Tian mai chuan qi

Jen zřídka narazím na film, jehož hodnocení v zasvěcených kruzích osciluje mezi "příšerný" a "dokonalý". Navíc v případě The Touch vás zarazí už samotný "chorobopis" titulu - feminizovaný klon Indiana Jonese s asijskými předky. To už zní dostatečně zajímavě na to, abychom se snímku mrkli na podvozek... Pohledná cirkusačka Yin Fei (Michelle Yeoh) pochází z rodiny zavilých věřících a má v malíčku každou druhou legendu (ovšem nedá se říct, že by těm báchorkám věřila). Její rozhodnutí vydat se na velkou cestu a splatit tak dávný dluh svému otci, který "věřil", podnítí až návštěva starého přítele Erika (Ben Chaplin), který se do rodiny "přižral" (oops to zní divně, ale naprosto výstižně) a dal by se charakterizovat třemi slovy "po čertech sympatický floutek"... no dobře to jsou čtyři, ale nic to nemění na faktu, že Yin Fei se do něj zamiluje, i když nepatří mezi svatoušky. Eric ale přitáhne na rodinnou oslavu veledůležitý artefakt (který předtím ukradl pro svého šéfa Karla, aby mu ho posléze ukradl... už se ztrácíte? to nic, pamatujte si že Karl je ten "zlej chlápek") a to si žádá (po troše nezbytné akce a několika flashbacích) velkolepou výpravu za dobrodružstvím, při které naši hrdinové procestují nejednu exotickou lokaci. Kdo cítí onu IndianaJonesovinu, právě trefil do černého. V tomhle ohledu je totiž The Touch jedno velké klišé - příběhy o honbách za legendami, fanatičtí záporáci, láska rodicí se na velké cestě a velký nepřehlédnutelný happyend na jejím konci. Ale světe div se, ono to funguje. The Touch v důležitých chvílích dokáže onu horu klišé udržet na uzdě a naklonit si jejím prostřednictvím diváka na svou stranu. Když Eric líbá Yin Fei, čerstvě vytaženou z hromady písku, funguje to, když se Michelle Yeoh na chvilku propadne do "Lara Croft" image, funguje to... když hlavní hrdinou slepě drmolí prastará moudra z rozpadajících se svitkou, funguje to. Bohužel to není díky kvalitnímu scenáři (který již tak slabý příběh nabourává zpomalovacími flashbacky), tentokrát vyhrála forma nad obsahem a to paradoxně film zachraňuje před vašimi klížícími se víčky. Režisér Peter Pau nezapře svůj kameramanský původ a z fantastických lokací ždímá maximum. Prostřednictvím čoček a barevných filtrů jako by na plátno kreslil výtvarné dílo, které nemilosrdně přebíjí kulhající formu. Všechno pak vrcholí ve finále, kterému by sice slušelo méně digitálních triků (nebo více dražších :), ale které vás smete ze židle svým vizuálním nábojem. A koneckonců i kinetickým... Ve filmu jsou prakticky jen tři akční scény, ve kterých je Michelle Yeoh aktérem číslo jedna (hlavní záporák si vystačí s drahým oblečením a ultradrsnými hláškami) a které nezapřou školu Jackieho Chana. Většina bojových triků pak neskrývaně dokazuje, že dráty byly na pořadu dne, ale akční scény subjektivně působí lépe než ve většině nových hongkongských filmů. Jen škoda, že je jich tu tak málo. The Touch pro mě byl překvapením a promarněnou šancí zároveň. S lepším scenářem to mohl být film na který se nezapomíná, takhle zbude jen pár okamžiků utlučených vizuální nádherou a samoúčelnou akcí. Nicméně i takové utlučení za něco stojí a i když The Touch nevyhraje žádnou filmovou cenu, za dvě hodinky mi stihl ukázat, že budoucnost hongkongské kinematografie může být docela růžová. Zkuste se ho dotknout a třeba vám to ukáže taky... 70% (21.04.2017) (méně) (více)