Elektra a její pravda

Zlatá Palma - výběr (17.05.2006)

Nepochopila jsem to. Mrzí mě to. (11.05.2011)

Alegorický a těžce uchopitelný film. Jedná se o moderní přepis antické tragédie. Celý film se odehrává na jakési pláni, kde všichni pobíhají, tancují, švihají bičem a několik postav neustále diskutuje. I když jsem snímek příliš nepochopil (význam vrtulníku v závěru mi těžce uniká, kdo by mi to chtěl vysvětlit, budu rád, když se ozve), skvěle jsem se bavil. Jancsó zřejmě hledal paralelu v tehdejším komunistickém režimu. (18.02.2007)

Před tím, jak dokázal Jancsó zinscenovat pohyb na mizanscéně do obrovské hloubky pole, se stovkami komparzistů a mnohdy v několikaminutové délce záběru, nikdy nepřestanu smekat klobouk, přičemž právě Elektra je film na tomhle formálním základu primárně postavený. Jako vedlejšák je to také intelektuální alegorie, přenášející slavné antické drama do kontrastu se současnou politicko - etickou studií, která se ale vinou narativní monotónnosti a absence jakýchkoli dynamizujících motivů (vyjma zajímavého závěru) většině diváků výrazněji pod kůži nedostane a zbytku způsobí klidný a nerušený spánek. Nutno dodat, že film jsem sledoval v rámci předmětu maďarské kinematografie ráno po náročné noci a třech hodinách spánku (není nad to studovat cokoli v Brně), a přesto jsem u něj usnul opravdu jen na chvíli. :-D To bezesporu svědčí o nemalé, byť skutečně těžce docenitelné kvalitě... (28.10.2016)

Jedno klišé hovorí o tom, že režiséri točia stále ten istý film dokola. Je to myslené asi tak, že v príbehu sa to stále hemží rovnakými motívmi a formálne je to stále vždy trochu inak. Jancsó točí naopak formálne stále rovnako, ale vždy s iným príbehom. Pokiaľ neberiem do úvahy možnosť, že stále točí iba film o koňoch a to ostatné je iba nevyhnutná omáčka, aby to malo aj príbeh. Jancsóova obsesia týmito zvieratami je u Elektry ešte viac zreteľná. Príbeh nie je rozprávaný bohvieako prehľadne, ale on nie je ani rozprávaný, on je pretancovaný, prespievaný a preštylizovaný. A to ho robí výnimočným. Záver je už niečo absolútne uletené, ja len dúfam, že tá farba "dopravného prostriedku" je čistá náhoda a čisto súvisí iba so spomínaným vtákom. Ale netreba to zbytočne riešiť, podobne natočenú antickú legendu (ani žiadnu inú legendu) na filmovom plátne inde neuvidíte. (16.11.2015)

Tak nevím, zda své zklamání dokážu slušnými slovy vyjádřit. Každý superlativ, který by mne napadl, bych mohla naroubovat na drama Elektry. Hodinu jsem nevěděla na co se dřív dívat: tvář Mari Törőcsikové, skvěle zvládnutý komplikovaný prostor před kamerou, délku nekonečných záběrů a snímání kamery, choreografii scén fascinovaných folklorem a rituály, jednotu času, místa a prostoru, jistě nelehkou práci s davem lidí a zvířaty vždy zároveň v několika plánech, inspiraci divadlem, mnohé intertextové odkazy…všechny ty písně! Nadšením jsem ani nedýchala, neschopná se odrhnout od obrazů. Moc ráda bych se mýlila, ale pětihvězdičkový film, který jsem považovala za odvážnou politickou metaforu, poslední scéna devalvovala v prachsprostou revoluční agitaci a pro mne proměnila ve zklamání roku. Dlouho jsem nevěděla, jak film ohodnotit, ale protože mi z hlavy nemizí, dám přednost okouzlení formou před výpovědí. Ovšem na mém znechucení to nic nemění. (19.10.2011)

