Smash

1. série - 85% - Nenápadná seriálová světluška, která moc a moc chtěla zářit jako pravá hvězda televizního nebe. Po rozpačitém pilotu a seznámení s postavami jsem muzikálu o Marilyn nijak zvlášť nevěřil, ale po bezprostředním zamilování se do několika ústředních charakterů se velmi rychle začalo blýskat na lepší časy. Když si pak celá show začne věřit i co se týče muzikálových vystoupení (bollywoodská vsuvka Thousand And One Nights nebo dokonalá Run od Snow Patrol mě přimrazily do posledního tónu i gesta), nezbývá než se spokojeně usmát a ponořit se naplno do víru divadla. Vztahové linky totiž začínám silně prožívat a když se v centru dění objevuje Julia v podání vyzrálé Debry Messing nebo tvrdě charismatický Jack Davenport jako neústupný Derek, nemám námitek. Škoda jen, že až zbytečně velkou část hodnocení strhává postava Ellise. Jeho otravné intriky v každém druhém případě, kdy se objeví, chvílemi hrozně unavují. I s touhle smolnou kaňkou je ale Smash seriál, který se nesnaží dělat v hudbě revoluci a nepřevrací vztahová dramata naruby - a i přesto dokázal najít svou pevnou tvář a být na ni hrdý. 2. série - 60% - Sto a jedna připomínka a na konci přesto spokojenost. Neodvratná láska ke všem songům z Hit List, ale zároveň při každé epizodě velmi časté kroucení hlavou. Druhá sezóna Smashe přinesla pořádnou porci rozporů a zabila tak sama sebe. Nikdy se totiž nedokázala úplně vymanit z velmi rozvláčného tempa a to byla ve světě čistě komerčních televizí jasná sebevražda. Hlavním důvodem toho, proč mi je předčasné zrušení v tuto chvíli líto o dost méně než při jeho oznámení, leží ovšem jinde. Po nuceném odchodu hlavní scénáristky Theresy Rebeck se totiž nový tvůrčí tým začal k hlavním postavám chovat poněkud macešsky. Což o to, Derekovo potácení od ženy k ženě a od představení k představení je díky Davenportovi nakonec tou nejlepší linkou a také Juliino přešlapování na místě si Debra Messing uhraje bez zaváhání. Jenže Eileen nebo Tom působí pojednou skoro až zbytečně, v horších chvílích i nesympaticky. A co mě mrzí nejvíc - Karen zahazuje sny ani ne tak kvůli slibnému představení, jako kvůli nejprotivnějšímu chlapovi celého seriálu. Jimmy (v podání jinak očividně schopného Jeremyho Jordana) je přesně ten typ postavy, který diváka rozčiluje a každou chvíli by se měl spravit a získat si moje sympatie. Jimmymu se to bohužel i přes pár citlivějších chvilek nepovedlo a je to hlavně neustálé dění kolem něj, které Smash táhne o patro níž. Není se pak čemu divit, když moje sympatie najednou směřují ke všestranné Ivy, která o pozici královny seriálu bojuje až neuvěřitelně srdnatě. Ale v první řadě jsme tu kvůli hudbě a i tam jsem víceméně půl na půl. Písně Hit Listu mi zní v přehrávači v nekonečné smyčce (I'm Not Sorry, Heart Shaped Wreckage nebo Rewrite This Story nemají chybu), ale hrozně tím trpí Bombshell, která v mé soukromé soutěži tenhle boj jasně prohrává a chvílemi mi přijde až zbytečná. Jak tedy tohle dilema rozsoudit? Jednoduše - posledním dílem. Závěrečná epizoda The Tonys - 100% - - Spoilery - - Doufal jsem, že samotný konec mě nechá rozpomenout na ty nejsilnější okamžiky a o to šťastnější jsem, že mi právě finálová epizoda nové fascinující chvíle přinesla. Under Pressure, dojemná vítězství (zejména scénář a hlavní role), bezeslovné happyendy a fakt, že spolu oproti všem předpokladům druhé série nakonec skončila moje nejoblíbenější dvojice (Julia + vy-víte-kdo). To, kdo čeká na Dereka, mi bylo jasné už několik epizod nazpět a vstřebával jsem tuto skutečnost docela dlouho. Jakkoli jsem si ale myslel, že patří ke Karen, nakonec se překvapivě přirozeným způsobem ukázalo, že z nejhorších situací a největších depresí ho umí vytáhnout jen a pouze Ivy Lynn. Doteď nevěřím, jak přirozeným a ladným způsobem nakonec svět Bombshell a Hit List proběhl cílovou páskou, ale úleva je to - vzhledem k jednomu z nejsympatičtějších hereckých obsazení seriálových dramat - opravdu veliká. Just give them that big finish and leave them wanting more... (21.08.2012) (méně) (více)