Kočegar
Kurič
Režie:
Alexej BalabanovScénář:
Alexej BalabanovKamera:
Alexandr SimonovHudba:
Valerij DiďuljaHrají:
Michajl Skrjabin, Jurij Matvejev, Aida Tumutova, Alexandr Mosin, Anna Korotayeva, Julija Men, Irina Osnovina, Dmitrij Poddubnyj, Pjotr Semak (více)Obsahy(1)
Jakutský hrdina Sovětského svazu, veterán z Afghánistánu s téměř úplnou ztrátou paměti, to je „strejda topič". Říkají mu tak dvě dívenky, které narušují jeho každodenní rytmus přikládání do pece a pomalého ťukání do psacího stroje (jedním prstem), na němž sepisuje přejatý příběh o Chajlakovi - „zlém" ruském utlačovateli Jakutů. Jeho stereotyp zpestřují i bývalí spolubojovníci z války, kteří za ním přicházejí spálit pozůstatky vyřizování si pracovních účtů - „zlých lidí", jak jim říkají. Topič si žije spokojeně až do chvíle, kdy na noze těla putujícího do pece uvidí botu, kterou daroval své dcerce.
Balabanov toto kriminální drama zobrazuje bez zbytečně okázalé agresivity. Zautomatizovanou krutost pudu zbohatnutí a pomsty mísí s ironií, která od zobrazovaného děje vytváří odstup. Umocňuje ji i hlavní hudební motiv filmu, vzletná kytarová melodie, kontrastující se zašedlými, zemitými tóny zimního Petrohradu a mechanickým zaznamenáváním smrti.
V porovnání s ostatními snímky režisér nepracuje se známými ruskými herci, jako Sergej Bodrov, Viktor Suchorukov nebo Renata Litvinovová. Kromě nedávno zesnulého divadelního herce Jakutského divadla Michaila Skrjabina, který vytvořil hlavní roli, si vybral neokoukané tváře neprofesionálů (hrdinovu dceru Sašu hraje modelka Aida Tumutovová, kamarádi z vojny, Jurij Matvejev a Alexander Mosin, skutečně bojovali v Afghánistánu - jako ostatně i sám režisér). Základní kostru Topiče, natočeného na 35mm film, tvoří scény v interiéru a jakési pomlčky mezi nimi, kdy vidíme postavy při (pro Balabanova typických) procházkách - můžeme je chvíli jen tak pozorovat, jak si za malebného hudebního doprovodu mlčky vykračují městem mezi shrnutými závějemi sněhu, v obklíčení výtahů a schodišť, směrem k dalšímu posunu děje v interiéru, provázeného neustále přítomným prvkem ohně. Stejně jako ve všech jeho dílech se i zde jako autocitace objevuje motiv tramvaje. Fotografování polaroidem (v závěrečné scéně) zase odkazuje k jeho filmu Pro urodov i ľjudej (O zrůdách a lidech, 1998).
Balabanov je jedním z mála režisérů, kteří se ve své tvorbě pravidelně vyjadřují k ruským národnostním otázkám. Často kvůli tomu bývá obviňovaný z nacionalismu, rasismu či agresivního patriotismu, což však odmítá s tvrzením, že jen zobrazuje, co vidí kolem sebe. Pokládá se za překračovatele morálních tabu a znesvěcovače posvátných krav. S národním fetišem zachází věru nelítostně, a proto doma už patnáct let způsobuje ani ne tak estetické jako spíš společenské skandály. Film vnímá jako umění, v němž slova ustupují emocím, proto dává přednost mlčení - výstižnějšímu a hlubšímu než ostatní prostředky.
(Letní filmová škola)
Videa (1)
Recenze (22)
Poměrně krátký film se zdá být delším, protože se tu často a zbůhdarma chodí po sněhu a to hodně daleko. Jinak ovšem je to celkem luxusní černěhumorné drama, kde se likvidují lidé, jak na běžícím pásu, aniž by to někomu připadalo divné. Ani jakutskému topiči Skrjabinovi, kterému stačí vysvětlení, že šlo zvlášť zlé lidi a tak je bylo třeba zabít a spálit. Ten sice přišel o paměť za války v Afghánistánu, zapálí mu to až tehdy, kdy najde u kotle jednu žlutou botu. Opět je to tak na hraně mezi 3 a 4 *, ale za to perfektní finále dávám čtyři. ()
Balabanov ani zde nevybočil ze svých mantinelů: drsný příběh s artovou tinkturou, která zde spočívala v přesunech osoby A z bodu 1 do bodu 2, osoby B z bodu 2 (případně 1) do bodu C, případně jiných osob z těchto a jiných bodů do těch nebo dalších bodů – popisuji to tak úmorně, abych alespoň trochu zobrazil atmosféru, která oddělovala akty zabíjení a spalování mrtvol. K tomu samozřejmě patřila i hudba, při které ještě houstla. Postava starého Jakuta byla samozřejmě sympatická ve všech ohledech (snad až na jeho neprozíravost). Rituální pomsta (při níž znovu šel do války) mi připomněla Bergmanna (Pramen panny). Pozn.: Teď, když o tom píšu, mi to nepřipadá zas tak plytké, jako když jsem se na to zrovna díval. ()
Ono sa dá skutočne zvyknúť si na všetko, ale gitarová muzička, ktorá hrala neustále v tomto filme, bolo niečo... uf. Neviem, či to bola vina releasu, ktorý som mal stiahnutý, ale skrz muziku som nepočul dialogy a navyše robila z drsných scénok pomerne komické záležitosti a v tak depresívnych, mrazivých scénach ruských ošarpaných domov, bytoviek a hlavne teda kotolne, mi to nejak moc nesedelo. No a úplne k samotnému koncu ma išlo z tej muziky poraziť! ()
Pozoruhodný film, drama s prvky černého humoru, odehrávající se v depresivním industriáním prostředí v postsovětském Rusku. Hlavní postavou je Jakut Skrjabin, vysloužilý major, hrdina SSSR z Afghanistánu, který po zranění skončil jako topič v kotelně. Kolem něj se pohybují dva gangsteři, zabijáci, s nimiž vychází až do určité doby... Černobílý epilog převádí do obrazu Skrjabinovu "knihu" o Jakutech, kterou v kotelně ve volném čase psal. Ve filmu je hodně násilí, místy i erotika (nikoliv samoúčelná, ale ukazující absurditu) a závěr vyznívá bezútěšně a beznadějně. Jednoduchý kytarový doprovod dodává filmu místy až prvky černého humoru (vzpomněl jsem si na Bílé slunce pouště, to je ale zábavnější). Režisér Balabanov však rozhodně stojí za pozornost. Přesněji 3,5. ()
Absurdní odcizené drama s tak vlezlým hudebním motivem, že se mi o něm nejspíš bude dneska v noci zdát. Alexej Balabanov si dovolil docela dost. Jeho Topič má většinu znaků mizerných filmů. Neohrabané zkratky, toporné herecké výkony, prapodivné motivace postav, nezvládnuté zvuky, scény plné vaty a navrch kupu nelogičností. Všechno je očividně záměrné, a všechno kontrastuje s dějem který není vůbec hloupý, jen groteskně naivní. Kaurismäkiovské postavy a pochmurná atmosféra ošuntělých Benátek severu, spolu se suchým černým humorem dotvářejí obraz díla, které boduje díky sázce na sílu výpovědi a o zábavu v něm jde až ve druhé řadě. ()
Reklama