Ľalie poľné
Field Lilies
Režie:
Elo HavettaScénář:
Vincent ŠikulaKamera:
Dodo ŠimončičHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Lotár Radványi, Ivan Krivosudský, Augustín Kubán, Ľudovít Króner, Ján Melkovič, Peter Debnár, Žofia Martišová, Vladimír Kostovič, Marián Filadelfi (více)Obsahy(1)
Lyrizovaná tragikomédia je situovaná do prostredia slovenskej dediny po skončení 1. svetovej vojny. Nadľahčená filmová mozaika rozpráva o vojnových vyslúžilcoch, ktorí sa po návrate z vojny snažia dať svojmu životu zmysel, nájsť opäť šťastie a lásku. Vykorenení vojnou, zbavení domovov, poznajú títo tuláci a žobráci, žijúci zo dňa na deň, cenu slobody a kamarátstva, ale zároveň túžia aj po istote sporiadanej existencie. Jeden z najvýznamnejších filmov slovenskej kinematografie spracováva novelu Vincenta Šikulu "Nebýva na každom vŕšku hostinec". (oficiální text distributora)
(více)Recenze (46)
Během sledování jsem si pořád nebyla jistá, jestli se mi film líbí nebo nelíbí. Ale jak došlo na první barvu při projíždění povozu lesem, věděla jsem, že mě Havetta má opět naprosto v hrsti. Opravdová škoda, že už neměl možnost natočit něco dalšího, hodně ráda bych viděla, kam by se vyvinul. Pro mě je to takový James Dean mezi režiséry. ()
Veľmi originálny a zaujímavý film z obdobia tesne po 1. svet. vojne, ktorý kritici radia k tomu najlepšiemu, čo u nás vzniklo. Paradoxne na toto v tv často nenarazíte, ak vôbec a za možnosť ho vidieť vďačím dvd edícii 70.roky. Film ma bavil od prvých sekúnd, stále sa tu niečo deje, je plný zvláštnych postavičiek - zubatých, ušatých, nemých, ale v prvom rade tulákov, žobrákov a bláznov. Film je plný vizuálnych nápadov, zaujímavých záberov a exteriérov. Do toho často vyhráva veselá hudba a celé to môže atmosférou pripomenúť niečo od Kusturicu. V menších úlohách tu spoznáte niekoľko slovenských hercov, ale veľký priestor tu dostávajú i neherci, ktorí sú nadabovaný profesionálnymi hercami a výsledok je presvedčivý. Čiernobiely film často ozvláštňujú meniace sa filtre a v závere sa film mihne i vo farbe. Nič podobné som zatiaľ nevidel a ak niečo pripomenie, tak rovnako slovenský slávny dokument Obrazy starého sveta. Veľmi hravý, originálny a v pravom zmysle slova film. Preto plný počet. 100%. ()
Obrazy starého světa. Lyrický pohled do minulosti. Vybavili se mi Jakubisko, Hanák, Pasolini... Nádherná černobílá kamera snímá krajinu protkanou pavučinami slunečních paprsků, osamělých stromů, polí a stohů. Lidé jakoby vystoupili ze starých fotografií ( nevědět, že je film z roku 1972, dával bych ho do 1.pol.60.let), zvláštní typy, možná na první pohled odpudivé, na druhý zajímavé, na třetí zvláštně krásné. Občasné barevné záblesky ( červená - vášeň, žlutá - kázání....) se v závěru mění na celobarevné střípky. Překvapilo mne, na jak vynikající barevný materiál jsou natočeny. Úžasná hudba neuvěřitelně souznící s obrazem, kdopak by mohl být autorem? Ale jistě! Geniální skladatel Zdeněk Liška! Tím se vše vysvětluje...Chvíli hravý, chvíli vážný, usměvavý, zadumaný, ztřeštěný, smuténkový příběh. Prostě Elo Havetta. Ukázněnější, než ve vynikající Slavnosti v botanické zahradě (1969), a přesto svůj, originální. ()
Labutí píseň slovenské nové vlny. ()
