Brownian Movement

Jsou tlustí, staří, chlupatí nebo mají výstřední sexuální praktiky. Lékařka Charlotte (Sandra Hüller) - vdaná za atraktivního Maxe, mají jednoho syna - se tajně stýká se svými mužskými pacienty. Když její anomální chování vyjde najevo, podrobí se terapii, k vysvětlením ale nedochází... H. - Sandra Hüller (Charlotte); Dragan Bakema (Max); Sabine Timoteo (psycholožka); Ryan Brodie (Benjamin) (03.07.2014)

3/10 (11.09.2022)

I am here with you. Isn't it enough? Sledovat Brownian Movement je zpočátku skutečně jako zírat do zkumavky s různobarevnými inkousty, jak se [zdánlivě] jen vládou chaosu mísí. Místo molekul barev však o sebe pleskají povislé německé kozy se srstnatými údy francouzských dělňasů a panděry pacošů, zvanými do k tomu účelu pronajatého bytu; artová prasárna. Kdo viděl jedinečného Toni Erdmanna, ví, jak mistrně umí Sandra Hüller vykreslit ženu zmítanou zmatkem, nahou v přeneseném slova smyslu i doslova. Její často jen titulem lékařky vyšňořenou hrdinku ovládá nutkání, projevující se vědecky sensuální fascinací texturou, jaksi náhodně vedoucí od jemného textilního přehozu přes postel na žaluda cizího muže, rozvalujícího se na místě vyhrazeném v měšťáckých svazcích obvykle manželovi. Jde o záhadu, jíž [se tu] nerozumí a jíž [ona] odmítá vysvětlovat, neboť by to činilo frapantní záležitost even worse. Proti stereotypu napsaný submisivní a zranitelný, semitsky vyhlížející manžel Max tone ve zmatku, i proto, že jinak nelze deklarativně i skutkově milující a pečující choti cokoliv vytýkat - vždyť při milování dokonce heká! Co s takovou zásadní intruzí do řádu fungující rodiny? Nizozemská režisérka Nanouk Leopold viditelně pracuje s odkazy na díla mužských klasiků. Evidentní je inspirace kráskou Séverine Serizy, na vysvětlivky skoupé, přerušované vyprávění zase dluží Antonionimu, jehož dlouhé stíny křižují cik cak karteziánsky holé prostory novostaveb, které projektuje Max a jimiž nevyzpytatelná doktorka Charlotte von Ribbeck bloumá, když na sobě zrovna nenechává rajtovat nějakého dobytka. Apel ponechat ženu nekolonizovanou alespoň ve sféře touhy, apel, jenž z podstaty totálně kořistnický muž těžko zpracovává, by byl věrohodnější, kdyby (stejně jako kdysi režisérčini vzorové) zvládla nelakovat sklony hlavní hrdinky narůžovo nevědomostí a zmatkem. Kdyby se nebránila označit von Ribbeck za děvku. Kdyby byla s to připustit, že na povaze děvky není nic špatného. (10.10.2020)