Nadčasové myšlenky o spravedlnosti, krutovládě či odvážné vzpouře proti útlaku ke mě z této originální filmové adaptace starořecké divadelní hry silně pronikly. Stejně tak samotné zpracování budilo ve mě dechberoucí pocity. Tu folklorní, taneční, občas až lehce cirkusovou stylizaci s vojáky, jezdcemi, tanečníky, koňmi, holuby a orly či lidovým zpěvákem zde Miklos Janscó se svým štábem zrežíroval do nádherného divadélka, rozehraného v sérii několika dlouhých dynamických záběrů uprostřed přírodní mizanscény. Ta je zaplněna v doprovodu všech myšlenek a rovněž působivého herectví Mari Törőcsikové natolik úchvatným děním, až divák v jistých chvílích neví, co má dřív sledovat. ALE... s Elektrou mám úplně stejný problém jako s francouzským Soudcem a vrahem. I zde se z mimořádného filmu v posledních minutách stává primitivní komunistická agitka. Jancsó se svým levicovým smýšlením rozhodně nikdy netajil, ale zatímco ve svém jiném filmu Lid dosud prosí (1972) se zaměřuje na téma revoluce prakticky celý film a ideologickou linku neskrývá, zde k tomu zneužívá prastarou divadelní hru, myšlenkově nabitý příběh o odvaze jít proti davu předvádí v silně nadčasových konotacích, aby pak v posledních minutách vyvalil na diváka doslovní propagandu socialistické revoluce. To Janscóovi neodpustím, takže plný počet hvězd se nekoná. 85% (02.02.2021)

"Představ si, že to některá z těch nahých borek na konci záběru zkazí a oni musí všechny ty náročné choreografie jet znovu. To se jí po natáčení v hospodě pěkně prodraží, aby všem koupila panáka!" Několikrát mi na mysl vytanula spojistost s filmem Sergeje Paradžanova Ašik - Kerib: čiré auteurství, dosažené specifickými formálními prvky (kdo si u Elektry nevšimne, pro režiséra typického způsobu snímání, ten je slepý); volné čerpání z folklóru, který se zároveň mísí s moderní technikou (u Paradžanova tomu byly kalašnikovy a kamera, u Jancsóa do děje vstupuje vrtulník, jako alegorie ptáka Ohniváka); spousta více či méně čitelných symbolů; propracovaná, výrazná estetizace. Klíčem k interpretaci by u Elektry měly být okolností maďarského povstání v padesátých letech, avšak i pouhá obecná myšlenka předávání moci je dostatečně nosná. V samotném závěru pak snímek vyznívá nezvykle revolucionářsky - metaforou s příběhem o ptáku Ohniváku explicitně vyjadřuje, že pouze, je-li vše staré zbořeno a spáleno, může vzniknout nový, nezkažený řád. Ona poslední Elektřina slova: "Ať žije revoluce!" koneckonců mluví za vše. (24.10.2011)

Film ze začátku vypadá dosti podvratně, ale veškeré naděje na vytvoření si paralel se současnou situací v Maďarsku zabije ideologicky hodně poblitý konec. Nehledě na to, že Jancsó je jedním z režisérů, jehož filmy časem strašlivě ztrácejí, podobně jako Antonioniho. (garmon tu k tomu napsal něco, co si myslím tak nějak taky.) (19.11.2011)

Ninina pravda je taká, že dokáže v kine zaspať aj na 70 minútovom filme. Ehm. Ale to bolo len na krátko a niekde pri konci. Mám rada filmy s dejom a na experimenty si veľmi nepotrpím, podobne ako na lyrické a iné veci, ktorým neveľmi rozumiem, ale toto sa mi napriek tomu páčilo. Viac-menej. (Lumiere - 9.4.2014) (09.04.2014)

Pro uživatele O*R*I*N: vrtulník je zobrazení jakéhosi alegorického ptáka. Moc pěkná na tom celém byla zaťatá a pak vysmátá herdekbaba Töröscik, úžasná opět kamera a pak jasně pohyb komparzu v pustě - připomíná to vlastně dětské hry "rybičky rybičky" anebo tanečky "kolo kolo" či "pásla ovečky" - pamatuju na to ze školky, ale u Jáncsóa z toho chvílemi mrazí. Divím se, že to nikdo nepasoval vedle Godardů a Fassbinderů - ve své době to muselo být extra nové. Tarkovskij o Jancsóovi v denících mluvil hodně opovržlivě, ale kameru měl jinou taky až po něm. Nicméně - Red Psalm mě dostal víc - adaptace antických věcí by měly mít větší dosah (a přesah), než pouhou aktualizaci. (13.10.2010)

