Madrid, 1987

Dva nazí lidé, "uvěznění" v koupelně. On, postarší novinář a spisovatel. Ona, mladá a krásná, která se tou spisovatelkou teprve chce stát. Ona ale ještě doopravdy neví, co vlastně chce, zato on to ví přesně a úpřimně jí to neustále připomíná. Chce si to s ní "rozdat". Splní se mu jeho přání? Jejich nahota je k tomu vybízí. Hodně zajímavý film se spoustou vyslovených mouder i blbostí o dvou hercích většinou nenudí, ale baví. (30.12.2018)

"The whole point of fucking you was to fly with your wings. Fly a little while to get a little taste of youth....." Komorní příběh bez hudebního doprovodu kde si ukecaný stárnoucí novinář nakonec užije chvilku letu na křídlech vášně mladičké a krásné studentky žurnalistiky. Bohužel starouš a jeho monology mě moc nezajímaly a talentovaná María Valverde tu byla prakticky jen na okrasu, sice ve své nahotě krásnou a smyslnou, ale jen na okrasu....a to je sakra škoda. Jediné co mě vytrhlo z nudy bylo, když ke konci dostala na chvilku šanci projevit verbálně kus své vášně v odporu vůči myšlenkám pana novináře a pak závěr, kdy se konečně ozvala krásná píseň doprovázející detailní pohled na odcházející hlavní hrdinku....ale to je na tak dlouhý film dost málo. (22.09.2014)

Říct o tomto filmu, že je to nízkorozpočtový projekt pro dva herce, ani zdaleka nevystihuje jeho neuvěřitelnou komornost - naprostá většina z více než 100 minutové stopáže se odehrává v malé koupelně, v níž se v jeden horký letní den nechtěně zamkne slavný spisovatel a novinář Miguel a studentka žurnalistiky Ángela. (Děj je nadto zasazen do 80. let, čehož důvod mi ovšem nějak unikl - podobný příběh by se mohl klidně odehrávat v současnosti). Přiznám se, že podobné klaustrofobní filmy příliš v oblibě nemám a považuji je za spíše nezajímavé filmařské experimenty, byť tento naštěstí nejde do takového extrému, jako třeba filmy TELEFONNÍ BUDKA (2002) či POHŘBEN ZAŽIVA (2010), jejichž děj se odehrává na ještě menší ploše. MADRID, 1987 mnohem spíše připomene vynikající český snímek FAUNOVO POZDNÍ ODPOLEDNE (1983) - nejenže je José Sacristán ve své roli zestárlého satyra podobně neodolatelný jako jeho český protějšek Leoš Suchařípa, ale oba filmy podobným způsobem tematizují postavu starého muže, který reflektuje svůj život a hrozí se jeho promarněnosti a prázdnoty. A je fascinující sledovat, jakým vývojem oba muži postupně prochází - od neochvějné suverenity k vyděšené úzkosti. Zpět k Madridu - pokud byly repliky herců v tomto filmu hercům důsledně předepsány ve scénáři (a nejedná se tedy více či méně o improvizaci), pak lze před výkonem Josého Sacristána jen smeknout - v tomto filmu skutečně odříká kvanta textu, ve svém svádění Ángely ne nepodobný Mefistofelovi. Jeho výřečnost jsem po většinu filmu shledával zábavnou - ve filmu zazní celá řada zajímavých myšlenek a je znát, že režisér David Trueba, který film natočil podle vlastního scénáře, má i literární zkušenosti (před lety jsem od něj četl pozoruhodný román "Čtyři kamarádi", který se mi velmi líbil). Nuda se tam ale nakonec stejně vkrade - přece jenom je asi skoro nemožné vytvořit s tak málo prostředky film, který by s takovouto stopáží dokázal nenudit. Oba představitelé hlavních rolí jsou však výborní a velmi věrohodní - film jsem vyhledal kvůli přítomnosti mé herecké oblíbenkyně M.V., jejíž úchvatný zjev mě zde zcela omráčil. Viděl jsem většinu jejích filmů a snad v žádném z nich se mi tolik nelíbila jako zde - její podání naivní studentky je zcela dokonalé, a ty retro brýličky jí báječně sluší. Vyznění celého filmu jde v duchu toho, o čem psal už Jean Dutourd ve svém románu "Hrůzy lásky" - ve vztahu mladé ženy a starého muže si jsou oba překvapivě rovni, protože mládí má svou nezkažeností a čistotou stejnou (ba možná i větší) cenu jako renomé, peníze či životní zkušenosti stáří. A je to nakonec Ángela, kdo z té poněkud skličující epizody v koupelně nakonec vychází jako pomyslný morální i faktický vítěz. Neobyčejný film, který bych si jednou přál vidět na velkém plátně v kině. (15.02.2015)

Komorní drama o dvou jedincích, jedné koupelně a jednom ručníku? Funguje to dobře, jen je to moc dlouhé, přeci jen, sto minut dialogů o děsivosti chlupů v nose a podobných tentononcích je moc, vystříhat dvacet minut a s poklidem bych dal hvězdičky čtyři, takhle je ale tempo docela ubíjející a dialogy taky nejsou žádná špička. Síla Madridu 1987 ale dlí v obsazení - José Sacristián má pro stárého, protřelého, mentorujícího novináře dostatečně charismatický hlas a María Valverde je zas sošná (ono se stačí podívat do zdejší galerie) a úloha "intelektuální" studentky jí celkem sedí. (29.07.2013)

Nakonec tři až čtyři hvězdy.. Stárnoucí charismatický novinář a intelektuální studentka žurnalistiky. Potkají se v kavárně, nakonec skončí v jeho ateliéru. Nejprve je mezi nimi hodně skel (brýlí), pak i zbytečně moc oblečení. Jejich dialog nepředstavuje verbální válku. Není to o tom, kdo má v rozhovoru navrch, mele hlavně on, ona poslouchá a oba zřejmě doufají, že tvůrce skloubí prvky, které přilákají náročnější diváky i ty náhodně zabloudivší. Anebo je mu to jedno? A jen si tak pro radost natočil svoje vlastní komorní cvičení? Bez toho, že cílovou skupinou jsou vždycky diváci? Ostatně dát do kupy dialogy, aniž by se divák unudil k smrti, je dost těžký úkol. Ale nejednou jsme se přesvědčili, že to jde. Tady (samozřejmě mě v některých pasážích limitovala moje angličtina – titulkovaná verze) rozhodně neslyšíme nějaké zásadní promluvy, děj prostě plyne a je na divákovi, na kolik ho tohle španělské cvičení minimalismu otráví. Kdo neřeší pouze jeho tělesnou nedokonalost danou věkem a kdo pouze nečeká, až jí sklouzne ručník, asi odejde od projekce potěšený. Já byl někde mezi tím vším, španělská herečka a držitelka prestižní Goyi María Valverde by si nicméně zasloužila nějakou pořádně silnou (a pro diváka víc stravitelnou) roli. S ohledem na její věk a talent určitě přijde!! (14.06.2014)