Play
Play
Play
Hra
Play
Play
Play
Režie:
Ruben ÖstlundScénář:
Ruben ÖstlundKamera:
Marius Dybwad BrandrudHrají:
Anas Abdirahman, Sebastian Blyckert, Yannick Diakite, Sebastian Hegmar, Abdiaziz Hilowle, Nana Manu, John Ortiz, Kevin Vaz, Johan Jonason, Axel Danielson (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Film rekonstruuje s mrazivostí i jemným humorem skutečný případ systematického a sofistikovaného okrádání dětí skupinou jejich vrstevníků černé pleti v průběhu několika let v centru Göteborgu. (Cinemax)
Recenze (87)
Ruben sa nezdá. Odťažitosť nezúšastneného pozorovateľa, ktorý sleduje celé dianie je dovedená do dokonalosti. Kamera je statická, zachytáva drobné mikropríbehy, ktoré postupne ale isto rozvíjajú veľmi nepríjemnú hru o vládu, kde je citeľný strach, úzkosť a hlavne bezmocnosť. Film podľa vzoru dokumentárnych prvkov nesúdi, len zachytáva. Postavy spĺňajú svoje úlohy v rámci celého príbehu a stávajú sa kritikou nie len imigrantskou ale aj spoločensky hodnotovou. Scény s kolískou v zásade ukazujú nezáujem o pravidlá. Akýsi výsmech varovaniam, ktoré sú opodstatnené. Skrátka typické zatváranie očí pred skutočným problémom. Liberalizmus je mierne naštiepený. Hodnotovosť stratená. Ale Ruben vychádza z toho ako víťaz. Využil nehercov. Viedol ich parádne. Nakopil silné scény a zanechal posolstvo. A život ide aj tak ďalej. ()
Brilantní a skvěle natočená studie o síle konformismu. Östlund předkládá divákovi situace, které v nějaké podobě zná i spousta Čechů, jakkoli nejsou spojeny s tématem moderního přistěhovalectví. Režisér se příliš nesnaží ohledávat důvody jednání mladých vyděračů, čímž může vzbuzovat podezření z jednostranného či xenofobního způsobu myšlení. Domnívám se ale, že to není jeho cílem (jakkoli to xenofobního diváka bude v jeho stereotypech utvrzovat), myslím, že smyslem je poukázat na reálný problém spojený s kulturní apropriací a asimilací, ukázat ho tvrdě, nepřikrášleně, beze snahy někoho omlouvat. Skvělá je mimochodem i forma, jakou snímá: zpravidla ve větších celcích, v dlouhých statických záběrech, nejprve prázdných, poté zaplňovaných postavami a zase vyprazdňovaných. Kompozice jsou neobvyklé, ale efektní (a rovněž efektivní), neboť nejsou centralizované - část děje se přesouvá do okrajových oblastí záběru, aby se mohla mizanscéna v popředí teprve zaplnit, část je zase snímaná skrze odrazy ve skle apod. ()
Asi jsem byl jedinný, který po projekci tohoto snímku zatleskal. I finské publikum bylo tímto snímkem celkem zaražené. Natočeno podle skutečné události. ()
Dobrý. Cením, že to Ostlund nehrotil do extrému, je uvěřitelný a vrstevnatý. Jen to bylo prostě moc dlouhé. ()
Hra je řemeslně dobře zvládnutá. Chlapci hrají úžasně. Film je bez hudby, prakticky bez střihu a kamery a vše se soustředí pouze na scény, z kterých se film skládá. Každá scéna (obraz) má cca 10 minut, kdy se kamera prakticky nehýbe a nechává diváka přihlížet syrovosti scén. To v celku funguje, ale dialogy jsou někdy na můj vkus až moc tupé. Například scéna s revizore. Proč mu ti kluci neřekli, že je okradli? Vždyť neměli problém jít do kavárny a napráskat ty černý výtržníky. Ano, asi by jim revizor neuvěřil, ale ve scéně to prostě mělo zaznít. Stejně jako když černoši volají s mámou jednoho z chlapců. Mluví s ní asi pět minut, přičemž je jasné, že by zavěsila asi tak za 30 vteřin. Když se rozhodnou, že se bude hrát o věci všech, kluci neřeknou jediné slovo proti, přičemž se dobrovolně vystavují, že nepřijdou jen o telefon, ale o vše co mají. Tím pádem to vypadá, jak když jim na tom ani nezáleží. V tom případě se mohl Sebastian hned na začátku na skateparku otočit a říct "víte co? Nechte si ho, já jdu domů". Ve filmu, který útočí svojí přirozeností a dost se mu to daří (scéna v tramvaji nebo klikování pod mostem to dokazují) je škoda, že ho sráží takové banality. "Co čekáš, když vytáhneš mobil před pěti černochama? Doufám, že ses poučil!" ()