Postavy dalšího Jancsóova snímku nejsou až na Elektru nijak blíže představeny, takže jsem se v nich dlouho velmi špatně orientoval, natož abych si k nim vytvořil nějaký vztah. Ale možná i to byl Jancsóův záměr. Maďarský režisér totiž tentokrát využil antických vzorů, které převedl do neurčité maďarské pusty a svojí symboliku učinil ještě doslovnější. Aigisthos balancuje na vratkém kouli nesené davem, ocitá se (doslova) v síti atp. Antický časoprostor je narušen nejen umístěním děje filmu do Maďarska, ale také využíváním současných předmětů (například ruční pistole). V závěru je symbol fénixe nahrazen červeným vrtulníkem, který potvrzuje, že film ve skutečnosti není o antice, ale o současnosti, nebo snad, že jeho tématika je univerzální a věčná. Z hlediska stylu zašel Jancsó ještě dál než ve svých předchozích filmech; záběry trvají několik minut a mizanscéna podléhá komplikované a promyšlené choreografii. Přestože se jí účastní několik desítek protagonistů, tentokrát tance pozorujeme až ve druhém či třetím plánu, jako pozadí dramatu odehrávajícího se nám přímo před očima. Divácky se bohužel jedná o poněkud náročný (a ne úplně zajímavý) zážitek. A to i v případě, že jste obeznámení se zbytkem Jancsóovy kinematografické tvorby. (20.02.2012)

První minuty mě totálně ohromily. Minimální střih, vnitrozáběrová montáž a naprosto geniálně sladěná choreografie. Časem to však začne ztrácet na působivosti. Na závěru mě neštve ani tolik to ideologické vyznění (komunismus), ale ta nehodící se doslovnost, kýčovitost komunistického vrtulníku... škoda (15.04.2010)

O starořecké tragedie, v rámci celé antiky, jsem se zajímal v raném mládí. Postupně se mi však tento svět vzdaloval a opuštěný prostor byl jaksi samovolně nahrazován světm starých Indů, u kterého jsem také zůstal. Přijde mi mnohem aktuálnější, životnější - aforisticky řečeno: bílá a černá jse mi málo, potřebuji ještě tu červenou. Antice se ani filmaři mnoho nevěnují, já znám jen díla Pasoliniho a von Triera (scénář: Dryer). Jiné paradigma vyžaduje vše jiné, včetně výtvarné řeči. To se myslím povedlo i Jancsóvi. Elektru v maďarské pusztě, uprostřed maďarských tradičních rituálů a oslav (ani ta bouchačka mi nevadila), si dovedu lépe představit, než pod "počítačově" deterministickým nebem olympských bohů. Dílo se podařilo, hrdinové umírají. Dílo se podařilo, hrdinové vstávají z mrtvých. (29.09.2014)

ocenenia : MFF Cannes 1975 - Nominácia na 1. cenu (20.01.2013)

Tak toto Jancso prehnal. Nemam problem s filmami bez deja, ale toto bolo aj na mna privela. Anticky dej sa odohrava na madarskej puste! Uz to je samo o sebe spatne, dalej reziser tuto evidentne sliapol vedla, herci sa len prechadzaju a spievaju, ale casto je to utrpenie a skor zavyjanie z ust mnohych. Ne, ne, toto sa Jancsovi nepodarilo. Asi kazdy reziser musi sliapnut vedla, ci uz Lynch svojou Dunou, Klint Vychodnyles svojim Firefoxom alebo aj Jancso. Fakt ako Resnais ma svoj hnoj Loni v marienbadu a Hiroshima Ma Laska, tak Jancsov hnoj sa vola Szerelmem, Elektra, po nasom Elektra a jeji pravda : 30 % (19.04.2017)

