Sprengbagger 1010

Dvacátá léta v Německu, "romatika zemřela, technika žije" (viz scénář), doba fascinovaná neustále se přesně opakujícímí rotačními a translačními (a kombinovanými, čili mechanickými) pohyby - samozřejměm až do kritického opotřebení, plastické deformace, zadření či výbuchu. A "strojírenství", je tu zobrazováno téměř s láskou, podobně jako sex (byť jen cudně reprezentovaný dvěma půvabnými Němkami), který se vyznačuje podobnými pohyby (a podobným orgasmem, který vovolávají vynálezy). Hlavním hrdinou je je tu nemluvný, ale úporně se vpřed posunují bagr pro povrchovou těžbu hnědého uhlí. A je to také on, na který se soustřeďují veškeré emoce (ty pozitivní i ty negativní - samozřejmě včetně erotických). Spregbagr nakonec rozmetá celou tradiční pospolitost, neboť starý svět musí zaniknout, nestačí jej historicky vytěsnit či mentálně sublimovat, musí být zničen fyzicky, smrtí tradicionalistů i krajiny... Souběžně s tímto plánem a proti tomuto plánu, se jen v malé zákrytu staví "ekologický projekt". Začíná pochybností ing. Hartmanna (pořád se mi sem pletl ing. Prokop z Čapka) ve své poslání konstruktéra strojů a jeho dočasným odchodem "za kytičkami a ovečkami", a přestože jeho posedlost stroji vítězí, semínko je zasazeno. Tato "pozitivní" ekologie je zde kompenzována "negativní" ekologií (lpění na půdě, majetku a tradičních hodnotách). Třetí plán je žensky emancipační (nejen kalhoty, kravaty a androgynní vizáž), ale především způsob svádění .. K filmu jako artefaktu: Režíroval jej Herr Carl-Ludwig Achaz-Duisberg (syn velkoprůmyslníka Friedricha Carla Duisberga, tudíž moc dobře věděl, o čem mluví a proč tak mluví (nemá dokonce snad něco společného s Duisburgem?); hudbu zkomponoval Walter Gronostay (studoval u Arnolda Schönberga, kompozicím pro film se věnoval deset let - do své smrti v roce 1937, v 31 letech -, komponoval (1935) pro Říšské vedení NSDAP a pro Olympii Leni Riefenstahlovou o rok později. Dobová hudba k "Bargru 1010" (např. scéna "příprava na odstřel") rozhodně přispěla k plnému hodnocení. Film jako celek má silný nádech ruské avantgardy, v mnohém je mi však výrazně bližší... Morálka příběhu: "Nepouštějte geologa na svůj pozemek (pokud ještě nějaký máte)!... Poznámka na závěr: Všichni ženci ve filmu kouří fajfku - to je teda záhul! (30.03.2017)

Zhlédnuto s živým hudebním doprovodem Flint Glass a Cent ans de Solitude na Wroclaw Industrial Festival. Nemohu tedy popsat atmosféru filmu s původní hudbou (stačil mi ale zlomek z videa na youtube a vybavily se mi soundtracky devadesátkových PC her). Atmosféra, kterou jsem zažila já, byla velmi intenzivní s důrazem na kontrast mezi průmyslem a přírodou, a postupně houstnoucí až do brutálního konce... s ránami a rytmem, které korespondovaly s tím, co se odvíjelo před očima. // Vizuálně je film také úžasný. Krása techniky je stejně silná jako krása přírody. Díky tomu jsem nezískala vůbec pocit, že by se stranilo jednomu, nebo druhému - prostě jde je o zobrazení lidstva v určité éře. Skvělé byly i výkony herců. U němých filmů dnes někdy tahá za oči přehrávání a přehnaná výraznost emocí a vlastností postav. Ve Sprengbaggeru vše působilo vcelku přirozeně. // Zajímavý byl ale i kontrast mezi muži a ženami a rozdíly mezi 3 ženskými postavami. Ty jakoby zosobňovaly minulost (tradice, kořeny); naivní a krásnou přítomnost, která ovšem s každou vteřinou pomíjí; a chladnější, věcnou, ale neméně krásnou budoucnost. Muž jim zde naslouchá, pozoruje, smlouvá s nimi... a nakonec vítězí, ale jeho vítězství je hořkosladké. Za pokrok zřejmě člověk platí tím, o čem ani nevěděl, že dává všanc. (07.11.2017)