Režie:
Ruben ÖstlundScénář:
Ruben ÖstlundKamera:
Marius Dybwad BrandrudHrají:
Anas Abdirahman, Sebastian Blyckert, Yannick Diakite, Sebastian Hegmar, Abdiaziz Hilowle, Nana Manu, John Ortiz, Kevin Vaz, Johan Jonason, Axel Danielson (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Film rekonstruuje s mrazivostí i jemným humorem skutečný případ systematického a sofistikovaného okrádání dětí skupinou jejich vrstevníků černé pleti v průběhu několika let v centru Göteborgu. (Cinemax)
Videa (1)
Recenze (87)
Ono není zrovna jednoduché, udělat sociologický film a Östlund selhává v tom, že se nesnaží jít moc do hloubky. Ukazuje sice uvěřitelné situace a jednání lidí, ale zároveň si dost vypomáhá zevšeobecněňováním a dělením na velké skupiny, což samozřejmě jde, ale v tomhle podání, tvářící se komplexněji než je, to prostě vypluje na povrch a působí to nedodělaně a nedostatečně promyšleně. Co říká Hra vám v podstatě řekne kdejaký trochu inteligentnější film o šikaně, včetně toho přehlížení ze strany dospělých atd. Nejde dál, nesnaží se o komplexní rozbor, jen artově, po stylu Ulricha Seidla, ukazuje řečené a viděné mnohde jinde. Ten styl taky funguje tak na půl. Zpočátku ně to dost chytlo, ale čím déle to trvalo, tím více mi přišlo, že to má problémy s temporytmem a to pak začne působit monotónně nehledě na to, že to má nemalý počet opravdu promyšlených scén (ve svém konceptu). Navíc krásu statické kamery vidím osobně v její statičnosti, působící dojmem, že se jedná jen o výšek z normálního běhu života, takže vždycky když se začala pohybovat, přišlo mi to spíš rušivé a ničící její záměr (až na úžasnou úvodní scénu). Není to špatný film, co chce říct tak říká dobře, ale ve všem jede na půl plynu a nakonec z něj nic moc nemám - kromě toho, že Östlund měl koule udělat záporné postavy šikanátorů (v jistém slova smyslu, občas se je to lehce snaží hájit, aby to zapadlo do toho nestranného celku) z imigrantských dětí. To se v dnešní době opravdu jen tak nevidí a celkem to cením, protože na to má koule už jen málokdo... 3* ()
Ošklivá hra s divákem o absolutním zle. Metody, které zde totiž ona podařená partička provádí, jenom za účelem obrat tři nešťastná děcka, je ve své délce a metodičnosti prostě organizovaným sadismem, ke kterému neznáme motivaci, kromě té, kterou si do filmu sami vetkneme. Pak z jedné strany na nás pak čeká starý dobrý rasismus a z druhé přiblblý apologetismus, přičemž to vše až ex post, protože v okamžiku, kdy před námi ono zlo právě probíhá, tak nejsme schopni reagovat. Östlund ve všech filmech, co jsem od něj viděl, představuje vždy nějaký komplikovaný problém, snaží se představit všechny pozice, které se ho týkají, aby to uzavřel tím, že se s tím nedá prakticky asi stejně nic dělat. Vlastně se mi tenhle přístup líbí, ale je v tomhle tak trochu nesnesitelnej čurák, ne že ne. Každopádně když se člověk rozhlédne, kolika slabomyslným tenhle film posloužil v utvrzení ve vlastních předsudcích, alespoň víme, kdo může za současnou přehnanou opatrnost při zacházení s etnickými minoritami v současné popkultuře. ()
„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Jsi rozrušený, ale nemyslím si, že policie přijede, když řekneme, že někdo honí pár kluků, protože se vlastně nic nestalo.“ Po Vyšší moci a Čtverci mé třetí filmové setkání s Östlundem. Režisér sice znovu sonduje stav západní společnosti, ale líbí se mi, že se zaměřil zas na něco jiného. Dětská šikana na jedné straně, na druhé zas apatie a neschopnost dospělých účinně řešit problémy. Tvůrci mistrně pracují s emocemi publika. Cítil jsem obrovský vztek nejen vůči trýznitelům, ale postupně i odevzdanosti obětí a nečinnosti dospělých. Díky výborným dětským hercům se daří navozovat poměrně velká autenticita. A to i kvůli (nebo navzdory?) silně „nedivácké“ a často statické kameře, která moc neřeší, co zajímá publikum, prostě se dívá nějakým směrem, dokud ji nezúčastněný majitel nenatočí či nepřesune jinam. A pokud diváky na 2 tábory nerozdělí kamera, postará se o to nejspíš téma migrantů (závěrečný střet dospělých vše dovrší). I díky (znovu) slabšímu konci to budou i do třetice „jen“ silné 4*. ()
Ruben sa nezdá. Odťažitosť nezúšastneného pozorovateľa, ktorý sleduje celé dianie je dovedená do dokonalosti. Kamera je statická, zachytáva drobné mikropríbehy, ktoré postupne ale isto rozvíjajú veľmi nepríjemnú hru o vládu, kde je citeľný strach, úzkosť a hlavne bezmocnosť. Film podľa vzoru dokumentárnych prvkov nesúdi, len zachytáva. Postavy spĺňajú svoje úlohy v rámci celého príbehu a stávajú sa kritikou nie len imigrantskou ale aj spoločensky hodnotovou. Scény s kolískou v zásade ukazujú nezáujem o pravidlá. Akýsi výsmech varovaniam, ktoré sú opodstatnené. Skrátka typické zatváranie očí pred skutočným problémom. Liberalizmus je mierne naštiepený. Hodnotovosť stratená. Ale Ruben vychádza z toho ako víťaz. Využil nehercov. Viedol ich parádne. Nakopil silné scény a zanechal posolstvo. A život ide aj tak ďalej. ()
Tak jak vidím, černošští imigranti obohacují Švédsko už pěknejch pár let. Pět černoššskejch kluků dvě hodiny zastrašuje tři malý bílý kluky. No, do těch bílejch počítám i číňana, jenže ti, světe div se, umí přijmout kulturu země kde žijí. Film mě teda hodně nasral, ale nejvíc ty dvě švédský báby na konci. ()
Galerie (15)
Photo © Plattform Produktion
Zajímavosti (2)
- Film se natáčel ve švédském Göteborgu a v kraji Västra Götalands län. (Zlatohlávek)
- Po premiéře Hry se na švédské mediální scéně strhla nebývalá bouře. Režisér Ruben Östlund byl oponenty označen za rasistu, který potvrzuje stereotypy o přistěhovalcích, místo aby je vyvracel. Příznivci namítali, že snímek na rasismus a třídní nerovnost naopak upozorňuje a míří na bolavá místa švédského státu, jež zůstávají tabu. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama