Modré světlo

Pokud po mně někdo bude chtít tip na depresivní film, tak Code Blue bude patřit mezi ty první, které budu doporučovat. A nebo raději ne. Po celých zhruba 8o minut na mě totiž Marian působila tak zoufale, beznadějně, sebedestruktivně a Urszula Antoniak neponechala ani skulinku, odkud by na vás alespoň na moment vyzařovalo hřejivé teplo. A těch pár minut na konci, které mohly být tím minimem, byly mrazivější než smrt samotná a věřte, že asi tři minuty jsem se musela úporně dívat pouze na titulky, abych se alespoň vizuálně oddělila od šokujícího konce. Code Blue byl pohled smrti do tváře ve dvou podobách.....a obě byly tak děsivě reálné.... (20.08.2014)

Umírání, perverze, izolace. Film přesycený silnými tématy, které režisérka nahlíží v hanekovsky analytickém duchu, byť mnohem stylizovanějí formou. Dílčí kompozice a situace se zaderou pod kůži, jinak je ale tento portrét vyšinuté stárnoucí sestřičky posedlé smrtí a chtíčem celkem sešněrovaný intelektuální chtěností a jakousi zhýralou pózou. Vinou toho na mě nezapůsobil ani zpola tak, jak si očividně režisérka přála. Každopádně oceňuji otevřenost, s jakou se staví k tématu umírání. Takový druh provokace je v současnosti nezbytný. (04.07.2011)

Dva lidé sdíli zločin, dva lidé hledají intimitu. Individualita, osamělost, eutanázie...témata která šokovala diváky v Cannes. Potřeba kontroly nad životem, kterou Marian v první půlce filmu měla, se pomalu rozpadla. Styl filmu se na posledních deset minut mění, hudba, kamera, svět postav nabírá opačný směr, který otevřel mojí pusu dokořán. Nebyla jsem šokovaná, spíš zcela pod vlivem obrazu, proměny, interpretace herců, nechala jsem se zcela unášet. Z diskuze s režisérkou bylo zřejmé, že jejím záměrem nebylo šokovat. Dala vzniknout postavě, která je ve filmu pro druhé, pro své pacienty a jako člověk téměř neexistuje. Marian ke svým umírajícím pacientům cítí intimitu, navazuje kontakty s lidmi, kteří jsou uvnitř čistí, předstírat pro ně již nemá smysl. Symbolické umírání pod sprchou byl zatím nejintenzivnější vizuální atak festivalu. Co je přínosem skandálního filmu Modré světlo? Neromantizuje smrt, protože jak uvedla režisérka, smrt je podle ní děsivá a nemá být obklopena růžovým oparem. Dokonalost, kterou chci vidět znovu. (04.07.2011)

Anorektický intelektuálně filmový potrat. Tak jako Sade ani zde autor/ka nenabízí skutečný děj ale pouze parodický mod extrémních poloh - sebepoškozování, znásilnění, umírání, mrdka na stehně jako třešnička na dortíku. Film hodně ukazuje a nic neříká, není o čem přemýšlet. Pětkaři se tady udělali sami ze sebe ale nemám jim to za zlé, taky se mi to občas stává, jen ne u filmů tohohle typu (díky bohu). (08.07.2011)

Na projekci režisérka řekla, že je to film o ztrátě kontroly, a že nechápe, co na tom lidem přijde šokující. Šokující to skutečně není, spíš to působí trochu samoúčelně, a vyvolává to otázky, zda by "ztráta kontroly" nešla vyjádřit i jinak. Když Trier zabírá erekci a vagíny, můžeme do nekonečná diskutovat o oprávněnosti jeho konání. Ale jeho filmy poskytnou dostatek podkladů pro nekonečné analýzy a výklady. Pohrává si s divákem. Vše je součástí promyšlené hry. V Code blue, jako by se všechno osekalo na dřeň, těch pár silných témat plave v obrazovém vakuu, kde se celkem nic moc neděje. Je to nuda. (07.07.2011)