Play
Play
Play
Hra
Play
Play
Play
Režie:
Ruben ÖstlundScénář:
Ruben ÖstlundKamera:
Marius Dybwad BrandrudHrají:
Anas Abdirahman, Sebastian Blyckert, Yannick Diakite, Sebastian Hegmar, Abdiaziz Hilowle, Nana Manu, John Ortiz, Kevin Vaz, Johan Jonason, Axel Danielson (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Film rekonstruuje s mrazivostí i jemným humorem skutečný případ systematického a sofistikovaného okrádání dětí skupinou jejich vrstevníků černé pleti v průběhu několika let v centru Göteborgu. (Cinemax)
Recenze (87)
Děsivý film natočený odvážným režisérem. Pojednává o jednom z aspektů, jimiž Švédsko obohatila politika multikulturalismu. ()
Lekce do života. Tohle mě opravdu zaujalo. Jak už je tu napsáno film ukazuje mnoho rovin této hry(života). Lhostejnost okolí, které se nezapojuje, dokud se jich to netýká, nebo není povšem. Reakce šikanovaných - John se po..., Alex spolupracuje a Seb klade odpor. Neschopnost zákona s tím cokoli udělat a jeho plošnost, která nedokáže postihnout morálku (revizoři v tramvaji). Výprask, který dostane kluk za opuštění party. Odplata tatínků na někom jiném a následná diskuze. Vrchol byl závod, kdy víte předem kdo vyhraje,ale stejně musíte běžet. Napadl mě přitom i paradox toho, že imigranti ovládají pravidla závodu a určují si podmínky, ale obecně je tomu přesně naopak, viz světový obchod. No nic, nakonec stejně platí, že co člověk rozsévá, to sklidí. ()
Nepříjemný snímek na pozorování, ale velmi autentický a otevírající spoustu multikulti otázek. Skvělé dětské herecké obsazení. Östlund se stejně jako v Turist nebojí tvořit okolo ožehavých témat, která vám ještě dlouho po filmu rezonují v hlavě. ()
Multikulturalismus v praxi, ale natočený tak nějak podivně a nesouvisle, spíš takové výjevy. Nicméně tvůrce dokáže vyvolat emoce, alespoň já jsem během "ústředního příběhu" cítil neuvěřitelnou nasranost. ()
Viz Marigold. ()
Celý film je natočený statickou kamerou s minimom strihu, čo však začína byť miestami dosť nezáživné. Nebyť scény pred koncom (konflikt vyvolaný ukradnutým mobilom), tak film nemá čo zaujímavé ponúknuť. Celý čas len šedý priemer bohužiaľ. Od severskej kinematografie som očakával viac, ale tento film nesplnil moje očakávania. ()
Dnes (r2020) by tohle do možná do distribuce nešlo, přitom to nastavení zrcadla k zamyšlení je tam pro všechny. Rodiče, veřejnost, přistěhovalci, děti, dospělí, ženy, muži, bohatí, chudí, všichni jsou tam pěkně vybarvení. Odlišnost mentality, šikana, agresivita, psycho teror, naivita, vzdor, poslušnost. Zaujala mě mimo to dvě věci, v práci byli pouze lidé se světlou pletí a zřejmě z důvodů mladistvého obsazení mužského typu žádné otázky sexuality a pohlaví. ()
To je skutečná švédská sebereflexe, ale je to už devět let staré a nevím, zda by to dnes bylo možné takhle natočit, neboť - přiznejme si - podle měřítek neoliberální společnosti bychom na ty imigranty měli být hodnější - myslím zvláště takovým, co si jen hrají a nezlobí, vždyť přece nemají žádný nedbytek, tak proč by se neměli přivlastňovat majetek svých světlejších kamarádů. Tenhle střet civilizací skutečně nevěstí nic dobrého a bylo by třeba, aby si to uvědomili i ti, kteří jsou minimálně lhostejní k některým negativním jevům, které nový svět přináší. Ono se to lehce dává pokuty malým dětem, ale vyhodit z vlaku kolíbku, kníž se nikdo nehlásí, to si nikdo netroufne... ()
