Arirang

[MFF 2011, Karlovy Vary] Kim-Ki-duk si na opustenom vŕšku stavia stan uprostred schátralej chatky, majstruje v dielni (kávovar, revolver), konzumuje rezance, pije roztavený sneh, spieva, strieľa, plače-premýšľa. Natáča/spovedá/pozoruje sám seba a (s pravidelnými prestrihmi na plagáty svojich diel) formou "diary of my professional and private life" sa väčšmi obzerá dozadu, sčasti aj dopredu-teda rekapituluje historky z (aj mimo) brandže, v ktorých nešetrí negatívnymi výrokmi na adresu bývalých kolegov, expresívnymi povzdychmi nad kulminujúcim vnútorným nepokojom, nezdráhavou samochválou+signalizuje, že novoutvorené podnety v hlave má a s režírovaním prestať nehodlá. Šmahom ruky odpálkovať toto dôverné "home-video" plné priznaní, obvinení, poľutovaní zvládne snáď každé jelito-aj "Fero zo stanice". Nikomu neberiem a rešpektujem vlastný, argumentačne podložený názor (viď. JFL), ale čo sa týka rozhrešovania prípadu "očitý kalkul" alebo "samovoľná otvorenosť" som osobne zdržanlivejší. Z "Arirangu" možno intenzívne sálajú príznaky narcizmu, ublíženosti, egoizmu, ale v rovnakej kadencii badať aj žičlivé úmysly okrajovo naplnené vôľou ísť s kožou na trh, nehanblivosťou byť sám sebou a inherentnym presvedčením. Naozaj nedokážem presne posúdiť do akej miery sa jedná o nachystanú "búdu" cez ktorú si pánko ventiluje komplexy či oroduje za mohutné potlesky a do akej miery sa dá hovoriť o jeho nezištných intenciách. Mám to 50 na 50-uvidíme časom, ostatne Kim-Ki-duka si ako osožného auteura vážim a ak sa k niečomu dokope, určite sa na to rád pozriem, ALE (!) pieseň Arirang v jeho podaní už najbližších 100 r. počuť nechcem. (03.07.2011)

Je fajn vidět Kima Ki-duka po překonání autorské krize jako vyrovnaného člověka, ale to film nenabízí. Ideál režisérského bloku zde dostává podobu sebestředného blogu, kde mimo jiné doslova zazní, že autor moc chce další cenu, což vrhá pochybnosti na adekvátnost ocenění v Cannes. V zásadě se tu pro potěšení kritiků, diváků, ale především jiných tvůrců (kteří zpravidla zasedají v porotách festivalů) zpřítomňuje hned několik mýtů a ideálů vázaných k autorství - vedle zmiňovaného tvůrčího bloku např. také zpovídající se tvůrce a v obecnějším měřítku také ideál, že uznávaný filmař má co říct k filmu i světu obecně. Navíc snímek až nepříjemně připomíná v českém filmu nedávno aktuální tendenci "osobností" vydávajících se na cesty z města. "Arirang" je filmová variace na deníky filmařů, které vlastně neměly být nikým čteny/viděny - podobně jako třeba v Deníku Andreje Tarkovského se i zde mísí úvahy nad tvorbou s emocionálními výlevy a každodenními potřebami. Je hezké vidět, že Kim je zručný kutil a umí si sám vyrobit kávovar či revolver, zato rozpačité reakce vyvolávají sekvence, kde sám sobě říká, že lidé čekají na jeho další film (Opravdu?) a jeho vyštěkávaná ublíženost nad tím, že někteří jeho spolupracovníci začali točit v hlavním proudu. Nemluvě o sekvenci, kde Kim kouká na vlastní film "Jaro, léto..." a evidentně ze sebe tlačí slzy, aby následně sebral energii a po vzoru exploatačních hrdinů jel vystřílet domnělé původce své mizérie. "Arirang" je absolutním vrcholem festivalového filmu a ideálu auteura - samohana na kameru, jež posléze ukojí tvůrcovu závislost na potlesku (a že byl na MFFKV mohutný). Kdyby se jednalo o uzavření kariéry, bylo by to de facto velkolepé, ale Kimův po projekci vyřčený plán, že teď už zase bude točit po jednom filmu ročně, spíš skýtá negativní vyhlídky. (07.07.2011)

