Bir Zamanlar Anadolu'da
Vtedy v Anatólii
Once Upon a Time in Anatolia
Once Upon a Time in Anatolia
Režie:
Nuri Bilge CeylanKamera:
Gökhan TiryakiHrají:
Muhammet Uzuner, Yılmaz Erdoğan, Taner Birsel, Ahmet Mümtaz Taylan, Fırat Tanış, Nihan Okutucu, Cansu Demirci, Murat Kiliç, Emre Şen, Kubilay Tuncer (více)Obsahy(1)
Nejvýznamnější současný turecký režisér se letos v květnu vrátil do Cannes, aby v tamní soutěži představil svůj nový snímek, netrpělivě očekávaný zejména odbornou veřejností. V extenzivním prologu „metafyzického road movie“ představuje Ceylan skupinu mužů, kteří během tmavé a větrné noci hledají podél opuštěných horských silnic jižní Anatolie zakopanou mrtvolu. Prokurátor Nusret, policejní komisař Naci a dr. Cemal s sebou vlečou Kenana a jeho komplice, kteří snad cestu k ukrytému tělu znají. I ve svém šestém filmu Ceylan potvrzuje, že rozhodně nemá v úmyslu podlézat divákovi, pokud jde o usnadnění vnímání filmového času či řetězení událostí. V neobvyklém krimi, jehož uhrančivá obrazová složka, stejně jako v předchozích Ceylanových fimech, prozrazuje vášeň tureckého tvůrce pro fotografii, provokuje pozornost vnímavého diváka řada zdánlivě bezvýznamných detailů vrhajících tlumené světlo na samotný zločin a motivy, jež vedly k jeho spáchání. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (65)
Zlatá Palma - výběr ()
Obrazová citllivost, herecký minimalismus, scénaristické originalita, dialogová vybroušenost, to vše bylo tenkrát v Anatolii. ()
Tenkrát v Anatolii se nic zvláštního nestalo. Geniální existenciální detektivka, vůbec nejrealističtější, jakou jste kdy viděli. Skvostně poschovávané mikropříběhy postav, poetické kompozice, úchvatné herecké typy. Jakmile přijmete Ceylanovo plíživé tempo, vyvstane před vámi Anatolie v celé kráse a obyčejnosti. Film postavený na tom nejsubtilnějším, co ve vizuálním díle lze pocítit. ()
Opravdu nevšední kriminální road movie o svérázu tureckého policejního vyšetřování a v druhém plánu o nesnesitelně těžkém údělu bytí intelektuála v takovýchto podmínkách. Velmi civilní, hyperrealistický, existenciálně laděný exkurz do turecké mentality a všednodennosti místa, kde ještě čas plyne jinak. Film bez hlavního hrdiny, což modifikuje koncept vyprávění, tvůrci tak záměrně řetězí řadu mikropříběhů, které postupně ozřejmují charaktery a minulost jednotlivých postav, tak trochu coby obdoba literární umělecké metody ,,románu-řeky" tu scénáristé tvoří jakýsi ,,film-řeku", film původně s úzkým (kriminálním) základem (rutinní vyšetřování jednoho násilného činu), který se postupně rozšiřuje a nabírá příběhy postav (v analogii jako když teče řeka). Leitmotivem je pak vyhoření, logické u povolání přicházejících běžně do styku s násilnou a zlou podstatou člověka. Od momentu objevení těla snímek dostává na působivosti a celkem graduje, řada situací pak paradoxně díky své absurditě (odvoz těla z místa, kde bylo pohřbeno, je maximální kafkárna, která dobře demonstruje rozdíl mezi Západem a Východem). Opravdu silný film, který ovšem měl být o půl hodiny kratší... ()
