Kamera:
Jiří LebedaHudba:
Jiří HájekHrají:
Dagmar Havlová, Lucie Juřičková, Jan Šťastný, Jaroslav Satoranský, Ivan Řezáč, Jiří Žák, Daniel Bambas, Jaromír Meduna, Jana Hlaváčová, Jiří Čapka, Michal Novotný, Jan HolíkObsahy(1)
Dagmar Havlová v titulní roli inscenace Divadla na Vinohradech. Strhující souboj dvou královen, z nichž jedné jde o moc a druhé o život. I když Friedrich Schiller předtím, než začal psát svou tragédii o skotské královně Marii, pečlivě prozkoumal všechny dostupné historické prameny, při psaní se jimi už svazovat nenechal. Jeho záměrem bylo vytvořit žánrově čistou tragédii odpovídající tehdejším pravidlům poetiky a estetiky a současně v postavě Marie Stuartovny zhmotnit na jevišti dobový ideál ženy krásné nejen na pohled, ale i duší. Historická pravda se musela podřídit tomuto záměru, a tak například jedna z vrcholných scén hry – scéna setkání obou královen, je jen dílem Schillerovy fantazie. Výsledkem je však klasická tragédie, která patří k základním dílům světové dramatiky, a o jejíž inscenování současným divadelním jazykem se neustále pokoušejí přední evropské činoherní scény. V roce 2010 se tak stalo i v pražském Divadle na Vinohradech, kde Marii Stuartovnu s Dagmar Havlovou v titulní roli nastudoval jeden z nejvýraznějších režisérů mladé generace Daniel Špinar. Inscenace, ač vizuálně odkazuje k současné povrchní době, respektuje autora a především prostřednictvím hereckých výkonů hlavních protagonistů činí Schillerův text srozumitelným a fascinujícím pro současné diváky.
Dvě královny, rivalky v nároku na trůn i v lásce ke stejnému muži. Dvě ženy, které nemohou být rozdílnější. Silná královna Alžběta, která se mužskou technikou vládnutí dostala na vrchol, a přesto slabá, protože neustále se obávající o přízeň lidu. A naproti ní ze Skotska vyhnaná královna Marie, slabá svým postavením vězeňkyně a přesto vnitřně silná žena, kterou nepokoří ani zrada muže, kterého miluje, ani katova sekyra. V souboji královen však hrají zásadní roli muži zaujímající významné posty na anglickém dvoře, jejichž charaktery se mění s jejich mocenskými ambicemi…
(Česká televize)
Recenze (8)
Mno, při současném inscenování historické hry Schrillera Maria Stuart (1800), by bylo vhodné sehrát inscenaci tak, aby odpovídala konvencím doby dramatika nebo doby, ve které se drama odehrává. Nevidím jediný důvod pro to, aby to celé bylo transponováno kamkoli jinam. Jakási proklamovaná nadčasovost, která by snad měla rezonovat i s dnešním divákem, je logicky limitovaná reálným konfliktem dvou ostrovních královen ze 16. století a to není nic, co by dnešní publikum mohlo prožít, může se pouze pokusit porozumět kapitole z dějin. Koneckonců, i ve zdejších komentářích zaznívá zklamání nad tím, jak byla zobrazena Bloody Mary, ale Krvavá Marie byla přezdívka Marie I. Tudorovny (!) - a tato hra pojednává o Marii Stuartovně (a Alžbětě I.). Takže nějaká představa o tom, že dnešní divák cokoli ví a proto mu může být předkládána aktualizace, je naprosto lichá. Další jednotlivé aspekty komentovat by bylo jen plýtváním času, tehdejší vinohradský soubor nijak zvlášť nevynikal a pokud měl předstírat historické drama mezi plastovými zahradními židličkami, neměl ideální pozici se jakkoli předvést v dobrém světle. ()
