Blue Bird
Modrý vták
Režie:
Gust Van Den BergheScénář:
Gust Van Den BergheKamera:
Hans Bruch Jr.Hudba:
Michelino BiscegliaObsahy(1)
Snímek Modrý pták je volně inspirován stejnojmennou divadelní hrou Maurice Maeterlincka. Také zde jsou hlavními hrdiny dvě malé děti, režisér filmu nicméně zasadil příběh do Afriky, konkrétně do Toga. Bafiokadié a jeho sestra Téné jednoho rána opouštějí svou vesničku ve snaze nalézt svého ztraceného modrého ptáka dříve, než skončí den. Na cestě však nacházejí mnohem více – setkají se tu se zemřelými prarodiči, musí bojovat proti duchovi lesa a dostanou několik neocenitelných rad od „šéfa rozkoše“. Během putování za dospělostí tak ztrácejí svého ptáka, ale získávají poznání. Neméně originální je zpracování tohoto vysoce stylizovaného snímku. Jeho magie a přitažlivost vycházejí z kombinace vizuální složky (snímek je uváděn ve formátu supercinemascope a zahalen do modré barvy) a hravého, bezprostředního, ale zároveň amatérského herectví obou dětí i ostatních hrdinů filmu. Van den Berghe ke snímku poznamenává: „Jeden den je jeden život.“ (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (20)
no tak já nevím... proč toihle dávali do velkého sálu? dovedu si představit, že někdo i toho nezaklimbal, ale já to nebyla. Jedna hvězda za originální pojetí, jinak tedy nic pro normálního smrtelníka. Čas u tohohle filmu utíkal tak neskutečně pomalu, že bych to tak potřebovala před uzávěrkami, ale jinak na umření :( ()
Mě je toho filmu docela líto. Gust Van Den Berghe věděl, co tím chce říct, i jak to chce vést a dokonce do toho dostal i pár symbolistických scén a dialogů/monologů. Mohlo by to být hodně dobré, ale fatálně to selhává v provedení, kdy vše hlubší je vyjádřeno či řečeno buď strašně křečovitě, nebo strašně na sílu, v ojedinělých případech i zbytečně doslovně (hlavně v závěru - já to pochopil, tu metaforu že jim najednou nesedí oblečení, ale stačila říct jednou). Je to smutné, protože na tom je jasně vidět, co z toho chtěl režisér mít, ale podává to prostě mizerně. Přitom to mohla být nádherná poetická cesta za dospíváním, uvědomění si světa okolo sebe, existenci zrození a smrti, vliv předků a to, že bychom na zemřelé neměli zapomínat... Všechno by to mohlo být krásné včetně toho zobrazení konce nevinnosti skrze pátrání po mystickém modrém ptákovi, kterého pak děcka nakonec přestanou hledat, ale ono tu je všechno fakt podané dost křečovitě, jako by ty myšlenky a nápady někdo prvoplánově plácnul, bez žádné pro tenhle typ filmů odpovídající "přirozenosti" a poetiky. Spíš to na mě působilo dojmem, že se režisér strašně snažil stvořit art a ještě do něj nacpat fascinaci ryze africkou tvorbou (kterou jsem z toho částečně cítil, hlavně teda Světlo), ale přijde mi, že moc nepochopil, na čem stojí. Jednak je poznat, že to netočil Afričan a taky (a především) kvůli tomu, že africké filmy mají svoji osobitou pomalou poetiku, ve které je krajina vždy zabírána taková jaká je, protože je nedílnou a podstatnou součástí celku. Tady to ale režisér zabil tím šíleně širokoúhlým obrazem, který tuhle poetiku zničil (a přitom by se tam krásně hodila, podobně jako u toho Světla) a modrým filtrem, který ji ještě navíc pohřbil. Přemýšlel jsem i nad třetí hvězdou, ale vzhledem k tomu, že jsem nenašel či nepochopil opodstatnění pro zvolenou formu a přijde mi to spíš jen jako laciná snaha působit na festivalech za každou cenu jako úplně odlišný a originální režisér, dám nakonec nižší hodnocení. Gust Van Den Berghe ale v sobě něco určitě má, jen teda záleží, jakým směrem se v dalších filmech vydá a tak určitě někdy dám šanci i Luciferovi, kde se tohle ukáže víc... Lepší 2* ()
Dvě děti procházejí Afrikou, aby nalezli ztraceného modrého ptáčka, zatímco potkávají své mrtvé prarodiče i doposud nenarozené děti. Tento prazvláštní děj s dědečkem zpívajícím: "Já jsem mrtvý, ty jsi mrtvá, rodiče jsou mrtví, slepice jsou mrtvé..." a dětmi v bílých čepičkách pochodujícími v dlouhém uspořádaném průvodu je navíc zabalen do neméně netradičního zpracování, ve kterém je celý obraz permanetně modrý (kamerové filtry se můžou jít zahrabat) a ve kterém se režisér vyžívá v dlouhých, pomalých, extrémně širokoúhlých záběrech na jdoucí osoby snímaných z průměrné vzdálenosti 50 metrů a ohraničených minimálně z jedné strany dominantním stromem. Divný film. První polovinu jsem měla pocit, že usnu druhou polovinu jsem nevěděla, o čem to vlastně je, po skončení jsem nechápala, co tím chtěl autor říct, a celou dobu jsem si myslela, že čas ubíhá dvakrát pomaleji než obvykle. (V jeden moment jsem se podívala na hodinky za předpokladu, že už film jistě musí každou minutou končit, a zjistila jsem, že zatím uběhlo jen 40 minut.) Za originalitu, zajímavost a relativní koukatelnost dvě hvězdy, znovu bych se na Modrého ptáka ale nepodívala. [MFF Karlovy Vary 2011] ()
Zkraje projekce břinkne člověku v hlavě vzpomínka na „dětské“ íránské filmy, záhy však pochopí, že se ocitl v odlišné umělecké dimenzi, dimenzi, kde to, co neexistuje (mrtví, nenarození) je přítomno v existenci, a naopak, to, co existuje, má na dohled své minulé i budoucí nebytí. Je pozoruhodné, jak prostými prostředky režisér konstruuje magicky osmotickou cestu tožských dětí, během níž se bytí s nebytím vzájemně nahmatávají a jež je konána paralelně v zemité realitě (rušivé momenty konceptuálního světa dospělců) a v realitě metafyzicky filozofující; každá z cest se pak uzavírá vlastním koncem. I když bych mohl film nahlédnout i odjinud, působí - na mě - hlavně jako pobídka k úvahám o existenciální pozici člověka, již prchavá vidina modrého ptáka, ať už mu přiřkneme jakoukoli symboliku, možná příjemně ozvláštní, ale nezmění. ()
Tento pomalý a pro diváka téměř nekonečný sled modrých záběrů, na nichž se čas od času možná i něco pohne, mě moc nezaujal. Musím se přiznat, že kromě originality zpracování a místy vložených scén s "africkým humorem" by nebylo na tomto filmu co hvězdičkovat. Ale zato se u toho krásně spí... [MFFKV 11] ()
Reklama