,,V SEVERNÍ ČÁSTI OBVODU SE NACHÁZEJÍCÍ LOKALITA KIZILČULLU. VELITELI, CO ŘÍKÁTE? JE TO TADY KIZILČULLU?“ ... ,,NO, PANE PROKURÁTORE, JE TO TAK, ŽE PRAMEN HAYRAT JE PŘÍMO NA HRANICI. NA TUHLE STRANU OD PRAMENE JE SARIČULLU, NA TAMTU KIZILČULLU.“... ,,- TAKŽE?“ ... ,,- TAKŽE JE TO VLASTNĚ ÚPLNĚ PROSTÉ, PANE. KDYBYCHOM SI PŘEDSTAVILI, ŽE OD PRAMENE SEM K NÁM JSME NAKRESLILI TAKHLE ČÁRU...PAK TAHLE STRANA, TEDY SEVERNÍ, BUDE KIZILČULLU, A JIŽNÍ STRANA SARIČULLU.“... ,,- NO, TAKŽE...?“ ... ,,NO, KDYBYCHOM SE PODÍVALI DO KATASTRÁLNÍ MAPY, TAK TO, JESTLI JE TO TADY KIZILČULLU NEBO NE.....KDYŽ SE NA TO PODÍVÁME DO MAPY OBVODU...“ ... ,,- DOBŘE, DOBŘE, VELITELI.“ ... ,,-JE TO JASNÉ VLASTNĚ.“ ... ,,- DOBRÁ. LOKALITA SARIČULLU...“...... /// Ty kráávo, CO TO MÁ BEJT ??? ¾ hodiny sleduju policajty jak jezděj se dvěma obviněnejma (a ještě s prokurátorem a doktorem) po turecký měsíční krajině a hledaj místo činu. Je noc, prej bude pršet a melou strašný hadry (o prostatě – tedy chcaní atd, atd...). A TADY TO TAKY NENÍ! Jedeme dál – vlastně ne. Nejde nastartovat (auto). Musí se to roztlačit (můžem si vydechnout, dobrá věc se podařila). TAK TADY? A kurva, ponožka v háji (bylo tam mokro...). TAK SE NÁM TO PROTAHUJE.... (co vám...mě !!! A omlouvám se za vyspoilerování třetiny filmu.) Nadži ztrácí nervy (tak to jsme chlape dva! Ale tys za to dostal zaplaceno!!!) Jablíčko se kutálí... (pozor! možný spoiler!)..tak znova – Jablíčko se kutálí, kutálí,... šťopka, ,,bubák“, celá strana... jejda – teď poskočilo a žbluňk – je v potůčku...plave, plave a teď se zašprajclo. Škoda, taková to byla akční pasáž! (pozor! konec možnýho spoileru!) DÁME SI PAUZU! (pičo souhlas. Na nic jinýho nečekám... co kdybyste pak začali beze mě?) Zastávka ve vesnici a hlavní slovo má starosta (toho naštěstí prostata netrápí, ale je třeba opravit hřbitovní zeď...). Seděj, žerou a mlaskaj jak dobytci (možná právě tady vyniká ona ,,vášeň tvůrce pro fotografii a provokuje pozornost vnímavého diváka řadou zdánlivě bezvýznamných detailů...“. Což se mu daří, jsem totiž vyprovokovanej jako kráva! Noha mi podivně škube a v ksichtě mám zrůdnej výraz). HLAVNĚ AŤ NÁM DÁ BŮH ZDRAVÍ. VODA A ELEKTRIKA PŘIJDOU.... a přichází dramatická chvilka, páč starostova dcera mlčky 5 minut servíruje čaj. Tohle je vážně umělecký dílo! To snad natočili bez jedinýho střihu za 2a půl hodiny (a druhej den to šlo do kin!). Modlím se za 30ti minutový závěrečný titulky... zbytečně. Patolog chce novou márnici (praktickej chlap!) a věřte či ne – NIKDO JEN TAK ZNIČEHO NIC NEUMŘE! Tak tohle je pro silný nátury! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem blázen do extenzivního prologu „metafyzické road movie“. 2.) Potřebuju slyšet historku o ženě, která umřela přesně jak řekla. (Cože? Jestli je srovnatelelná s historkou O vodníkovi od inženýra Radima Zvona? Nemyslím, že bych ji chtěl slyšet ještě jednou.... ). 3.) Thx za titule ,,martjin / fullscreen“ a ,,fridatom“. /// PŘÍBĚH * HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne ()
Nuri Bilge Ceylan je výjimečný tvůrce s nesmírnou optikou. Nesmírně vtahující, až experimentální kamera Gökhana Tiryakia podaná citlivě a opatrně, jako v Zimním spánku - geniální třetí Ceylanova ruka. Tiryaki podává důležitou platformu pohybu kamery zblízka - snímá detaily - záběr na lámající se rostliny, tváře emocí herců, silného větru a odrážející se světla z bouřky, dokonalá scéna s dcerou starosty, která podává čaj (už její příchod je geniální, opatrně snímaná tvář dívky). Dialogy vybroušené a vtahující, které se postupem času rozkládají v příběhu (záhadná smrt nádherné ženy), ale i v našich myšlenkách (prášky na infarkt a jejich následek). Postupem času se Anatolie neskutečně drásajícím tempem stává dramatem, který vyráží dech. Závěr v pitevně mě odrovnal. ()
