Akáty

Málomluvný nízkonákladový festivalový snímek z Argentiny, netypická road movie o muži převážejícím akátové dřevo (odtud tedy název) z Paraguaye do Buenos Aires a mu dosud neznámé ženě s dcerkou, jež za poplatek cestují s ním. Z kabiny kamionu se kamery téměř nehnou. Hudbou je zvuk motoru. ~ Přestože tento a podobné filmy nemají téměř žádný děj, nemluvě o nějakých vedlejších dějových liniích, mám je velice rád, jelikož realisticky dokumentují místní prostředí a zvyky, mnohdy nelítostný boj jedince s nepřízní osudu nebo tamějšími podmínkami a především: v centru jejich zájmu je ČLOVĚK. Las Acacias je milý malý snímek o vzájemném poznávání se obou protagonistů za nemalé sekundace výtečného několikaměsíčního herce-neherce, o neumělém navázání přátelství a získání vzájemné důvěry. Vyznačuje se civilními hereckými výkony, přičemž mimika a gesta řeknou více než tuny slov. Naprostá autenticita lidské interakce. Nesledujeme film, sledujeme život. ~ Mizející krajina a vozovka s auty ve zpětném zrcátku jakoby symbolizovala nezadržitelné plynutí času. Film o otevření třinácté komnaty mužského protagonisty v podobě uvědomění si bolestných ztrát a nesplněných přirozených životních cílů. /možné spoilery/ Muž je totiž zahořklý, smířený s každodenní drásavou samotou na cestách, je bez jakékoliv formy lásky. Až bezelstný úsměv dítěte v něm znovu probudí smysl života. Dítěte, které pro něj bylo zprvu značnou přítěží. ~ Snímek si na nic nehraje, řekne přesně to, co chce říct. A řekne to bravurně a ještě k tomu pohladí na duši. Poctivě odvedená práce, lidský a hluboký film. Maximální minimalismus pro alternativního diváka. (20.02.2012)

Ac jsem na nezajimave okamziky ve filmech dost citlivy a nuda se dostavuje jiz po kratkem casovem useku, zde se alergicka reakce neprojevila a i pres minimalisticke zpracovani a neatraktivni exteriery prestavitelu, me film bavil celou dobu. Reziser na minimalni prostoru, bez dialogu a silnych emocnich projevu dokaze divakovi naprosto jasne sdelovat pocity obou predstavitelu. Doufam, ze Pablo Giorgelli jeste neco napise a natoci, protoze jeho talent by mel tvorit. (08.02.2015)

Pokud by film Akáty hledal v inzerátu svého diváka určitě by uvedl v požadavcích "hledám pozorného diváka". Tady je totiž dost potřeba sledovat tváře a oči hlavních hrdinů, ty totiž odehrají valnou většinu filmu. Filmový minimalismus ve svý nejlepší podobě. Viděno v rámci projektu Challenge tour 2015 jako film číslo 20. (12.04.2015)

,,DÍKY ZA SVEZENÍ. BYLA TO MOC PŘÍJEMNÁ CESTA.“ … ,,VÍTE, JEZDÍM DO PARAGUAJE ČASTO, TAKŽE KDYBYSTE NĚKDY POTŘEBOVALA“.... /// Ruben řídí náklaďák. Moc toho nenakecá a má rád svůj klid. Teď (kromě dřeva) veze i paní s miminkem. A tak si to mlčky serou po silnici, mimiňák si to sere do plíny, kamera studuje obličeje a mimiku či grimasy, prďola čučí tou svou indiánskou vobličejem, kouř mu prej nedělá dobře, Ruben (mlčky) trpí, parchantík dělá kapku bordel a paní by snad chtěla i něco říct, ale znáte to – mlčeti zlato. Čekám, jakáže poetika z toho vyleze…. Ruben nemusí dodržovat žádný ty bezpečnostní zastávky a tak maj času dost na zastávku u rybníka (,,Máte ráda psy?“) a tak nějak začínaj mít k sobě blíž (aha, takže nekecali, je to takovej ten příběh, kdy láska začíná na nule a kvete, kvete a …). Je noc, kamera študuje spící ksichty (no 2x za film by to mohlo snad i stačit…) a najednou ,,ty chrápeš“ (říká mimčo Rubenovi – ne dělám si prdel, není to žádná komedie) – říká Jacinta Rubenovi. No tak jo, vodpočivadlo, sprchy, přebalovací pult… komorní cestovatelskej příběh o sblížení dvou (+1) lidí v kabině náklaďáku po cestě z Areky (či vodkuď) do Buenos Aires, kde se nestřílí, nikdo neřve, moc se toho nenakecá a jen to drncá. Nic proti tomu filmu nemám (ani proti miminkům, indiánům, řidičům, kabinám, benzinkám, Argentině), ale že bych to musel vidět 2x? /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Nesnáším ukecaný filmy. 2.) Ujíždím na paraguajských miminkách. 3.) Mba'eryru mboguataha – ano, hovořím jazykem Guarani. 4.) Thx za titule ,,long2375“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (18.11.2012)

No netušila jsem, že první slova padnou až někdy v deváté minutě filmu :-) ale to vůbec nevadí. Ten zadumaný štíhlý , nemluvný muž, středního věku, s vlnitými vlasy a upřímnýma očima, to je totiž řidič opráskané Scanie, který veze do Buenos Aires náklad pořezaných kmenů akátů. Ale nejede sám, veze sympatickou mladou paní, která tam jede za svoji sestřenicí a zbytkem příbuzných. Má s sebou kouzelnou dcerku, malinkatou Anahi...a cesta ubíhá...s minimem dialogů, krásnou i chudou zemí. Ani jeden není zrovna boháč, snad tím spíše jsou poctivější .Skvělé herecké výkony a moc zajímavý filmařský počin. (20.02.2015)