Qui a envie d'être aimé ?
Režie:
Anne GiafferiScénář:
Anne GiafferiKamera:
Jean-François HensgensHudba:
Jean-Michel BernardHrají:
Eric Caravaca, Arly Jover, Valérie Bonneton, Jean-Luc Bideau, Guillaume de Tonquédec, Joséphine Fresson, Philippe Duquesne, Quentin Grosset (více)Obsahy(1)
Antoine je profesně úspěšný čtyřicátník, má hezkou ženu, dvě děti, zkrátka úspěšný život. Jednoho dne se však zcela nečekaně a naprosto iracionálně setkává s Boží láskou... Film natočený podle knihy Thierryho Bizota Anonymní katolík. (Paulínky)
Recenze (4)
Neprijemny, neumelecky film o vire. Snad jeste horsi nez americke evangelikalni filmy. Pratelum bych urcite doporucil jine.. ()
Takový zvláštní film o chlápkovi, který je pozván na nějakou skupinku věřících. Ze zdvořilosti tam zajde a nějak ho to zasáhne. Takže se rozhodne, že tam bude chodit pravidelně, ale manželce o tom neřekne... A film utíká, chlápek žije rodinný život... A na konci se akorát přizná, že uvěřil. Film, který byl na skouknutí příjemný, ale nějaký smysl jsem v něm nenašel... TIPseznam dalších křesťanských filmů. ()
Ona už ta knížka od Thierryho Bizota, která v ČR vyšla pod názvem Anonymní katolík, hodně plave po povrchu a docela bych věřil, že u autora šlo možná jen o přechodné pobláznění, protože z knihy nějaká větší konverze neplyne, vlastně ani větší změny v životě. Navíc nevím proč se film nedrží knihy - v knize je hlavní hrdina televizní producent, což dává knize docela šťávu, protože se tam řeší různé problémy s pořady, sledovaností a penězi, zatímco ve filmu je hrdina advokát a právník. Pořád pokuřuje cigaretu, všude, to taky nevím proč. V knize autor řeší sebe, své narůstající břicho, dobrá vína a restaurace, ve filmu řeší problémy se synem na prahu puberty, s bráchou, s otcem... V knize je manželka fiflena, bohatá panička, která se baví rekonstrukcemi bytu a sprdává dělníky, ve filmu má jen strach, aby její manžel neodešel od rodiny, a když přijde na jeho „zpověď“, tak ho pochopí a láskyplně políbí a je konec. A manžel řekne, že možná v neděli zajde do kostela. Setkání s profesorem na začátku knihy je podáno jinak - zaprvé se ti dva znali, za druhé na něho profesor zapůsobil svým charisma a proslovem - to ve filmu si člověk říká, proč vlastně ten chlap šel a nějakou přednášku, kam ho pozval nijaký a no name učitel ze školy? Na každý pád z filmu plyne to, co z knihy, tedy povrchnost, žádné hlubší myšlenky ani vhledy do duše a nitra chlapa, který došel podle svých slov ke konverzi, nic, prostě jeho největším uvědoměním bylo, že nemusí být namyšlený na své postavení. ()
Tenhle film vstoupil do mého života přesně v době, kdy měl – zcela neplánovaně a silně mě zasáhl. Poskytl mi odpověď na otázky, které v sobě aktuálně řeším. Zaujal mě také kvůli kulturnímu i sociálnímu vhledu do francouzské společnosti a zobrazení neutuchajícího vnitřního pnutí člověka hledat v životě něco, co jej přesahuje - transcendenci. Režisérce se podařilo skvěle vyhmátnout téma, které je pro dnešní dobu velmi aktuální – potřebu člověka vymanit se z neskutečné banality a povrchového prožívání života ... uhašení žízně po hledání pravdy v pluralitě všech pravd a v existenciální nejistotě. Film si klade i otázku, kam vlastně dospěla francouzská společnost, která před více jak dvěma sty lety povstala z hesel svoboda, rovnost, bratrství, byť původně také vzešla z anticko-křesťanské tradice. Snímek sleduje příběh velmi dobře zabezpečené francouzské rodiny. Obě hlavní postavy filmu (manželé) zastávají profese, ve kterých jsou neustále konfrontovány se silnými etickými otázkami, protože jejich rozhodnutí může zásadně ovlivnit životy druhých. To dává člověku na jednu stranu moc, ale také na něj klade obrovský požadavek pokory, vnitřní síly a moudrosti. Pak je pochopitelné, že dokola se opakující společenská setkání s lidmi v rámci večírků nebo společných večeří, kde se baví titéž lidé o tomtéž, neposkytuje prostor pro spočinutí nebo významuplné životní prožitky. Film velmi dobře vystihuje počáteční Antoinovu nedůvěru vůči společenství, do kterého dochází na hodiny katechismu – zpočátku se mu jeví jako divné a cizí (velmi silný je např. moment, kdy si bezprostředně po prvním setkání s touto komunitou dezinfikuje ruce). Rozpačitý, ale výstižný je i moment, kdy je Antoine podezírán svou manželkou z nevěry. Ve chvíli, kdy jí oznámí, že svůj volný čas tráví na hodinách katecheze, je její reakce velmi bouřlivá, že by pro ni snad bylo přiznání nevěry snesitelnější. A to je rozhodně jedna z další velice podstatných scén – srovnání partnerské lásky mezi lidmi s partnerstvím s Bohem, protože víra v Boha je také vztahem a láska v něm hraje stěžejní roli. Antoine paradoxně nachází opravdovou svobodu, rovnost a bratrství pod křídly křesťanské víry. Vždyť to bylo právě křesťanství, které přišlo s revoluční myšlenkou vztahovosti a rovnosti všech lidí před Bohem, které nově pojímalo člověka jako svébytnou bytost – jako osobu se svou vlastní důstojností. Závěr filmu vnáší naději do každodenní nejistoty – dokazuje, že jisté míry stálosti v životě lze dosáhnout, ovšem je třeba jít jí vstříc. A to, že není Antoinovo „obrácení“ ve filmu zobrazeno dostatečně viditelným způsobem, považuji za přednost filmu, protože to do velké míry ponechává na divákově fantazii a spoluprožívání příběhu. Ono je to totiž specifikem tohoto vztahu, že není na první dobrou vidět. Mě tento film rozhodně zasáhl a přesvědčil – se všemi pochybnostmi, rozpaky a prvotní bagatelizací. Možná je to tím, že jsem se ocitla na podobné cestě jako Antoine – cítím, že bytostně přináležím ke křesťanské tradici, ale zároveň vycházím z kultury, kde se o křesťanství dlouhé roky mlčelo a ne snadno se na tuto zpřetrhanou nit navazuje. () (méně) (více)