Tenkrát v Anatolii

Tenkrát v Anatolii? Nuda v kině! První film, ze kterého jsem kdy na Febiofestu odešel, víc než dvě hodiny jsem prostě nevydržel. Úmorný cyklus "policie přijede a zase jede dál", prokládaný hovory v autě... jako postavit kameru ke stolu štamgastů nebo do vlakového kupé, vše se děje "realisticky" dlouho, jako by střihač místo své práce usnul. Přitom herci, obzvlášť doktor a zločinec, byli dobří, a některé vizuální nápady byly dechberoucí - rozsvícená auta jedoucí po zaprášené cestě. (27.03.2012)

Jo tenkrát v Anatolii, kde světlomety aut spojené s prachem cest vytvořily zvláštní úkaz v noční krajině? A tenkrát v Anatolii, jak si vichr pohrával s harampádím na dvorku a dozrálé jablko dokonalo svou kopcovitou pouť ve vodní zátočině? Bylo to tenkrát, kdy se v Anatolii stala vražda a taková nesourodá skupinka chlapů různých profesí vodila vrahy po jejích magických místech, za účelem nálezu oběti? Přesně - vzpomenu si jistě i po letech na drobná odhalení osobních zákulisí uprostřed mezipracovních hovorů unavených mužů, na atmosféru letmých setkání s lidmi, které už možná nikdy nepotkáte, na jediný pokus o vtip i na jeden hrůzostrašný pohled přímo do kamery... Ten film žije svým životem, nepřetržitými zvuky přítomnosti a velkým citem pro přírodu a vše, co nás obklopuje, takže všímavým jedincům dokáže evokovat okamžiky, které sám zažil a dokázal vnímat jejich krásu, jedinečnost, neopakovatelnost... a taky dává sakra najevo, jak všechna ošklivost pochází od člověka. Ceylanova tvorba něčím připomíná styl Sama Peckinpaha, jen je daleko realističtější, tím pádem málo překvapující, někdo by řekl o ničem, já jsem však po jeho "Městečku" zhruba tušila, do čeho jdu, takže nemohu být zklamaná, naopak... Jen být já tenkrát v Anatolii, seženu si urychleně turecko-německý slovník ... :-) (22.08.2014)

Cinema Mundi 2012. Nuri Bilge Ceylan si svůj šestý celovečerní film náležitě vychutnává. Tento oceňovaný režisér by si nás nedovolil degradovat na pouhého diváka, místo toho zve, abychom se do případu přímo zapojili. Tenkrát v Anatolii to byly nejkratší dvě a půl filmové hodiny, pomník a medaily za kameru, příjemné koukání. Více tady. (06.03.2012)

Temnotou větrné noci se vynořují kužely světla z reflektorů aut. V nich projíždí krajinu turecké Anatolie skupina mužů a cosi usilovně hledají. Příliš se jim to nedaří, jediný, kdo může místo určit, byl předešlou noc opilý a nemůže (nebo možná ani nechce) si vzpomenout. Jeden z vyšetřovatelů myslí na svého nemocného syna, druhého tíží dávná záhada, třetí je příliš znechucený množstvím zla, co za dobu vykonávání svého povolání viděl a těší se na důchod. Každý z nich chce mít již vše za sebou, ale to nejděsivější teprve přijde a neprosvětlí to ani moment krásy starostovy dcery ve světle lampy. Zbytečně pokračující pitva se snaží zmírnit hrůzu brutální vraždy, přičemž se nad vším vznáší otazník o pravosti skutečného viníka. (14.04.2014)

Dvou a půl hodinový snímek o partě policistů, kteří v temné noci hledají zakopanou mrtvolu. Toto píšu na začátek aby si divák uvědomil do čeho jde a jestli se jedná o snímek, který by ho mohl zajímat. Film je to skutečně zdlouhavý a v řadě scén se neděje nic co by jakkoliv posouvalo celkový příběh. Musím však uznat, že noční pátrání, které zabírá většinu filmu, má svou osobitou a překvapivě působivou atmosféru, kde se na první pohled nic neděje, vše je zbytečně zdlouhavé ale neustále vás zajímá co se bude dále dít. Konec už spíše dojíždí ale přesto film neodsoudím jako artovou nudu, protože větší část filmu, mě skutečně bavila. (20.03.2013)