poster

Lid dosud prosí (neoficiální název)

  • Maďarsko

    Még kér a nép

  • USA

    Red Psalm

Drama / Muzikál / Válečný

Maďarsko, 1972, 88 min

Režie:

Miklós Jancsó

Scénář:

Gyula Hernádi

Kamera:

János Kende

Hudba:

Tamás Cseh

Hrají:

Andrea Drahota, Gyöngyi Bürös, Erzsi Cserhalmi, Mari Csomós, Ilona Gurnik, Éva Spányik, Zsuzsa Ferdinándy, József Madaras, Lajos Balázsovits, Tibor Orbán, Jácint Juhász, András Bálint, Bertalan Solti, Tibor Molnár, János Koltai, István Bujtor, Gábor Kiss, Péter Haumann, František Velecký, Márk Zala, Elemér Ragályi, Gyula Piroth, László Csurka, András Szigeti, Iván Szendrő, András Ambrus, Tamás Cseh, György Cserhalmi, György Gonda ifj., Gyula Szombathy, József Vándor, Andrea Ajtony, Mária Dudás, Lajos Farkas, Lajos Fazekas, Gáspár Ferdinándy, Géza Ferdinándy, Zsuzsa Fábri, Frigyes Gödrös, Béla Halmos, Pál Hetényi, Levente Hidvégi, László Horváth, Pál Keresztes, Erzsébet Kopácsi, Miklós Kovács, Anna Koós, István Kun, Ágnes Lipták, Ágnes Music, András Mészáros, László Nagy, Zoltán Nagy, László Pelsőczy, Ferenc Pesovár, György Pintér, Tamás Pintér, György Reinitz, Azucena Rodríguez, Ferenc Sebő, Éva Szendrei, Tamás Szentjóby, István Szilárdy, András Széll, Balázs Tardy, Tünde Terényi, Sándor Vajó, Tamás Varga, Gyöngyvér Vigh, Péter Éri

Střih:

Zoltán Farkas

Scénografie:

Tamás Banovich, Tilda Gáti (set dekoratér)

Kostýmy:

Zsuzsa Vicze
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Flakotaso
    *****

    Po předchozích Jancsóových filmech jako Beznadějní a Hvězdy na čepicích jsem o tomto maďarském velikánovi získal představu jako o tom, kdo umí nejlépe a nejsyrověji zobrazit a popsat nesmyslnost a brutalitu různých dějinných událostí. S nástupem barevného materiálu se však objevily i barvy v jeho filmech a to zejména krvavě rudá - pryč je v podstatě nestranné obviňování válečných zvěrstev a nastupuje už do určité míry ideologicky zabarvený obsah a tím se Lid dosud prosí stává pro běžného diváka ještě mnohem více odosobněným filmem. I lidé už tady v podstatě nepředstavují skutečné lidi, ale jenom jakési figurky, ovládané "shora" samotným Jancsóem pro potřeby filmu. Platilo to do jisté míry i ve filmech ze 60. let, ale zde je to dovedeno na ještě vyšší úroveň. To ale neznamená, že se na to nedívá skvěle. Choreografie jsou neskutečně propracované a už jenom to, že se režisér nerozpakoval zapálit celý kostel, svědčí o naprostém oddání se své autorské vizi. A potěšila minirole Františka Veleckého.(9.2.2013)

  • Anderton
    ****

    Po Jancsovej slávnej trilógii som bol zvedavý, ako inovuje svoj jasne určený štýl, keď točí taktiež iba v prírode, na malej ploche a používa výhradne vnútrozáberovú montáž. Jancso sa však vynašiel. Za prvé farba, ale to je akoby samo sebou, každopádne atmosféra je zrazu úplne odlišná. Za druhé je Red psalm muzikál, čiže netreba brať pohyb postáv ako niečo, čo kopíruje ich chovanie v reálnych situáciách. Za tretie ak by mi niekto povedal, že film točil Godard, nijako zvlášť by ma to neprekvapilo. Nedá mi však skritizovať jednu vec, opakujúcu sa v Jancsových filmoch, a to je pohyb koňov v prvom a treťom pláne. Kam neustále títo jazdci idú? Prečo sú vôbec na koňoch? Ale je to muzikál, netreba to zbytočne riešiť. Ako sa mám na film pozerať z ideologického hľadiska sa neviem rozhodnúť, pripadá mi, že uraziť by sa mohli všetky strany. Zo začiatku sa film javí pomerne neškodne, ale nebojte, od 20 minúty sa začne aj vraždiť, len netreba očakávať masaker podobný Hviezdam na čapiciach.(26.4.2015)

