Ladda Land

Jako jeden asi z 10 návštěvníků festivalu ASEAN jsem měl tu možnost shlédnout tento výkvět Thajské filmařiny, který získal 6 národních filmových cen a to včetně nejlepšího filmu, nejlepšího střihu a nejlepší herečky. Už podle ukázek jsem tušil, že to nebude žádná extra třída. Ovšem to, co mě čekalo v kině, na to jsem opravdu nebyl připraven. Úvodní scéna a následný příjezd rodiny je stejně příjemný jako tříska pod nehtem. Až naivně romantické záběrování, všudypřítomné a šťastné úsměvy a největší nepřítel filmu- HUDBA (ale k té se ještě dostaneme). Všechny motivace postav jsou tu až příliš do očí bijící a vám je jasné, kam se charaktery postav budou sunout. Zatímco chování postav při setkání s tyčí ubitou a v ledničce ponechanou entitou je stejně nesmyslné, jako volat do pořadu Volejte věštce a chtít dobrou radu do života. Místo skličující atmosféry a potřebě se schoulit do prenatální polohy při setkání s mrtvou uklízečkou se vám buď chce se zvednout a s hlasitým Jděte všichni do prdele, odejít ze sálu, nebo se té trapnosti zasmát- druhá možnost se ozývala sálem takřka po celý film. Lekačky vůbec nefungují a když řikám vůbec, tak vůbec a jediného, čeho se leknete, je konec. Protože tam opět zaúřaduje Paní Hudba a nájezd na detail obličeje (chtělo by, aby někdo spočítal, kolikrát tohle tvůrci za film použijí). Ten otravný hlavní hudební motiv spojený s promluvou hlavní hrdinky, který ostatní postavy ve filmu donutí k pláči a vás k zatnutým pěstím a svědění v rektální oblasti, jenom dovrší celé téměř dvouhodinové utrpení a strach budete mít sami ze sebe, protože nebude chápat, proč jste tohle dobrovolně podstoupili. Ta jedná hvězda je za jídlo, které jsem potom dostal... (11.09.2014)

Thajcom sa nedarí a nedarí. Duchariny vyčerpali aj posledný kúsok originality asi tak 5 rokov dozadu, Ázijci sa tohto hororového sub-žánru aj napriek tomu odmietajú vzdať, čo by nebolo až tak na škodu, ak by aspoň prinášali kvalitou slušné snímky. Thajci mali v tomto náskok, tamojší režiséri už dávno (aspoň podľa môjho názoru) prevzali štafetu najlepších hororových režisérov Ázie a dokázali natočiť nie jeden viac ako kvalitný „ducharský horor“. Tento rok to bohužiaľ vyzerá tak, že aj im už došiel dych, pretože z dvojice noviniek – Lost Home a Unbornch Child, ktoré som mal možnosť vidieť nestojí ani jedna za výraznejšiu zmienku. Lost Home z toho vyšiel dokonca ešte o málo horšie ako priemerný Unborn Child. V podstate vôbec ničím zaujímavý 1000x ohraný príbeh bez štipky napätia alebo atmosféry. Dokonca aj bez zaujímavého audio-vizuálu, na ktorý sú Thajci zvyčajne experti. Navyše, aby toho nebolo málo tak zbytočne prestrelená takmer dvojhodinová stopáž zatláča snímok k o to väčšej nude. Čistý podpriemer, fanúšik ázijských ducho-hororov si to môže z povinnosti pozrieť, ale inak vážne neodporúčam. 2* (28.09.2011)

Ďalšia zo série ázijských šokových duchárin, ktorá však už neponúka nič nové, takže ma veľmi nezaujala. Námet je ako vždy otrepaný: Rodinka sa nasťahuje do nového domu, ľudia v okolí zomierajú, deti vidia duchov, žena sa chce odsťahovať, ale tvrdohlavý manžel je proti, takže majú všetci smolu. Pár dobrých ľakačiek, ináč nič. Nad dve nepôjdem, pretože aj keď je to slušne natočené a vzhľad duchov taktiež ujde, tá stopáž je prehnaná a pri takomto neoriginálnom horore ma to už fakt nebavilo. (22.08.2011)

Duchové jsou skvělí ale ne tady a tak už několikrát ohraný příběh nepotěšil, nevyděsil a nedodal žádnou atmosféru. (27.10.2018)

Nakoľko som sa k tomuto dielu Dostal až včera, je ťažko to hodnotiť na dobu kedy to bolo natočené. Možno by som vtedy jasal od nadšenia, ale po vzhliadnutí desiatok hororov z šikmookého východu toto naozaj okrem prestrelenej stopáže nič neprinieslo. Možno to funguje ako dráma pre thajské Publikum- osud rodiny kde tatkovi sa nedarí a navyše sa nasťahuje do domu kde straší - celá ducharina tu len vytvára prostredie pre rozvinutie drámy okolo sužovanej rodinky. Masky duchov snaha, dnes pôsobia umelo, herecký výkon otca roidiny Thee na úrovni ochotníckych divadiel, no ťažko straviteľné pre rozmaznaného našinca. (18.01.2016)