Ve způsobu uchopení témat je tu poměrně znatelná podobnost s některými filmy rumunské nové vlny (Policejní adj., Aurora...), Tenkrát v Anatolii se ovšem nespoléhá na pouhý pozorovatelský realismus, ale mistrně využívá snad všechny prvky filmové formy i stylu. Vzniklo tady tak dílo, které nejen že jen tak mimochodem podává košatou výpověď o současném Turecku a představuje několik nesmírně živoucích a uvěřitelných postav, ale svojí řemeslnou brilancí se vymaňuje ze škatulky "řadového" festivalového zázraku a přibližuje se tomu nejlepšímu ze světového filmu. ()
Neuveriteľne minimalistické, scenáristicky poctivé, vybudované na pevných základoch v podobe dialógov, s postupnou gradáciou - "bez hrotenia" emócií .. ()
1.) Ceylanova novinka je v porovnání s jeho staršími díly přístupnější, což ovšem v žádném případě neznamená, že by se turecký auteur zpronevěřil vlastnímu rukopisu a natočil něco banálního nebo explikativního - Tenkrát v Anatolii lze naopak považovat za jeho nejpropracovanější a nejpůsobivější film. _______________ 2.) Značná část divácké potěchy, které Tenkrát v Anatolii nabízí nemalé množství, plyne právě z postupného seznamování se s postavami a odhalování jejich pohnutek i životních příběhů. Základním vodítkem jsou v tomto spíše jejich reakce na určité situace a drobné mimické signály, nežli explicitní promluvy a činy. Ceylan se drží daleko od doslovnosti a žádá po divákovi soustředěnou pozornost. _______________ 3.) S přibývající stopáží lze ocenit také promyšlenou koncepci snímku, účinně slaďující všechny jeho stavební prvky. Ceylanova cesta Anatolií vede od mlhavého ke konkrétnímu, od polocelků k detailům, z noci do dne, z nedozírných plání do stísněných prostor pitevny a od snícího prokurátora k chladně analytickému doktorovi. A nezůstává jen u hlavní dějové linky a jejích protagonistů – před divákem se rozprostírá příběh celé Anatolie a jejich společenských reálií. _______________ 4.) Jde o dílo, které není mistrovské tím, že by bylo nějak složitě natočeno či přinášelo významné inovace; jeho síla spočívá v dovednosti všední příběh důkladně protkat podnětnými motivy a symboly, jejichž množství a komplexnost vyloženě vyzývá k několikanásobnému zhlédnutí. Jsem si jistý, že i po mnoha opakovaných cestách do hloubi Anatolie a její duše bude stále co objevovat. ()
Správny výber pre tých, ktorých s uhrančivosťou dokáže upútať mach na strome, stará hrdzavá bránka či orosená pavučina na okne... Rečičky a príbehy mužského sveta s krátkym (a účinným) ženským kontrastom. Škoda, že to pokračovalo aj po rozvidnení. ()
Klenot tureckého filmu (ktorý v posledných rokoch príjemne prekvapuje) s potenciálom a atribútmi byť aj klenotom toho svetového, ktorému sa tiež zároveň podarilo dostať sa pred zrak divákov aj mimo ohrádku artového fanúšika (takmer 50k hodnotení na IMDb je slušné číslo). Odporcovia slow cinema a pomalého rozprávania buď preskočiť, alebo sa poriadne obrniť, pretože toto je takmer trojhodinová zmes dlhých statických záberov a nikdy nekončiacich dialógov. Nejedná sa o extrém razenia Béla Tarr, no "úvodných" 55 minút mohlo byť seriózne nahradených dvoma-troma päťminútovými scénami. Film okrem hlavnej dejovej linky chce riešiť aj iné, prevažne sociálne témy, zobraziť život v odľahlých oblastiach Turecka, a ten vytvára prostredníctvom konverzácií v autách, počas večerí, na planinách, v sadoch s jablkovými stromami. V závere sa tempo začína pomaly zrýchľovať, zároveň aj kadencia dialógov a ich varieta, škoda len, že až s príchodom druhej hodiny. Zdĺhavá spokojnosť, no spokojnosť. Dám určite opäť znova... (17.4.2021) (24.7.2022) ()
