Reklama

Reklama

Povídky malostranské po 130 letech

Dokumentární
Česko, 2011, 82 min

Obsahy(1)

Námětem celovečerního dokumentárního filmu je transformace slavného literárního díla do dnešní doby dokumentárním, výtvarným a stylizovaným způsobem. Povídky Jana Nerudy mají samy o sobě dokumentární charakter. Filmový pohled na současné obyvatele Malé Strany skrze optiku těchto Nerudových povídek ukáže divákům na jedné straně proměnlivost a pomíjivost času a na straně druhé cosi jedinečného a obecně platného, co v nás přetrvává dodnes. Současní obyvatelé Malé Strany budou ve filmu konfrontováni s obrazem svých předchůdců v literárním odkazu Jana Nerudy, každý se svým tématem v jisté povídce. Bude zajímavé sledovat, do jaké míry se někteří z dnešních obyvatel podobají původním povídkovým hrdinům - nabubřelému panu Ryšánkovi a panu Schlegelovi, zamlklému doktoru Heribertovi, pomluvami utrápenému panu Vojtíškovi, panu Vorlovi dohnanému k sebevraždě s krásně nakouřenou fajfkou nebo věčně zamilované slečně Máry. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (1)

Sandiego 

všechny recenze uživatele

Velmi osobní pohled na malostranskou historii a současnost poměrně násilně naroubovaný na Nerudovo dílo. Spíše kolážová všehochuť, soubor postřehů, prolínaných rázovitými postavičkami - některé silně zaujmou (fascinující vitální právnička v epizodě Figurky), jiné by si zasloužili méně prostoru ("Hastrman"). Filmu by slušelo se trochu odpoutat od režisérova otce, který vlastně určuje jeho chod. Pro mě byly přidanou kvalitou výstupy Jiřího Krejčíka, které přiznávají, že by se slušelo uvést ho v titulkách rovnou jako spolurežiséra - další půvabné zachycení jeho svérázné osobnosti, historka se Zdeňkou Baldovou je nesmírně dojemná. Dokonce se některé záběry snaží znovuoživit jeho nerealizovaný remake Týdne v tichém domě (snad nebude hrozit žaloba). To však nic nemění na tom, že film nedělají jen zajímavý lidé, že musí mít nějakou strukturu a touhu po výpovědi. Ve výsledku působí film spíše jako materiál, který má daleko větší hodnotu pro postavu režiséra a jeho rodiny a divák z něj může vyextrahovat pouze zlomek původní hodnoty, pro níž vznikal. Přesto však nelze říct, že by se něco ze zvláštní atmosféry této čtvrti na plátno nedostalo, i když se někdy až lacině spoléhá na pohlednicové záběry či pochybné a spíše rušící filtry. Animované vložky jsou vrcholem samoúčelnosti. ()

Reklama

Reklama