Vynikajícím způsobem podchycená oslava života. Přežili a slaví. Žijí. Vše doprovázeno dokonale sedícím hudebním doprovodem od našeho geniálního filmového skladatele. ()
Mne tento film až tak lyrický a poetický nepripadal, paradoxne som sa sústredil na jeho realističnosť. Myslím, že Havetta vystihol skvele obraz slovenskej dediny a dedinskej nátury daného povojnového obdobia (ono sa toho časom vlastne už od nepamäti až tak veľa nemení), niektoré "jakubiskovské" obrazy a hudba sú skôr takým doplnkom alebo ozvláštnením a záverečná scéna iba výstrelkom. Aj tak je to skôr pocitový film ako klasický filmový zážitok, kde by sme sledovali príbeh od A po Z, takže rozdielne hodnotenia plne chápem a považujem film za percentuálne nehodnotiteľný. Za najväčší jeho klad považujem kontrast obrazovej krásy a vnútorného smútku a samoty. Nezabúdajme ale, že sliepka sa na svoj osud nikomu nesťažuje tak, ako človek, takže by sme mali život brať taký, aký je. Film, ktorý treba vidieť na plné pochopenie a hlavne precítenie minimálne dvakrát. ()
K tomuto filmu sa mi veľmi ťažko píše komentár. Hodnotenie nie je problémom, veď existujú tri hviezdičky, ale komentár ... ? Nadšený som bol z autentického prostredia, krásnych scenérií a práce kameramana. Obdivujem vynaloženú námahu pri zháňaní vhodných typov postáv do filmu (zubári nutne vnímali film ako horor). Také typy som videl iba v Hanákových Obrazoch zo starého sveta. Ale to je všetko, čo ma zaujalo. Tulákov, žobrákov a bezdomovcov bytostne neznášam, i keď si uvedomujem, že na rozdiel od súčasných, väčšinu z nich vyrobila ťažká povojnová doba. Aj preto je mi poetika tohto filmu na hony vzdialená. Viackrát som si počas projekcie pripomenul niektoré filmy Felliniho a Jakubiska. V nich však tieto "feérie" väčšinou ilustrovali nejaký príbeh a neskladal sa z nich, podľa mňa samoúčelne, celý film. Tu príbeh prakticky chýbal a s tým mám veľký problém, pretože chýbajúci príbeh vo filme mi prekáža rovnako, ako chýbajúca melódia v hudbe. Necítim potrebu koriť sa pred menami Šikula alebo Havetta, ani sa prispôsobovať 80% hodnoteniu. Len som tajne dúfal, že nájdem ďalší film, ktorý by zvýšil zastúpenie slovenských filmov v mojej domácej Top 100. Neostáva mi nič iné, iba hľadať ďalej. ()
Vzhledem k tomu, jak moc se mi nelíbil Havettův debut, je tohle skoro zázrak. Tedy opravdovým zázrakem nejspíš bylo, že takhle svobodný film ještě v roce 1972 vznikl. Takže označení „poslední film československé nové vlny“ dává smysl. ()
"Pol ôsmej a päť minúť, pán Kerecký... Pol ôsmej a šesť minút, ste o minútu starší." Prvýkrát som videl Ľalie poľné v kine v cykle trezorových filmov tesne pred Spalovačom mrtvol. Pochopiteľne v takejto "konkurencii" som ich vtedy nemohl plne oceniť. Nemôžem si pomôcť, ale po repríze pridávam aj piatu hviezdičku. Elo Havetta skvelo prehĺbil svoj zavedený štýl zo svojho až príliš anarchického debutu, keď sa tentokrát zhostil jasnej a zrozumiteľnej látky z pera Vincenta Šikulu. Krásne dedinské postavičky, úsmevné situácie s dramatickým pozadím, drobné vtípky zo strany postáv i samotného režiséra, pomerne revolučne podaná jednoduchá myšlienka o vopred určených osudoch ľudí. Sympatický artový kúsok, z ktorého si