Drama, které má svůj vlastní čas i optiku a zatímco odposloucháváme bezvýznamné dialogy o jogurtech, rdousí nás tureckým medem. Mnoho nezapomenutelných a o současném Turecku vypovídajících scén (pasáž ve starostově domě je geniální, stejně jako celé ohledávání a odvoz mrtvoly), krásné záběry na přírodu a kutálející se jablka, uvěřitelné postavy s ještě uvěřitelnějšími břemeny a krutý závěr v márnici. Takových filmů moc není. ()
Tenkrát v Anatolii? Nuda v kině! První film, ze kterého jsem kdy na Febiofestu odešel, víc než dvě hodiny jsem prostě nevydržel. Úmorný cyklus "policie přijede a zase jede dál", prokládaný hovory v autě... jako postavit kameru ke stolu štamgastů nebo do vlakového kupé, vše se děje "realisticky" dlouho, jako by střihač místo své práce usnul. Přitom herci, obzvlášť doktor a zločinec, byli dobří, a některé vizuální nápady byly dechberoucí - rozsvícená auta jedoucí po zaprášené cestě. ()
Několik působivých záběrů a dialogů u tohoto snímku nedokáže překonat skutečnost, že je to bytostně turecký film, u kterého mám silné pochybnosti, nakolik vůbec může kvůli své kulturní jinakosti oslovit evropského diváka. Pokud se to podaří, pak zřejmě už skutečně nic nebrání Turecku ve vstupu do Evropské unie. A navíc ta šílená stopáž zabíjí vše dobré, co v tomto filmu je. Alespoň tak mi to přijde - celý tento filmový projekt s "metafyzickou road movie" je skrz na skrz podivný a interpretačně velmi neschůdný. Vidět to ale po podruhé po lepší pochopení a docenění režisérových snah? Ani za nic. ()
Tak si můžu v klidu odfajfknout na evropské filmové mapě další zemi, s kterou jsem ještě neměl tu čest a zároveň poděkovat uživateli Vlkovi, v jehož profilu jsem na tenhle bezesporu zvláštně natočený a zajímavý film čirou náhodou narazil. Tenkrát v Anatolii mi určitě připomíná Rozchod Nadera a Simir, svým soustředěním na jednotlivé postavy a to hlavní, o co filmu jde, je trošku odsunuto na vedlejší kolej. Herci, jako by snad ani nehráli a přitom každá z postav je velice zajímavá, k tomu výborná kamera, střídání noci a dne, plus spousta osobních vyřčených i nevyřčených minipříběhů. Kdybych si snímek pustil před takovými 15 lety, určitě bych ho po půlhodině vypnul, dnes jsem rád, že už mám aspoň trošku trpělivosti a že si i takové filmy dokážu vychutnat až do samého konce. ()
Zatímco klasické tituly turecké kinematografie výrazně cílí na příběh a jeho dějové zvraty, filmy jednoho z proslulých současných autorů Nuri Bilge Ceylana, jehož tvorbu si hlídá a opakovaně oceňuje canneský festival, nabízejí odlišný druh "zábavy", v němž mizí falešný tón a dění je podřízeno atmosférickému vykreslení samotného trvání. Příběh je minimalizován i v tomto, zatím posledním Ceylanově snímku – vhodněji řečeno velkolepém metafyzickém, až apokalypticky vyčerpávajícím průniku do peripetií jedné noci, rozednívání a dopolední sychravosti ve společnosti skupiny vyšetřovatelů, kteří se ve ztemnělém zahaleném okolí anatolského