Tak trochu vlastně dokument o tom, kam to Švédové dopracovali s přehnanou tolerancí na jedné straně a s výchovou vlastních dětí na té druhé. Dost smutné, a to je film už z r. 2011 - všichni víme, kam se to od té doby posunulo. ()
Cesty jedince v lidském mraveništi jsou nevyzpytatelné. A čím větší to mraveniště je, tím větší v něm najdeme anomálie. Více takových filmů! ()
Celá první hodina se odehrává v uzavřeném prostředí (švédské světelné podzemní město, dopravní prostředek), druhá polovina pak v příměstské přírodě a na ulicích. První prostředí je pro rozvratnou činnost gangů mladistvých jako dělané, ale i to druhé mají kupodivu rovněž dobře zmáknuté. Film Rubena Östlunda je i v rámci filmů zabývajících se šikanou zcela mimořádný, a to především svojí komplexností a vytříbenou popisností nezaujatého vypravěče - včetně metonymie kolébky, která nikomu nepatří, tedy. ten, kdo se v ní narodí, a to, že se nakonec objevuje u "imigrantů", může znamenat i ještě dlaší posun ... Záverečný odkaz, že jsou i jiné hodnoty (tanec, klarinet) asi neprojde; v celkovém kontextu se nemůže jevit jinak, než jako komická vsuvka. A jaký další film Östlund natočí? Zřejmě již z prostředí segregované společnosti, v níž rodiny švédských intelektuálů a podnikatelů budou žít někde za zdí a běžný venkovní život zcela ovládnou gangy ne již dětské, ale dospělé. Zábava, sport, hra, cokoli, co děti provádějí, je vždy přípravou na budoucí "povolání", každý se usadí (jak se říká), ale usadí se jen do toho, co důvěrně poznal v dětství... Také jsem viděl svoji peněženku s doklady, jak opustila batoh a začala létat z jedné ruky do druhé, až se někde ztratila... Jansen ve svém komentáři cituje Hanse-Hermanna Hoppeho, který se sezuje z trůnu dalšího boha, náhražku Boha, demokracii. ()
.........kto chce kam....... ()
Afrika nepatří do Evropy, stejně jako kuna nepatří do kurníku. Věci jsou už tak nějak naučené mít své přirozené místo, které by měl člověk respektovat a nehrát si na Boha. O ničem jiném to není. ()
Moc hezký autentický a syrový snímek (nejen) o dětech, dokumentující život a atmosféru v centru švédského města Göteborg. Mám stále problémy s kamerou, která mi přijde prostě mrtvá, ale spoustu lidem takto zvolený styl vyprávění a postavení obrazu vyhovuje. ()
nepříjemný film o zlých věcech a pro mě nejlepší Ostlund. Hra se samozřejmě dá vnímat jako zrcadlo současné švédské společnosti, která se otevřela natolik, že jí nakonec multikulturalismus začne sžírat zevnitř a bude mít velký problém aby si to nějak narovnala (závěrečná scéna má silně kroutihlavý efekt). Taky se ovšem dá vnímat mnohem obecněji, protože děti se mezi sebou šikanují všude a nezáleží na barvě pleti ani zemi původu. Nejednou mi během sledování naskočily věci, které sem musel řešit před nedávnem ve škole svých dětí, z čehož mi nebylo vůbec dobře a o to silněji na mě Hra zapůsobila. Ostlund tady dokázal oba velké problémy spojit do jednoho (plus k tomu přidal ještě apatii většiny dospělých)¨a stvořil působivý a emočně silný mix, který si budu pamatovat ještě hodně dlouho...90% ()