Hra je v prvom rade majstrovsky rozohranou hrou s divákom. Kľúč k jej interpretácii sa totiž nachádza v divákovi samotnom – v jeho vlastnom svetonázore, v jeho vlastných predsudkoch. Je imigrant automaticky agresorom, či obeťou? Záleží viac na sociálnom statuse či farbe pleti? Je správne vziať spravodlivosť do vlastných rúk napriek tomu, že je zastretá hnevom a predsudkom? Kde leží hranica nevšímavosti k okoliu a kontextu, ktorá hraničí s nemorálnosťou? Nepochybujem, že film vyvolal po uvedení "búrku", keďže odpovede na vlastné otázky ani len nenaznačuje, a je tak prietokovým ohrievačom nálad v publiku. Viac nám o nás samotných povie diskusia o filme, než film samotný, a v tomto smere sa naozaj jedná o funkčne nastavené zrkadlo. ()
tema dobra. ale tak dementne natoceny film, ktory vlastne nieje ani film... skoda 2 hodin casu. ()
Nezaujalo vubec. Tak nezazivne tema realne selat jeste experimentalnim zpusobem, ci a la dogma...no. tezko koukatelne.. ()
No aspoň vieme čo nás čaká. Kto to nezažil na vlastnej koži to bude bagatelizovať, moralizovať, prípadne odsudzovať. Zvyšok si nesie následky na celý život. Veľmi presný pohľad na šikanu aj na reakcie okolia. Potom sa nečudujme vzostupu extrémizmu.. ()
Rejža si měl, sakra, před začátkem filmu srovnat v hlavě, o čem snímek chce točit a podle toho vyselektovat použitý materiál. Příběh o imigrantech? proč ne. Snaha o navození bezmocného pocitu ubližovaných? klidně. Kritika lidské lhostejnosti. možno. Vše najednou? těžko! 50minutové soustředění na jeden motiv by vydalo za mnohem více, stopáž notně přibuchuje rakvičku filmu, kam by se předně měla hodit malá baletka i se skupinou konzumních indiánů. Každopádně máte díky tomuto snímku možnost se názorně seznámit se souslovím "připosrat se strachy". Promarněná šance. ()
Tohle byla těžce psychologická Hra. Ze začátku mě překvapila statická kamera a říkala jsem si, že nevím, jestli mě ty dlouhé záběry, mnohdy skoro do prázdna, vůbec budou bavit. Ale za chvíli jsem si zvykla a pak už mi to přišlo úplně přirozené a každý záběr měl svůj smysl. Šikana, smýšlenky a lži, nátlak, strach, a obrovská bezmoc, to všechno z toho šlo cítit. Musím říct, že ještě dlouho po filmu jsem o tom celém přemýšlela, jestli je je vůbec nějaké východisko a na nic jsem nepřišla. A navíc menšinová problematika je jedno veliké a ožehavé téma, takže ho tu ani nechci rozebírat. Jediné, u čeho jsem se usmívala, byl podpříběh s kolébkou ve vlaku. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 - 30 dní se světovou kinematografií. ()
V hlavní roli společnost, kde si každý hledí svého či jen tiše přihlíží. Za prvé - trklo mě jak jsou imigrantští výtržníci živí - tónem a rychlostí mluvy, schopnosti ozvat se při pocitu křivdy, promptně jednat. Jsou to lidi krve, vědí že žijou. My evropané tuto energii už nemáme. Jsme zvyklí, že proti nepřízni osudu nic nezmůžem, raději budem trpíc mlčet, ventilace proběhne až o samotě v anonymním bezpečí internetu. Představa vymožení práva nám přijde legrační, děti jsou vedeny k tomu nechat si vše líbit, podřízení se autoritě vyjde nakonec stejně nejvýhodněji. Za druhé - k integraci menšiny do většiny je zapotřebí jak vůle přizpůsobit se většině, tak vůle přijmout menšinu. Bohužel jsme svědky toho, že se menšina neintegruje, jelikož není přijímána, protože přeci nelze přijmout někoho, kdo se nechce přizpůsobit, ikdyž nemůže, protože společenské klima je zaseklé v tomto paradoxu, jehož řešením si nikdo nechce špinit ruce. Bohužel, změna k lepšímu vede skrze opuštění mentálních ghett. Ono "vzájemné kulturní obohacení" musí nastat PŘED integrací, má-li být úspěšná. Oni si musí zvyknout na zdejší řád, my si musíme osvojit jejich bezprostřednost a otevřenost. Všimli jste si jak málo se ve filmu vede dialog? Přitom právě ten je naprosto klíčový. So keep talking. ()