Glum Ki-Duk bydlí tři roky ve venkovské chajdě, povídá si sám se sebou, v pravidelných intervalech mučí všechny živé bytosti v okruhu několika km svým zpěvem, a točí film o tom, jak už nedokáže točit filmy (plus ukázka z filmu "Somrák s revolverem"). A já v tom nevidím zpověď, ale kalkul. Kalkul někoho, kdo má tvůrčí blok a hledá cokoli, čím by mohl nějak zaujmout. A tak Glum 1 ve filmu popíše Glumovi 2 svou dosavadní kariéru, nehodu z natáčení filmu Sen a své psychické problémy, aby i nezaujatý divák pochopil, o co mu jde (jako kdyby takový divák měl nějaký důvod na film koukat). Takhle si spontánní upřímnou zpověď nepředstavuji. Kime, na tvůj další opravdový film se podívám rád, ale až si příště budeš chtít vylít srdíčko, založ si kanál na Youtube. www.youtube.com, neznáš? Velmi příjemné. (08.07.2011)

Kim ki duk a jeho zpověď typu "milý deníčku" (nebo spíš milý deníku). Jako poutník hnaný prozřením podstaty společnosti, se Kim vydává do zapadlý vesnice, aby si nepříjemnými výkřiky zameditoval nad svou kariérou, poodhalil vnitřní pohnutky a dokázal si, že má na to, aby natočil film-sám a bezpodmínečně. Hned první otázka, která se nabízí-bylo takové sebevyloučení ze společnosti kalkulem? Upřímnost, se kterou se Kim svěřuje kameře je vskutku zdrcující a nepřipouští žádnou sebecenzuru. Upřímnost tak silná, že se Kim nebojí rozbrečet nad vlastním filmem, chvástat své ego, několika pohledy procházet plakáty svých "slavných filmů. To, že je takovou až místy příšernou sebestřednost schopnej veřejně ventilovat je pro mě cennější, než ho furt vidět, jak pije roztavenej sníh a hraje si na mnicha(což může na jednu stranu vypadat rovněž jako kalkul). Samozřejmě- většina režiséru by na kameru nikdy nebrečela, nemluvila o tom jak moc jsou úspěšný nebo jak na ně čekají věrní fandové- většina režisérů totiž není takhle upřímná. Dobře si uvědomují před jakým médiem to stojí a jak moc může změnit pohled na jejich osobu. I Kim si tohle samozřejmě uvědomuje. Opravdu málokdo dokáže veřejně prohlásit, že je na sebe hrdý nebo že opravdu něco dokázal. Zavánělo by to přeci egoismem. A to nikdy nevypadá dobře. Spíš než o Kimově tvorbě se tak dozvídáme o jeho povaze. Skutečně ho poznáváme. Tak proč tomu dávám tři? Protože i tenhle aspekt se může jevit jako vyslovený kalkul. Jako přetvářka. A právě nejsilněji ve fázi, kdy mluví o tom, jak neustále(i při tom, když sám sebe natáčí), přemýšlí jak scénu zachytit nebo ji udělat líp. Paradoxně tak největší upřímnost(možná) přináší největší pochybnosti./ Když si ale promítnu některý postavy z Kimových filmů, nemůžu se ubránit dojmu, že jistá dávka agresivity a bezprostřednosti(se kterou například zpívá svou současně asi nejoblíbenější melodii) k němu patří a je myšlena upřímně. Uvidíme jak moc mu uškodí nebo prospěje./MFF (07.07.2011)

Každý sa vysporiadáva s ťažkosťami života po svojom. Pre Kim Ki-duka to bolo odrezanie sa od spoločnosti a prehodnocovanie svojho života. Keď sa pozerám na túto jeho osobnú spoveď hlavou mi víri hneď niekoľko otázok. Otázky, ktoré si sám kladie a snaží sa na ne dať odpoveď. Sú to otázky týkajúce sa smrti, života, tvorby a hlavne samoty. Dokument je to subjektívny a je akýmsi ospravedlnením, ktoré je určené aj tvorcovi samému aj divákom. Nie je to o retrospektíve života, je to o retrospektíve pocitov, ktoré mal režisér pred filmom Sen a po jeho dokončení. Dokument narába z mystikou - klopanie na dvere, inscenované zabitie démonov z minulosti, ktorý mu znemožňujú oslobodiť sa, a zároveň s dramatickou zápletkou - dialógy medzi Kim Ki-dukom a Kim Ki-dukom. Film sleduje všednosť tohto pustovníckeho života s myšlienkami a názormi, ktoré tohto kórejského režiséra definujú neopomenúc jeho sny a obavy. Je to film, ktorý podčiarkuje jeho tvorbu aj neho ako človeka. Nie každému môže byť po chuti, ale minimálne je to film, ktorý dokazuje, že Kim Ki- duk je citlivým režisérom, ktorý vie byť originálny a ktorý nevie spievať. (07.11.2011)