Ono není zrovna jednoduché, udělat sociologický film a Östlund selhává v tom, že se nesnaží jít moc do hloubky. Ukazuje sice uvěřitelné situace a jednání lidí, ale zároveň si dost vypomáhá zevšeobecněňováním a dělením na velké skupiny, což samozřejmě jde, ale v tomhle podání, tvářící se komplexněji než je, to prostě vypluje na povrch a působí to nedodělaně a nedostatečně promyšleně. Co říká Hra vám v podstatě řekne kdejaký trochu inteligentnější film o šikaně, včetně toho přehlížení ze strany dospělých atd. Nejde dál, nesnaží se o komplexní rozbor, jen artově, po stylu Ulricha Seidla, ukazuje řečené a viděné mnohde jinde. Ten styl taky funguje tak na půl. Zpočátku ně to dost chytlo, ale čím déle to trvalo, tím více mi přišlo, že to má problémy s temporytmem a to pak začne působit monotónně nehledě na to, že to má nemalý počet opravdu promyšlených scén (ve svém konceptu). Navíc krásu statické kamery vidím osobně v její statičnosti, působící dojmem, že se jedná jen o výšek z normálního běhu života, takže vždycky když se začala pohybovat, přišlo mi to spíš rušivé a ničící její záměr (až na úžasnou úvodní scénu). Není to špatný film, co chce říct tak říká dobře, ale ve všem jede na půl plynu a nakonec z něj nic moc nemám - kromě toho, že Östlund měl koule udělat záporné postavy šikanátorů (v jistém slova smyslu, občas se je to lehce snaží hájit, aby to zapadlo do toho nestranného celku) z imigrantských dětí. To se v dnešní době opravdu jen tak nevidí a celkem to cením, protože na to má koule už jen málokdo... 3* ()
Nejvtipnější na celém filmu jsou pomýlené komentáře některých diváků mluvících o filmu pouze jako o kritice multikulturalismu...člověk se u nich zasměje a k tomu si prohloubí nepříjemný pocit ze světa kolem...je to vlastně takový bonus k tomu o co Östlundovi doopravdy šlo... ()
Asi bych si to více užil v kině. Multikulturalismus ve švédském pojetí tedy není nic jednoduchého asi žádná sranda. Play se nepodobá ničemu, co jsem za poslední roky viděl. Nepočítám-li dokumenty a la Jeden svět. Akorát ve filmovém zpracování. Film pro nejednoduché diskuse. Nelehká podívaná... A o to mocnější zážitek. ()
Nejspíš to byl účel, ale po skončení tohohle filmu se mi udělalo vyloženě psychicky zle.. Hra je svým způsobem natočená jako takovej hranej dokument, kamera je perfektní, ale určitě to neni film pro každýho a za pochvalu taky stojí výkony všech dětských herců.. ()
Tak jak vidím, černošští imigranti obohacují Švédsko už pěknejch pár let. Pět černoššskejch kluků dvě hodiny zastrašuje tři malý bílý kluky. No, do těch bílejch počítám i číňana, jenže ti, světe div se, umí přijmout kulturu země kde žijí. Film mě teda hodně nasral, ale nejvíc ty dvě švédský báby na konci. ()
Östlund tnul do žhavého už ve svých režisérských plenkách a ne nadarmo lze říct, že trpčí reflexi švédské multietnické společnosti snad ani nelze natočit. Jediné, co mi v tomto pro české divácké oko netradičně natočeném dramatu chybělo, bylo větší zadostiučinění pro zdejší zápornou stranu sporu. Ovšem vzhledem ke konfliktní situaci v závěrečné scéně je velmi pochopitelné, že spravedlnost tu má krátké ruce. [viděno v Edisonline 16.7.2023] ()
