Hra

Tak jak vidím, černošští imigranti obohacují Švédsko už pěknejch pár let. Pět černoššskejch kluků dvě hodiny zastrašuje tři malý bílý kluky. No, do těch bílejch počítám i číňana, jenže ti, světe div se, umí přijmout kulturu země kde žijí. Film mě teda hodně nasral, ale nejvíc ty dvě švédský báby na konci. (27.12.2018)

Ono není zrovna jednoduché, udělat sociologický film a Östlund selhává v tom, že se nesnaží jít moc do hloubky. Ukazuje sice uvěřitelné situace a jednání lidí, ale zároveň si dost vypomáhá zevšeobecněňováním a dělením na velké skupiny, což samozřejmě jde, ale v tomhle podání, tvářící se komplexněji než je, to prostě vypluje na povrch a působí to nedodělaně a nedostatečně promyšleně. Co říká Hra vám v podstatě řekne kdejaký trochu inteligentnější film o šikaně, včetně toho přehlížení ze strany dospělých atd. Nejde dál, nesnaží se o komplexní rozbor, jen artově, po stylu Ulricha Seidla, ukazuje řečené a viděné mnohde jinde. Ten styl taky funguje tak na půl. Zpočátku ně to dost chytlo, ale čím déle to trvalo, tím více mi přišlo, že to má problémy s temporytmem a to pak začne působit monotónně nehledě na to, že to má nemalý počet opravdu promyšlených scén (ve svém konceptu). Navíc krásu statické kamery vidím osobně v její statičnosti, působící dojmem, že se jedná jen o výšek z normálního běhu života, takže vždycky když se začala pohybovat, přišlo mi to spíš rušivé a ničící její záměr (až na úžasnou úvodní scénu). Není to špatný film, co chce říct tak říká dobře, ale ve všem jede na půl plynu a nakonec z něj nic moc nemám - kromě toho, že Östlund měl koule udělat záporné postavy šikanátorů (v jistém slova smyslu, občas se je to lehce snaží hájit, aby to zapadlo do toho nestranného celku) z imigrantských dětí. To se v dnešní době opravdu jen tak nevidí a celkem to cením, protože na to má koule už jen málokdo... 3* (17.02.2023)

Zahráme si takú hru: okradnem ťa o mobil, a budeme sa hrať na to, že som ho vyhral podľa regulárnych pravidiel vo férovom zápolení, ok? Aj keď je všetko od začiatku vyvolané na zastrašovaní a vyhrážkach. Veď pozrite, dospelí, okolo ktorých sa všetko odohráva, majú veci úplne na háku, prípadne situáciu zle vyhodnotia. Ale toto nie je analýza švédskej spoločnosti, to je generalizovane podané to, čo sa roky deje, bez ohľadu na farbu pleti ktorejkoľvek zo strán. Jednoducho, deti majú veľmi premyslené spôsoby dojebávania iných detí tak, aby sa im dospeláci do toho nesrali a naopak, aby sa naplno venovali podružným témam. Akou je napríklad prevážaná kolíska vo vlaku, podľa pridrbaných pravidiel blokujúca akýsi dav odniekiaľ niekam.  Neblokuje nič, okrem byrokraticky uvažujúcich myslí obslužnej mašinérie. (12.07.2021)

Nelítostný film o apatii, strachu a sociálních rolích, které dospěly do stádia, kdy je lidé bez skrupulí mohou snadno využívat pro svůj prospěch. Skvěle zvolená forma jakoby náhodného pozorování událostí dlouho předtím, než se stanou, i potom zpřítomňuje každodennost a s ní i fakt, že teror šikany probíhá za bílého dne všem na očích, ale nikdo mu neučiní přítrž. Částečně proto, že forma šikany je natolik sofistikovaná, že vypadá jako součást dětských her, ale také protože nemůžeme vidět do okolních lidí a nevíme, čím prošlI. Snímek navíc zneklidňuje tím, že ukáže bezradnost i bezmocnost obětí a naprostou beztrestnost i nenapravitelnost útočníků, která je umožněná sešněrovaností společnosti plné programové (tedy nikoli empatické) politické korektnosti. Samotná titulní hra zakládající šikanu bez fyzického kontaktu fascinuje tím, jak důmyslně využívá strachu vycházejícího ze společnosti definované předsudky a hleděním si svého. (09.07.2011)