Divadlo, ach divadlo. 1) Přes nespornou snahu 31letého režiséra Daniela Špinara zpřístupnit Schillerovu klasiku současnému divákovi mi představení přijde poněkud suchopárné a zdlouhavé._____ 2) Inscenace má civilní výpravu, hraje se v současném oblečení. Moderní pojetí a popkulturní odkazy jsou zajímavé. Nicméně scény s Alžbětou jsem sledoval s rozpaky, zejména její příjezd na papundeklovém koni._____ 3) Hra z roku 1800 to s dějinami moc vážně nebere. Schillerova konfrontace dvou odlišných ženských osobností (původně i křesťanských denominací) působí přes svou historickou nevěrohodnost (Bloody Mary je zde vylíčena jako oběť) svěže. Autor pracuje s pojmy čest, odvaha, láska._____ 4) Hereckému obsazení lze těžko něco zásadního vytknout. 57letá Dagmar Havlová (Marie Stuartovna) předvádí své obvyklé lehce exhaltované dramatické herectví. 45letá Lucie Juřičková (Alžběta) se moc neprojevuje, stejně jako 71letý Jaroslav Satoranský (hrabě Talbot) či 72letá Jana Hlaváčová (chůva Hana) v příšerném kostýmku. Ještě jsem si všiml 30letého Daniela Bambase spíš pro něho samotného, než pro jeho nenápadný herecký výkon. ()
Tak jsem zjistila, že s Klubem mladého diváka jezdíme (kromě muzikálů) na dost tragická představení. Tohle bylo jedním z nich. Nuda doprovázená příšernou hudbou. ()
No to byla ptákovina ... ()
Nejhorší divadelní představení, na kterým jsem kdy byla. Projev paní Havlové se mi vůbec nelíbil, připadala mi tam jako šílená histerka. A jestli se režisér snažil přiblížit historický dílo mládeži, tak to se mu fakt nepovedlo. Plastový zahradní židle místo tradičních historických kousků, golfový hole místo meče, lord, co vypadá jak motorkář na Harleyi Davidson, pouštět tam k tomu Rammsteiny, Madonnu a aby královna Alžběta přijela na něčem jako Trojským koni, k tomu obrovský světla, ze kterých mě akorát bolely oči....hrůza. Herci jsou dobří, to nepopírám, ale celkový dojem byla katastrofa. Jedním slovem příšerný. ()
Je to moje druhá nejoblíbenější divadelní hra. Nepřekvapuje mě zdejších 55%, a právě proto oceňuji odvahu režiséra! Alžběta jako Madonna, trůnní sál jako scéna ze Superstar, Marie jako Grace Kelly… Ale pozor, přitom vše na scéně je velmi jednoduché ale efektní a rafinované… jak později pochopíte. Prosklená stěna a červený koberec dokáže vytvořit nečekaně dramatickou scénu a Like a Virgin je nečekaně trefné pro „panenskou královnu“, která se stylizuje do superstar. Rozhodně nejde o žádný samoúčelně moderní laciný efekt. Naopak byla hra zbavena dvousetletého nánosu a místo dnes už zbytečné piety a papouškování vznikl energický a dynamický příběh díky osobnímu (a osobitému) pojetí. Je v podstatě celkem logické, že i Schiller by dnes příběh vyprávěl aktuálním jazykem, tak jako to udělal ve své době (kdy místo historické přesnosti tvořil romantický obraz). I s mojí sociální fobií :-) se mi v hledišti poprvé stalo, že se divadelní fikce a realita slila v jedno. To, co se dělo na jevišti, se dělo skutečně. Příprava na popravu, kdy postavy upravují interiér, vypadá úplně stejně, jako když pracovníci reálně uklízejí kulisy po představení. A přitom je možné uprostřed zahlédnout skutečnou "Grace Kelly", která si uvědomuje zradu a konec, zatímco scéna se neodvratně kus po kuse obnažuje až na kost… skutečné dřevo a holé zdi… Pak i to, co se odehrávalo na scéně, vypadalo jako skutečné. ()
Dnes hrát Schillera je trochu jako hrát Klicperu. Všichni pokývou nad tím, jaký je to klasik, ale průměrného diváka to vyčerpává. Přijde mi, že vinohradské osazenstvo ještě dělalo co mohlo. Text je upraven tak, aby to (v rámci možností) trochu odsejpalo, ale ještě pořád je jeviště hrozně přelidněné. Není to jedno z těch představení, kdy herci vypadají, že svou rolí žijí. A že se tvůrci inspirovali při promýšlení scén koncertem Madonny? To někomu vadit může, ale silný a těžký text to vše přebije. ()
Špinarovo zesoučasnění kostýmů i prostředí (laminátové židle) Schillerovi nesvědčí, stejně tak civilní projev (nevýrazných) herců, deklamativní, plochý nebo naopak ukřičený. Výsledek je velmi sporný a je záhadou, proč inscenaci převzala ČT, když je nejen v Praze ale i jinde mnoho kvalitnějších! (Hvězdička jen za Schillerův text). ()