Hanin kufřík

Mimořádně propracované dokudrama. Nejde ukázat celou šíři holocaustu, ale často lze přiblížit jednotlivé příběhy, které těm přemýšlivým napoví, naznačí, vzbudí zamyšlení o jeho zrůdnosti a dopadech na jednotlivce, jejich blízké, nejbližší. Z jednotlivců se ale skládají tisíce i miliony ... Nevášním se zde moc často a ještě méně veřejně, ale nyní musím. I třeba s rizikem, že dostanu BAN, či něco podobného. Jen bych chtěl poprosit adminy, aby si tento pořad nejprve prohlédli a pak případně posuzovali to, co musím napsat. Pokud tu někdo u pořadu, který je věnován památce obětí holocaustu, zadá ODPAD, jako např. Dulda78 a yamk5, tak to snad může mít jen dva důvody. Buď to je nukleární hovado, nebo zatracený zmetek. Možná kříženec obojího. (23.08.2013)

Dobrý, i keď trochu chaotický dokument, občas som v tom mal guláš, ale po čase sa človek vie zorientovať, pričom musí vynaložiť skutočné vypätie síl, lebo rozumiem, čo je pojem Holokaust, tu ide o príbeh istej dievčiny, pôvodom z Českej republiky, ktorá zahynula v koncetračnom tábore Auschwitz-Birkenau + celá jej rodina, ale zachránil sa jej starší brat Jiří Brady, na ktorého natrafí istá japonská učiteľka, ktorá začne v tejto veci pátrať. Začalo to kufrom s nápisom Hanna Brady... V dokumente ide o to pripomenúť jej pamiatku, pričom bolo takto usmrtených 1,5 miliónov obetí z radov židovských detí počas 2. svetovej vojny. Na dievča spomínajú ako v Japonsku, tak aj v Česku, samotný Jiří sa nakoniec stretne s japonskou učiteľkou, taktiež sa k téme prihovárajú české, školou povinné deti. Alebo nás Jiří zavedie do svojho domovu do Kanady, kde má mnohopočetnú rodinu so slzami v očiach spomína na svoju sestru Hanu, ktorá mohla byť na tej istej lodi ako brat, pritom obidvaja prežili Peklo na Zemi. Je strašne veľa takýchto nevypovedaných príbehov, kde ale Jiří má šťastie sa vrátiť do Osvienčimu, chodiť po tých miestach, byť tam so svojou dcérou a vôbec pomyslieť na to, čo sa VTEDY dialo, alebo ako sa tieto zverstvá mohli vôbec na plné obrátky odohrávať ... ! (15.09.2015)

Je mi celkem jedno jestli Hanin kufřík někomu přijde naivní nebo jako špatně zpracovaný dokument. Já jsem ho zkoukla jedním dechem a se slzami v očích. Ten příběh je neuvěřitelně silný a z představy, že Hana je jedna z mnoha mě jímá nefalšovaná hrůza. Nechápu proč ho ČT dává pozdě v noci, tohle je věc, která se musí pořád připomínat a hlavně Haniným vrstevníkům, kteří svůj postoj k životu a společnosti teprve hledají. Takže ano, dokument se mi hodně líbil, události s ním spojené nikoli... (06.05.2012)

Podobně jako knížka i film sleduje Bradyovy ve 30. letech a za protektorátu a současné japonské děti, které díky Fumioko Išioka dál šíří poselství Hannina kufříku. Divák, který nezná knižní předlohu, může tápat. Recitace dětí napříč kontinenty je dojmná. (26.10.2017)

Naivní dokument, který v Japonsku může samozřejmě působit osvětově (objev dětské oběti holokaustu Hany Bradyové vzešel z Japonska - chápu, že tam o evropských dějinách moc nevědí, ale že jsou ze sebe schopni v dospělém věku dělat ještě hlupáčky vydávající se na cestu do Terezína, kde je zachrání historička Ludmila (moje kolegyně z práce Chládková) tím, že ukáže dotyčné Japonce transportní listiny - to je na mě opravdu příliš), ale mě uráží nejen rádobyautenticky se tvářícími dohrávkami (silvestr 1938 určitě nebyl osvícen ohňostrojem, o Křišťálové noci určitě nikdo tehdy nereferoval v rozhlase stylem dnešní "angažované" publicistiky, mimo jiné), ale faktografickými zkresleními (což pozná více odborník), ale spíše svou didaktickou povahou (české i kanadské děti recitují naučené zjednodušující fráze o šoa). Nejpodnějtnější je výběr hudby (vedle výpovědí pamětníků, nejen bratra Jiřího, ale i kamarádek Hany) - nejen terezínský Pavel Haas a Hans Krása, ale i V+W a Martinů ukazují dobrý vkus režisérův, ale i jeho znalost dobového hudebního kontextu. (15.05.2011)