aj napriek prevažne čiernobielemu vizuálu odnášam prežitok plný farieb, nálad, živelnosti. ,,Héj, slnko nech svieti, dážď sa leje, hromy nech bijúúú! Nám živly neublížia! My sme ľalie poľnééé! ...a samozrejme niečo naviac. Kamerovo a strihovo krásne zachytenú slobodnú tulácku náladu po páde monarchie, v kontraste s biedou i v niekoľkých scénach prítomnou slávou v podobe vojenského pluku a orchestru, po zvukovej stránke opäť dolaďuje geniálny československý skladateľ. Kvalitných režisérov a scenáristov bolo neúrekom po celej Európe, ale máloktorá krajina mala šťastie na skladateľa kvalít Zdeňka Lišku. Bez úvodného odzemku či opakujúceho sa poetického sóla na klarinet si vyznenie celého filmu naozaj neviem predstaviť. 95% (Československá filmová výzva 2019) ()
Tak títo "potulní rytieri" stelesnejúci slobodu, s jazvami na duši i tele, ľudia, ktorých si každý vážil, keď bojovali a každý sa od nich odvracia, keď potrebujú začleniť do spoločnosti, lebo stratili všetko, títo rytieri sú hlavnými predstaviteľmi lyrickej tragikomédie Ela Havettu. Jeho zámer sa vydaril, lebo svet, ktorý nám ukázal je dostatočne krutý, ale aj nežný a s vierou v optimizmus. ()
V denících mobilizovaného Jeana-Paula Sartra mě zaujala myšlenka, že rokem 1918 nepočal mír, ale příměří, roky naplněné úzkostí a očekáváním dalších válečných tragédií. Dočasně vyspravený svět hrozil náhlým zhroucením. Ani Havettův film nezachycuje toto období jako euforii ani jako rekonvalescenci, ale jako marnou léčbu hlubokých ran a jako předzvěst těch nových. Jeho poetika není jednostranná, sice vstřebává kouzlo svobody, ale nezastírá tíseň a bludnost lidí ztracených v prožitých bolestech. Pomáhá tomu jak režisérova obrazotvornost zaujatá okrajovým a nejskromnějším a dar prohloubit viděné souladnou hudbou, tak náročný panoramatický záběr na svět v jeho mnohosti, nepřikrášlující a syrový. Jarmareční píseň se v něm slučuje s náboženským blouzněním i sociální utopií v podmanivou i zneklidňující polyfonii otevřenou i našim hlasům. ()
Hlučnejší než Kusturica. ()
Keď sa človek túla, je tulákom. Keď človek žobre, je žobrákom. Tuláci a hrdinovia, ktorých poznačila prvá svetová vojna a zobrala im domov, zázemie a čo je dôležitejšie zmysel. Lebo vlastne, keď si to tak vezmeme, čo je zmyslom života? Havetta je považovaný za tvorcu, ktorý aj napriek skúposti svojich filmov, vytvoril nový hlas slovenského filmu, ktorý rozprával hlasno a bláznivo, kde smutné veci, kde vážne veci, boli schované za smiechom a veselosťou. Ľalie poľné majú veľmi veľa spoločného so Slávnosťou v botanickej záhrade. Či už povedomými postavami, ktoré sa vo filme mihnú ako vojaci, alebo veselosťou, ľudovosťou a prostosťou hrdinov, ktorý tancujú, milujú, smútia a bláznia sa v bláznivom, absurdnom svete, ktorý formuje realita – ktorá sa zdá ďaleko, ale každý je ňou poznačený. Niektorý viditeľné – muži bez nôh – iný si nesú bolesť a jazvy v duši. Ťažko povedať, čo tento film ponúka dnes. Príde mi skôr ako špecifikum Havettovej tvorby, ktorá bola rozpoznateľná a v istom zmysle aj iná. Film je ako ranná Jakubisková tvorba. Aj napriek tomu, že sú to tvorcovia, ktorý vedia točiť filmy, ich filmy mi nikdy nič moc nepovedali. Aj keď sa musím priznať, že Slávnosť v botanickej záhrade sa mi páčila podstatne viacej. ()
