Do Říma s láskou

Další allenovský mdlý, přichcíplý film. Řím má silné kouzlo, ale to samo o sobě moc nezmůže. Příběhově je totiž To Rome with Love o ničem a co se humoru týče - no, občas jsem se pousmál, ale celkově žádná velká řachanda. Všeobjímající čitelnost a nezajímavost vládne všemu. Vždyť už jenom ten papírově nejsilnější a nejoriginálnější absurdní příběh o chlápkovi úředníčkovi, co se přes noc z čista jasna stane slavným... Každého napadne, že se vyvine tak, že stejným způsobem z čista jasna o slávu a přehnaný zájem novinářů přijde, přičemž bezprostředně poté si oddechne, ale časem se mu po slávě začne stýskat. No a ono fakt že jo. Ani z oceňované Midnight in Paris jsem nebyl uchvácen, ale to byl objektivně tak aspoň o dvě třídy lepší film než toto. (14.12.2012)

Po skončení filmu jsem si sednul v nejnemovaný žižkovský útulně na pivčo a musel přemýšlet proč mě ze srdce nekouká věčný město, tak jako v roce 2008 Barcelonský léto nebo v roce 2011Pařížský uličky, pak přišli ke stolu slávisti a začali mé myšlenky barvit na červenobílo a místo vnitřní pitvy mých pocitů jsem vnímal dialogy typu "tak co sešívaný, sokolící Vám pěkně rozdupali trávník, co ?" "velký hovno, vy se radší naučte kopat penalty rudokožci." Uznejte, že v takové atmosféře se o allenovských letních tripech opravdu těžce rozjímá. Naštěstí je tu ještě sladký domov, kde nejsou ani rudokožci, ani sešivanci, kde je jen jeden velkej zelenobílej klokánek a kde se v klidu dá odhalit výše zmíněná příčina. Vidím dvě. Podlě mě měl Woody hrozně málo času, aby se v něm Řím zabydlel a rozehrál až příliš mnoho partií. Film nepostrádá vtipné momenty asi největší byl v momentě když si Woody třese rukou s majitelem pohřebního ústavu, ani scény slintačky, kdy se na pokoji otevřou dveře, dovnitř vtrhne Penelopička zatřese těma svejma dudlíčkama a řekne "jsem tady a udělám vše co si budeš přát." Hmmm, to bych si taky nechal líbit a jen přání co bych měl k Penelopičce bych předříkal asi dva dny, ale bohužel poslední kdo v mých dveřích něčím třás byl starej tlustej pošťák se složenkou za plyn. I když ty Allenovský příběhy nepostrádali smysl a vnímal jsem je jako "obrazně řečeno" nezapůsobilo to na mně ani jako celek ani jako jednotlivé příběhy tak, abych z kina odcházel jak zhulený sluníčko, bohužel. (25.07.2012)

TOSCU JSEM INSCENOVAL V TELEFONNÍ BUDCE. Snad poprvé jsem měl u Woodyho filmu pocit, že jeho dialogy a styl, variace, popřípadě variace variací znám dokonale a nic moc mě nepřekvapilo. Kdyby historka o pěvci byla součástí jiného povídkového filmu, další dvě by mohli dejme tomu točit Coppola a Scorsese, bylo by to za stovku. (03.08.2012)

Průhledná, vyprávěním jen chabě opodstatněná snaha protlačit do filmu maximum záběrů malebných římských uliček a turisticky atraktivních lokací – pokud už je tematizován italský způsob života, pak bez nadhledu, perspektivou člověka nekriticky nadšeného vším italským (jídlem, operou, památkami i jazykem, který spadá mezi pár aspektů činících sledování snímku snesitelnějším). Minimum vtipů, nad kterými je třeba přemýšlet (i nad těmi nemnoha lepšími hláškami, které si Allen nechal pro sebe, je lepší moc nedumat) – častěji někomu něco „legračně“ spadne nebo je s někým přistižen in flagranti a úplně nejčastěji, tj. po většinu filmu, se prostě nic směšného neděje. Rezignace na složitěji vystavěné vyprávění – povídky kromě města a tématu lásky nic nespojuje, nijak se neprolínají, vzhledem k jejich různorodé míře fantastična by více smyslu dávalo, kdyby jedna následovala po ukončení předchozí. Nestydatý sexismus v zacházení s ženskými postavami – plastičtější hrdinky (Greta Gerwig, Judy Davis) dostaly výrazně méně prostoru než náruživá Anna, povrchní Monica a prostinká Milly, pro které představuje intimní sblížení s nedávno poznaným mužem stejně přirozenou náplň dne jako ranní hygiena. Ohrané zápletky i sdělovaná moudra – pakliže budete dost shovívaví, abyste přijali, že nám Allen filmem sděluje něco jiného než „navštívil jsem Řím a bylo mi tam krásně“. Přebytek allenovských neurotiků, nejspíš ve snaze ušetřit čas vymýšlením nových charakterů – tři roztěkané mužské postavy jsou na jeden film příliš. Výsledek? Nejslabší komedie Woodyho Allena (a to jsem viděl i Co je nového, kotě?). 50% (19.07.2012)

Do Říma s láskou, z Říma otrávený, nesraný a s otlačenou prdelí. Ve sedmasedmdesáti už by se měl člověk soustředit spíše na udržení moči a zkoušení nějakého slušivého kvádra do truhly a ne točit filmy za každou cenu! Nejproslulejší neurotický šereda dal světu nepochybně spoustu zábavy, orginality a stal se kultem, nicméně jsem toho názoru, že odcházet se má "na štítě". Jakmile jeden začne ucrkávat tolik milovanou ironii do inkontinenčních plen a zapomínat, do kterého šuplíku mu strčil ten Němec jeho úžasný sysel pro tumor, je nejvyšší čas vybrat si nějaký ultraluxusní dům s pičovatelskou službou a strávit tam zbytek dní slintáním nad fotkami polonahých třináctek. Zvyklý na jeho vysoký standard teď přemýšlím, jestli Wúdy už jen senilně rekapituluje, nebo dostal grant z Centro si Turismo, aby s pár profláklýma držkama narychlo splácal turistického průvodce mezi sedmi pahorky, který skryje dusivé výfukové plyny kolem chátrajícího Colosea a smradlavé splašky v Tibeře. O nic jiného se totiž nejedná! Já se chtěl, kurva, smát, a ne čumět na pár nedopečených, nudných postaviček a jejich unylé sexuální interakce mezi Fontánou di Trevi a Forem Romanem, na hony vzdálené mistrově dřívější invenci. Stařík už se nám holt kompletně vystříkal a já si příště pustím raději nějaké cigánské homosexuální porno s názvem "Do Roma s láskou". Nikdy bych neřekl, že někdy budu muset ohodnotit Allenův film jen jedinou, scvrklou, upocenou rudou hvězdou a to ještě s odřenýma koulema. Doba je zlá! (02.01.2013)