Tedy až sem dospěla západní evropská společnost.. můžeme si gratulovat. Historie zažila už nespočet vzestupů a pádů různých civilizací ale prosperující a svobodná civilizace, která se sama a dobrovolně "vykastruje" a zcela submisivně se odevzdá barbarským hordám, to bude nejspíš skutečně premiéra. Beztrestnost vybraných skupiny obyvatel, vyplývající z pozivitni diskriminace poháněné slepě fanatickou politickou korektností, je něco bezprecedentního a po zhlédnutí tohoto filmu se upřímně divím, že ve skandinávských státech ještě nevypukla občanská válka. Je už jen vtipnou třešničkou na pomyslném dortu, že tento relativně bezzubý snímek byl hned po premiéře ve Švédsku označen za rasistickou propagandu a prakticky zakázán lidmi, kteří sami sebe považuji a označují za obránce svobody projevu a demokracie. Scéna s kolébkou je opravdu prozaická: společnost ohrožuje bezpečnostní problém, který je způsobený bezohledností menšiny, neochotné podřídit se zcela jasným a uceleným zákonům společnosti (hromadné přepravy). Tento problém má jednoduché a spravedlivé řešení, které ovšem poškodí pachatele, což je v rozporu s morálním smýšlením dané společnosti a ta se tak dostává do skutečně vtipné situace, do pozice kde společnost představuje obrovitého slona a menšina titěrnou a otravnou myš, která ovšem může slonovi dělat co se jí zachce, jelikož ten je paralyzován strachem z vlastní síly a morálních zábran, které mu sice dopomohly k velikosti, nicméně tváří v tvář čirému zlu ho činí bezbranným. Kéž by se ti správní lidé na film podívali a zamysleli se nad ním. Celkově jde o velice nepříjemný, mentálně náročný film o zákeřné a kruté formě psychologické šikany, která v dnešním světě, skrytá před zraky většiny, kvete lépe, než kdy dříve. Pátou hvězdu dávám za odvahu tvůrce, který tímto objektivním a umně zpracovaným filmem riskuje kariéru a možná i život (minimálně ten na svobodě). 5/5 ()
Velmi chladný a psychologicky dobře postavený film. ()
Opravdu velice znepokojivý snímek. Tak zvláštní atmosféru jsem snad při sledování filmu nezažil. Jedná se jinak o čistě festivalový zážitek, který stačí vidět pouze jednou. Lyrický aspekt zde hraje první housle. Když vezmu v potaz jakým tématem se film zaobírá, tak dnes už by takové dílo nejspíše neprošlo. ()
Kto nepochopil, prečo sa Östlund v tomto filme venoval v dvoch dlhých záberoch aj Indiánom, má buď málo fantázie, alebo je sprostý. ()
Naprosto dokonaly film,ktory zaujme a zrejme aj odradi svojim spracovanim.Nie každy divak ma rad dlhe zabery ale je to natočene paradne a Ostlund zvolil skvelu temu ktora je teraz hlavne v Zapadnej europre velmi aktualna.Detsky herci predvadzaju skvele vykony je to cele velmi autenticke a naturalisticke.Psychologicky tažko stravitelny film kde agresori šikanuju svoje obete psychicky nie fyzicky,film kde ulice pripominaju džunglu v ktorej prežiju len ty silny. ()