„Jdou světem, polní lilie,/ s nevinnou duší apoštolů./ Žne každý, třeba nesije,/ k plnému časem sednou stolu,/ (…)“ Karel Toman, Tuláci. Nepracovat ale jíst je v komunistické společnosti jedním z nejtěžších hříchů. A na venkově, kde si lidé vše, co mají, museli poctivě odpracovat, panuje ke všem polním liliím, k tulákům, vandrákům a žebrákům nedůvěra, i když nějaká ta almužna se vždycky najde. Snad proto, že tulák je zároveň opředen jakýmsi romantickým kouzlem, má svatozář svobody a může si jít kdy chce a kam chce, což je snem mnoha lidí. Almužna je zároveň malou záplatou na špatném svědomí, kvůli válečným veteránům, ze kterých jsme udělali podvratné živly. Na venkově je to naštěstí jen nedůvěra končící nějakou tou modřinou. Pokud se o vás začne zajímat stát, skončíte ve vězení za vlastizradu nebo kontrarevoluční činnost. To mě tak napadá na okraj tohoto příběhu. ()
"Ale predsa všetký l'udia nemožu byť stejný !!" ()
Situované do podobného dejinného rozpätia ako Varúj!, avšak miesto melodramatických pohnútok prezentovaných baladickou prózou "prvého" slovenského hraného filmu, tu sa Havetta sústreďuje na odosobnenú sondáž vyslúžilcov vojny (necítiť ich vnútorný chlad), ktorí ale prezentujú ich akútne potreby skrze expresívne a netlmene. Akosi sa ich charaktery aj ako rovný s rovným premietli do poetickej rozpínavosti nevzdelaného a chudobou poznačeného vidieka do jedného uceleného úpätia. Ľalie poľné je ale najmä o odvážnych formálnych postupoch a tematicky neprívetivou kolážou do post-vlnistickej epochy československého filmu. Havettu výrazne poznačil, žiaľ, i to je slabé konštatovanie. Určite ma ale nenapĺňa dokonale prekreslenými reprodukciami malomeštiackeho života v akýchsi zafarbených odleskoch presvedčivých spojitostí obrazu a ľudovej slovesnosti. Napriek tomu, že je "škaredý" a aj ním chcel byť, čo v útrobách základného mienenia má za cieľ vyznieť v umeleckej oblasti ako niečo "krásne", prílišnou expresívnosťou a necivilnosťou sa mu to nepodarilo. To by museli byť fantaskné a poetické schopnosti na inom leveli. ()
"Podívejte se pozorně na polní lilie, jak rostou. Nenamáhají se ani nepředou, a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich." (Mt 6:28, 29). Jenže Kristovo království není z tohoto světa, v tomto světě založeném na bití o bytí, lilie polní dopadají, jak v tomto filmu naznačeno. Zde vlastně není aní podstatný děj, ale pocit, zvuk, obraz, a kdyby film disponoval vůněmi, i ty by zde byly důležité. Dokonalé spojení obrazu a hudby. Náladou mi tento film připomíná Hesseho Knulpa: „Podívej se,“ řekl Bůh, „nemohl jsem tě potřebovat jinakého, než jaký jsi. Ve jménu mém jsi putoval a usedlíkům jsi musel stále znova přinášet trochu stesku po svobodě.Ve jménu mém tropils hlouposti a vysmívali se ti; já sám jsem byl v tobě vysmíván a byl jsem v tobě milován." ()