snímek je z roku 2011.Dneska je to všechno kolem imigrantů někde jinde.A myslím že ty dvě slepice na konci by kotkodákaly jinou.Záběr v prodejně s obuví ,kamerou pečlivě vymezený napůl ,kdy na jedné polovině si dánské děti vybírají obuv a ve druhé polovině záběru děti přistěhovalců dělají bordel a mezi tím se pohybují apatičtí prodavači .Dopadli by stejně ?kdyby zasáhli,jako otec chlapce který si šel vyřídit se zlodějíčkama ukradený telefon svého syna....Hraný dokument.Možná by to chtělo dvojku po dvanácti letech jak se to vyvíjelo dál ()
Inu, co dodat. Psychologická věrnost je skutečně dokonalá. Kdo ky žil poblíž nějakého romského gheta se musel usmívat a zároveň trnout hrůzou při pomyšlení na své vlastní vzpomínky, z filmu jak vystřižené. Jak některá drobná zajatectví, absurdní narčení z krádeže, lži nebo napadení, která je třeba "vyřešit", mohla dopadnout a v některých případech jistě i dopadla. Je známou věci, že rasismus malých skupin obyvatel, jakoby se snažil vyvážit většinový tlak, kterému dost těžko dokážeme rozumět, protože se na nás nevztahuje: vysokou arogancí, agresivitou a brutalitou. O pomalém plíživém většinovém tlaku víme pramálo, protože se nás bytostně nedotýká: Byla jeho analýza správná? Jsou mechanismy pozitivní diskriminace nastaveny správně? Směřují účelně k rozvoji a integraci etnicky odlišných skupin? Je apriorně vstřícný a rovnoprávný přístup bezpečný? Nebo se stává prostředkem pro zneužívání základů námi definované humanity? Kdo někdy žil v Ostravě, musí se pousmát: děje so to na každém kroku, takže rodiče naváhají své děti naprosto diskriminačně poučit o tom, jak se věci mají a tím je ochránit. Ve škole paní učitelka děti pokárá, ony znejistí a jednou si to na vlastní kůži vyzkoušejí. Klíčové slovo je tedy zkušenost. Přes veškerou ve filmu zobrazovanou "multikulturalitu", zdá se že Švédsko nemá s etnicky odlišným obyvatelstvem dostatečně dlouhodobé zkušeností. Už nejsou tak docela bezpečnou zemí a myšlení jejich občanů se bude měnit. Dojde a v současnosti už dochází, ke střetům názorů, které režisér v klíčové scéně zobrazuje. Vypravěčské umění Rubena Östlunda mám tendeci přirovnat k některým Hanekeho fimům. Už podobnost Play a Funny games není náhodná (nedomnívám se, že je to autorův záměr). Jedná se o velmi podobný psychologický trik. V obou případech se projevují jako drobná nedorozumění, která se přece dají vysvětlit, jde o prostředí bezpečné země, které oběti přeceňuji: status občana, existenci práva, instituce policie etc. Psychologická klička, při níž si oběť neuvědomuje, že klame sama sebe. Že je ve skutečnosti s agresorem docela sama a že není v jeji moci se bránit. Kluci se ve filmu báli, nevěděli čeho, ale báli se, děti jsou citlivější. Odhadli situaci správně, ale zkostnatělost dospělých ji bagatelizovala, protože se nic nestalo, neobjevil se důkaz. Potřebujeme důkazy namísto intuice, to je velmi zrádné. Vyprávěním se blíží spíše Caché, nebo ještě starším Hanekeho filmům. Haneke vypráví o dome, kam si pouštíme někdy i trochu rozpačitě návštěvu. Östlund vypráví o státě, kam si pouštíme nové spoluobčany, "domu", do nějž si pouštíme další "nájemníky", o "obci", kam přibývají další naši "bližní". Nakonec si děti uvědomí, že hrály hazardní hru, jejiž pravidla neznaly. Že se pustily do dorodružství, které nemohlo nikdy dopadnout dobře (volba mezi kavárnou a navázáním komunikace s pronásledovateli), uvědomily si, že tu hru ani nedokážou hrát, protože je velmi odlišná a překvapeně se propadly se do unaveného mechanického plnění nesmyslných pokynů. Nanastala žádná vzpoura, protest, žádná odplata. Umíme my hrát hru, kterou hrajeme? () (méně) (více)