Poj pesňu, poet

Kameraman Sergej Urusevskij (na snímku je vidět na první pohled hlavní umělecká profese režísérova, většina záběrů je kameramansky se kochajících) jako svůj druhý autorský film natočil snímek inspirovaný tvorbou Sergeje Jesenina, v níž se odrážela láska k selskému Rusku a jež zároveň přivítala bolševickou revoluci. Založen je na recitaci Jeseninových básní, vše ostatní je jen bezdialogový obraz, který pluje mezi idylickým dětstvím autora, sexuálními fantaziemi básníkovými v době dospívání (do značné míry by se dal považovat za ruský Stříbrný vítr), chladnými salony začátku století, které nemají příliš citu pro jeho nesalonní poezii, revolučním chaosem roku 1917 a kupodivu USA 60. let s rockandrollovou hudbou (tyto scény ale mají význam kontrastní). Samotná hudba Kirilla Molčanova se mi ve většině filmu zdá použita nevhodně, místo ruského a cikánského folkloru, který Jesenin miloval, zní symfonizující agresivní sound, místy prosvětlený konkrétními zvuky, jež se mi naopak zdají použity víc než vhodně (taková kosa je použita velmi zajímavě). (12.11.2012)

Film plný obrazů přírod, živlů a básník v nich se kochající, s mladými ženami, prací na poli, s břízkami... (17.06.2023)