města Keskin (v němž obdobný případ sám jakožto doktor prožil jeden ze spoluscenáristů) pokoušejí dopátrat pohřbené oběti, jejíž vrah účastnící se jízdy mlží a vědomě zaměňuje či jen nedokáže skrz noc identifikovat místo, kde čin v opilosti dokonal. V průběhu trmácení a zdlouhavých (jako tyto věty), odbíhajících rozhovorů v automobilech se výprava rozhodne navštívit venkovské hostitele a občerstvit se, než konečně ráno vyjmou tělo z půdy, registrují okolnosti a pořizují protokolové formality, přičemž na nezkráceném podání realistických detailů se nic nemění a zachvácený divák doputuje spolu se ztrhaným prokurátorem Nusretem, komisařem Nacim, doktorem a společníky až zpět na stanici a své vyprahlé, ztěžklé pocity únavy stěží dovede oddělit od zadumaně nehybného stavu Nusreta, sledujícího během pitvy všední dětský povyk na školním hřišti. Exkurze za zvolněnými odstíny krimi či road-movie hasne v prázdném, nezvučném (ne)uzavření. ()
Cinema Mundi 2012. Nuri Bilge Ceylan si svůj šestý celovečerní film náležitě vychutnává. Tento oceňovaný režisér by si nás nedovolil degradovat na pouhého diváka, místo toho zve, abychom se do případu přímo zapojili. Tenkrát v Anatolii to byly nejkratší dvě a půl filmové hodiny, pomník a medaily za kameru, příjemné koukání. Více tady. ()
46th KVIFF 2011 - HORIZONS - Horizonty (Bir Zamanlar Anadolu'da / ONCE UPON A TIME IN ANATOLIA / Tenkrát v Anatolii) ()
Dvou a půl hodinový snímek o partě policistů, kteří v temné noci hledají zakopanou mrtvolu. Toto píšu na začátek aby si divák uvědomil do čeho jde a jestli se jedná o snímek, který by ho mohl zajímat. Film je to skutečně zdlouhavý a v řadě scén se neděje nic co by jakkoliv posouvalo celkový příběh. Musím však uznat, že noční pátrání, které zabírá většinu filmu, má svou osobitou a překvapivě působivou atmosféru, kde se na první pohled nic neděje, vše je zbytečně zdlouhavé ale neustále vás zajímá co se bude dále dít. Konec už spíše dojíždí ale přesto film neodsoudím jako artovou nudu, protože větší část filmu, mě skutečně bavila. ()
Jo tenkrát v Anatolii, kde světlomety aut spojené s prachem cest vytvořily zvláštní úkaz v noční krajině? A tenkrát v Anatolii, jak si vichr pohrával s harampádím na dvorku a dozrálé jablko dokonalo svou kopcovitou pouť ve vodní zátočině? Bylo to tenkrát, kdy se v Anatolii stala vražda a taková nesourodá skupinka chlapů různých profesí vodila vrahy po jejích magických místech, za účelem nálezu oběti? Přesně - vzpomenu si jistě i po letech na drobná odhalení osobních zákulisí uprostřed mezipracovních hovorů unavených mužů, na atmosféru letmých setkání s lidmi, které už možná nikdy nepotkáte, na jediný pokus o vtip i na jeden hrůzostrašný pohled přímo do kamery... Ten film žije svým životem, nepřetržitými zvuky přítomnosti a velkým citem pro přírodu a vše, co nás obklopuje, takže všímavým jedincům dokáže evokovat okamžiky, které sám zažil a dokázal vnímat jejich krásu, jedinečnost, neopakovatelnost... a taky dává sakra najevo, jak všechna ošklivost pochází od člověka. Ceylanova tvorba něčím připomíná styl Sama Peckinpaha, jen je daleko realističtější, tím pádem málo překvapující, někdo by řekl o ničem, já jsem však po jeho "Městečku" zhruba tušila, do čeho jdu, takže nemohu být zklamaná, naopak... Jen být já tenkrát v Anatolii, seženu si urychleně turecko-německý slovník ... :-) ()