Tím závěrem mě sice Jancsó hodně naštval, jelikož jím celé to podobenství shodil do echt komunistické agitky a pokazil tím skutečně hodně, ale po delším přemýšlení jsem se nakonec rozhodl u těch čtyř hvězd zůstat, i když jsou výrazně slabé. Jinak mě to totiž bavilo, zajímalo, přišlo mi to skvěle napsané i zahrané (hlavně Mari Törőcsik hraje skvěle), pár zajímavých myšlenek v tom taky je a fascinovalo mě i to netradiční zpracování, kdy se vše odehrává jen na poli. Zajímavý ale je i fakt, že se k němu Jancsó vrátil minimálně ještě v Sezóna příšer. I jako podobenství o tom, že žádný totalitní režim není dobrý, to funguje dost dobře, jen to holt hodně kazí ten závěr, který jako by tu myšlenku celou úplně shodil a východisko viděl v jiné totalitě... Ech. Ale když zavřu obě oči, zatnu všechny zuby a budu předstírat, že jsem to před příletem červeného vrtulníku vypnul, tak to na ty čtyři hvězdy ještě je. Jen tak tak. Slabé 4* (30.04.2022)

Miklós Jancsó ve mně vyvolává rozporuplné pocity. Jeho film mě baví výtvarným zpracováním, alegoriemi, čerpáním z folklórních tradic, minimalismem v projevu herců. Ale jeho pojetí antického tématu na mě citově vůbec nepůsobí a ubírá se poněkud jinou cestou. Rozporuplný závěr, který mnozí vnímají jako facku do tváře, mě tak vlastně nijak nepřekvapil. (20.04.2021)

Jancsóvy snímky mají specifické plynutí času – hodina sledování subjektivně vydá za tříhodinový epos a navíc si nárokuje značné množství psychické energie. Režisérův styl lze chápat jako filmový ekvivalent baletu, protože se převážně vyjadřuje pohybem. Tanec skupiny nebo dvojice, gesta, chůze jedné postavy k/od druhé nebo pohyby kamery nahrazují běžné prostředky hraného filmu jako dialog či mimika. Odosobněné postavy jsou záměrně zástupné idejím a hodnotám, které nesou, a sníženy na úroveň vykonaného pohybu nebo bezemočně pronesené repliky. Věčný zápas o moc a (kontra)revoluce určují role trýznitele a trpitele, ale žádné postavení není jisté. Lidské jednání se v průběhu dějin podvědomě opakuje podle jednotného klíče, až je ritualizováno a konkrétní události se rozplývají v mnohoznačnou symboliku. Jancsó tématicky přenesl boj proti nespravedlnosti a utlačování z uherské nížiny do starověkého Řecka, ale nadále se ke své domovině vztahuje. Závěr je poněkud zbrklý a poslední střih narušuje vnitrozáběrovou kontinuitu snímku, ale těžko se dohadovat, jaký podíl na tom nese ctihodná komise soudruhů. A dovyprávění celého příběhu o incestní dvojici, která tyranii nesvrhla, jen se sledováním vlastních zájmů (krevní msta) dostala na vrchol její pyramidy, by bylo až příliš doslovné – pro Jancsóa i vládnoucí vrstvy. (06.12.2012)

Moc jsem to nechápal. Ideové vyznění s doslovně pojatým ptákem Ohnivákem jako rudým vrtulníkem, který přináší lidem svobodu a štěstí, je možné chápat dvojznačně. Výzvy k odstranění tyrana a všudypřítomné úvahy o tom, že tyran vládne jen strachem, jsou v kontextu doby docela odvážné. Ale okolo je spousta rituálů a zvláštních kompozic, jejichž význam mi unikal. Jen namátkou: předvádí se Agamemnonova smrt. Pět nahých dívek, na zádech podivné obrazce, stojí se džbány v krvavém jezírku. Když jsou přednášena jména Agamemnonových dětí, tři z dívek reagují. Ale dívek je pět, děti jsou jen tři, kdo jsou ty dvě? Co měl znamenat podivný tanec dvou nahých lidí? Co byl zač ten zpěvák s kytarou a verši o hořících koních? Choreografie celého díla včetně kamery je ovšem nádherná a naprosto obdivuhodná, už jen proto stojí film za shlédnutí. Také mu neupírám působivost poselství, jen ty rituály mi unikají... (11.05.2011)