  • Bajda
    ****

    Na rozdíl od univerzálního poselství Elektry a její pravdy je Lid dosud prosí poměrně čitelnou alegorií na poválečná léta v Maďarsku. Jancsó tentokrát zcela rezignuje na postavy, které bychom mohly označit za hlavní. Herci se tak stávají pouhými historickými kulisami a hlásnými troubami myšlenek a idejí, případně ztělesněním zastánců určitých východisek. Jednotlivci sugestivně promlouvají k davu a vtloukají mu do hlavy socialistické pravdy. Lidé si postupně připínají na různá místa rudou stuhu, která symbolizuje narůstající sílu komunistického režimu. Ta se pak objevuje i na krucifixech a dalších předmětech (stejný motiv byl použit ve Svěžím větru). Církev v osobě kněze je umlčena stejně jako kapitalistický elegán, kostel je zapálen a když je ze scény vyprovozena postava ne-náhodou nesoucí příjmení Nagy, vystřídají ji vojáci, kteří za zvuku veselé hudby postřílí ostatní. Lid dosud prosí (v zahraničí známý hlavně jako Rudá stuha je další Jancsóovou povedenou alegorií nesoucí všechny jeho oblíbené prvky, včetně tance, dlouhých záběrů a specifických scén (například předávání zbraně její odhozením na zem atd.).(20.2.2012)

  • garmon
    *****

    Na půdorysu motivů reflektujících represe po neúspěšné revoluci v roce 1848 v Maďarsku, vystavěl Jancsó filmový tvar na pomezí folkového muzikálu a podobenství o útlaku moci napříč lidskou historií. Jednotlivé epizodické příběhy shrnují revoluční zkušenost lidí na obou stranách barikády – panny nabízejí vojákům odhalenou hruď, oficír, který má pochopení pro revoltu je zabit svými kolegy, naopak příliš umírněného revolucionáře vylučují ostatní ze svého středu. Někteří hrdinové jsou však oblečeni do kostýmů květinových dětí, někteří do kožených bund „tajných“ z šedesátých let. - ve výčtu typů by se dalo pokračovat, Jáncsó však akcentuje ještě jeden mimořádně důležitý prvek a tím je skupinový hrdina – ve filmu po většinu času jedná masa lidí proti mase vojáků. Celý film je točen v plenéru maďarské pusty, dlouhé horizonty rovinaté krajiny umocňuje velmi dynamická kamera, pohybující se mezi choreograficky rozpohybovanými skupinami lidí desítky minut téměř beze střihů a v kruhových záběrech; řízené pohyby lidí v krajině působí až dojmem neznámého magického rituálu. Scénář je zčásti složen ze skutečných dobových dokumentů (Engelsův dopis) zčásti z lidových či zlidovělých maďarských písní a balad, opět s texty protestujícími proti útlaku. Překvapující je, že tahle "rudá agitka" může být zároveň pochopena jako ostrá kritika negativních atributů tehdejšího systému zemí východního bloku. PS po opakovaném shlédnutí po třech letech: nejtěžší pro zkousnutí Jancsóa obecně je jednak obrovský patos a pak nedokonalost ve Fassbinderovském stylu - ten bral první záběry z pankáčství, Jancsó své dlouhé záběry nemohl mnohokrát opakovat. Když jsme zvyklí na vypulírovaný Hollywood, bude pro nás u Jancsóa řada věcí ojíněna jemnou trapností okamžiku (pupkatý komparzista s blbým výrazem, herecká nepřesvědčivost některých gest atd.). Někde víc, někde míň. Žeru to i tak. Pro uživatele Bajda - film měl na západě distribuční název Red psalm (Psaume rouge), tedy Rudý žalm a nikoliv Rudá stuha (ribbon).(12.10.2010)

  • Dionysos
    *****

    Střih mezi záběry mizí a s ním i bariéry mezi třídami - od nynějška je svět opět tím, čím vždy byl: jediným sociálním polem, jedinou scénou bez vnitřních hranic, jediným jevištěm historie a filmu, v němž neustálé přeskupování prvků skrze médium moci a kamery posouvá pohyb děje vpřed bez ohledu na individuální vědomí, ale pouze dle logiky čistě relační přetlačované historických aktérů o hegemonii v rámci politického prostoru. Aktéry jsou kolektivní subjekty tříd, hybnou silou boj o moc a emancipaci, metodou expozice: mizanscéna. Když se proletariát a buržoazie střetnou tváří v tvář, nebudou je už oddělovat žádné umělé mocensko-ideologické vžité hranice - násilí vyplývající z touhy utlačovatelů střežit si své místo a určovat místo utlačovaným se odhalí až na kost ve své ničím nemediované odpornosti. Právě v tuto chvíli přichází nové médium: kamera, aby povýšila pohyb vyplívající z tohoto násilí na pohyb využitelný pro tanec a zachytila tento revoluční čardáš, daný utopií ne-místa. Tanec mas musí být doprovázen hudbou a právě v tomto kolektivním odvěkém rituálu najdou historičtí aktéři sílu pro čin.(28.3.2020)

  • - Náročná choreografie herců a štábu na place vyžadovala kromě secvičení také přímé korigování režisérem během natáčení. Většina postav proto musela být předabována. (Marla Singer)

  • - Film je zložený iba z 27 záberov, väčšina scén je konštruovaná bez strihu. (ash99)

  • - Název filmu je převzat z úvodních slov básně „A Nép nevében“ od Sándora Petőfiho. (Marla Singer)