñárritu), ve skutečnosti se z Matek vyklubal povídkový film. První příběh (Exhibicionista) je nejkratší, hraje spíše na zábavnou notu, ale pod povrchem je cítit cosi shnilého. Ve druhém příběhu se trojice dokumentaristů vydává točit dokument na makedonský venkov. V této části jsou Matky rozhodně nejsilnější. V jednu chvíli se smějete, po pár sekundách se vám chce brečet. Třetí příběh - dokument o vraždách ve městě Kicevo - zabírá největší část stopáže, což je možná trochu škoda - vzhledem k tomu, jak mě film emočně dostával při příběhu druhém. Celkově rozhodně povedená sonda do jedné podivuhodné jihoevropské společnosti. (6.3. Cinema Mundi 2011)(7.3.2011)

  • dzira
    ***

    První miniaturka je sympatická, druhá část dokonce skvělá (jako krátký film by sama o sobě obstála znamenitě). Bohužel třetí a zároveň nejdelší část filmu, která je čistokrevným dokumentem (nebo se tak aspoň tváří) to celé naprosto zabíjí.....(12.5.2014)

  • Bluntman
    ****

    (CINEMA MUNDI 2011) Nabízí se vnímat MATKY jako povídkový film, který se skládá ze tří částí, jejichž leitmotivem je postava ženy-matky, a tak jednotlivé části hodnotit samostatně. Také je nabíledni vzhledem k strukturování snímku podle názvů měst v Makedonii chápat čtvrtý režijní a scenaristický celovečerní počin Milcha Manchevského jako portrét současné Makedonie. Oba přístupy dle mého nejsou zrovna nejlepší, protože jednak je dobré chápat onu trojici povídek v celku, jednak není dobré synekdochicky zaměňovat části za celek, když nahlédneme pouze do tří makedonských oblastí. Tématem promyšleného díla je totiž "pravda": v první povídce dvě malé holčičky lžou (?) spolužákům, policiím i rodičům ohledně toho, co (ne)viděly; v druhé dokumentaristé hledají autenticitu, ale přitom opomíjí, že se svým objektem zájmu manipulují; ve třetí se v problematizování důvěryhodnosti medializovaných příběhů pokračuje, když vrahem je novinář, video-záznamy z vězení jsou nedostatečné, televizní zpravodajství má vliv na jednání lidí atd. Ony různé podoby pravdy, kdy záleží na dané perspektivě, jsou akcentovány i v žánrové a formální rovině: z narativního fikčního filmu se přejde k autotematickému počinu o natáčení, aby se skončilo u dokumentu, přičemž se pokaždé užívají stylistické postupy, které jsou charakteristické pro ten který daný modus. I divák se tak musí sám sebe ptát, nakolik je ona poslední pasáž opravdu dokumentární, nebo zda-li jde o mockument. Akorát ty víc jak dvě hodiny jsou příliš na to, abychom se celou dobu tázali po opravdovosti toho, co je nám prezentováno.(8.3.2011)