Je obrovská škoda, že tento vynikající talentovaný režisér odešel předčasně z tohoto světa ve svých 36 letech a stihl natočit jen dva celovečerní snímky, Slávnost v botanickej zahradě a Ľalie poľné. Oba dva mají svoji poeticko - dramaticko - veselou atmosféru a velice by mě zajímalo, jak by vypadaly další snímky tohoto všestraného umělce. Ľalie poľné je vyprávěním o navrátilcích z první světové valky, kteří jakoby hledají své nové místo v životě a chtějí někde zakotvit, ale z druhé strany je baví ten tulácký život a nicnedělání, vždyt´ almužnu veteránovi z války dá každý. Do tohoto příběhu se míchají různé epizodky dalších postav a film vyznívá velice poeticky a lyricky a nevtíravým dojmem si diváka vtáhne do svého krásně zvláštního světa. Film je černobílý a Havetta s nesmírnou citlivostí v různých scénách mění obraz na barevný, nebo jinak různými filtry zabarvující, to dělá z tohoto snímku opravdu ojedinělé dílo. Mám moc rád herce Augustína Kubáňa, jeho nezapomenutelný obličej s tváří vrahouna si můžete pamatovat zejména z Vláčilova dramatu Stíny horkého léta, nebo jako " Tónu hluchoněmce " , z Lipského filmu Tajemství hradu v Karpatech a který v tomto snímku hraje sedláka a jedna scéna vrcholí bitkou mezi ním a tuláky, ale tak pěkně humorně natočenou v jednom záběru, že jsem hltal každý detail. Nebo perfektní byla babka, co rozdává modlitební knížky, nebo chlap, co rozváží slepice v kleci - na kole, nebo dva tuláci, co sebrali Matějovi klarinet, ten jeden dabovanej Mariánem Labudou. To jsou jen střípky z této pozoruhodné mozaiky. Další kouzlo, který filmu dodává patřičnou atmosféru, je jako vždy geniální hudba " Zdenála Lišáka" , která se tady mění ve vojenský marš s poetickými chorály, no prostě klasa!! Kamera Dodo Šimočiče dodává tomuto dílu nemalý podíl. Ľalie poľné vznikly podle prózy Vincenta Šikulu - "Nebývá na každom vršku hostinec". Knihu si budu muset opatřit, moc by mě zajímalo, jak to bude celý působit na stránkách knihy. Film byl reprezentován na festivale v Benátkách, kde ho kritika přijmula velmi pozitivně, paradoxně u nás ho tehdejší mocipáni poslali do trezoru. Právě proto se Elo Havetta stále víc dohaduje o svoje další nerealizované scénáře a naráží jenom na samá nepochopení, tak propadá skepsi a beznaději, vše řeší alkoholem ve spojení s prášky a v roce 1975 umírá na prasknutí žaludečního vředu. Obrovská škoda takového nesmírného talentu, věřím, že pořádné filmové perly a vrchol ho teprve ještě čekal. Každopádně i tak jsou tyhle dva jeho snímky originální, zabávnou a nesmrtelnou procházkou po zajímavém světě a právem patří do Zlatého fondu slovenských majstštyků! " Jsou jako ptactvo nebeskě, nesejí, nežnou a přece živi jsou." ()
predcasna smrt Ela Havattu bola jednoznacne a kruta rana pre Slovensky film, lebo jeho nepopieratelny rezisersky talent srsi z kazdej sekundy. skoda ze pribeh veteranov prvej svetovej vojny ktori nemozu a nechcu viest normalny zivot ma nechal uplne chladnym... ()
Havetta bol skutočne akýsi James Dean slovenskej kinematografie, a hoci nie som úplne stopercentne naladený na jeho vlnu (na to sú jeho filmy na mňa priveľmi ukričané, urehotané, nespútané), cítim k nemu nepopísateľný rešpekt - k jeho bohatému vnútornému svetu, jeho energii, jeho úprimnej láske k ľuďom, vrátane žobrákov, bláznov a ľudí inak neprispievajúcich ružovým socialistickým zajtrajškom, čo z neho samozrejme robilo umelca nebezpečného, nežiadúceho. Spoločnosť šťastná, divoká, bláznivá a najmä slobodná, taká sa ovláda najťažšie, žejo. ()