Ivanovo lhůta

zajímavý experiment...kdybych to měl zhodnotit v několika málo větách, tak mne to docela bavilo...jakmile jsem si zvyknul na formální a narativní úroveň filmu, šlo se mi s tím divácky celkem dobře a nejvíc mne vlastně navnadil konec...rád bych viděl víc...jenže je otázka, jestli tuhle mojí pozici ( která je do značné míry dána mým diváckým zájmem a chápáním Kameníkových pozic a snah ) lze obecně sdílet...spíš mám pocit, že jdu v důsledku tomu filmu až moc naproti...a že zajímavé snažení nemusí nutně implikovat dobrý výsledek...jinými slovy: film je možná plnohodnotnější jako vybočení z nějakého kontextu, než jako plnohodnotné dílko............. na druhou stranu ale funguje jeden výrazný argument pro...na film jsem si totiž postupně zvyknul...krásně je to vidět na hereckém výkonu hlavního představitele...zpočátku jsem si řikal, co to je za jelito...klučina neumí mluvit, neumí se před kamerou plynule pohybovat, neustále se směje, dívá se do kamery nebo přímo na kameramana...jeho projev je kostrbatý a jalový...takže jsem měl tendenci si říkat "aha, tak oni si vytáhli nějakýho místního prosťáčka a obsadili ho, čímž chtěli pobavit jeho i sebe"......jenže jak film pokračuje, začal jsem si na jeho výkon zvykat...a začal mi připadat docela autentický...jeho autenticita totiž nespočívá v plynulé spolupráci s vnitřním světem díla, ale naopak v konfrontaci s médiem, jeho vnějšími okolnostmi a vnitřními šablonami ( karikované postavičky, přesnější herecké výkony, specificky parcelovaná mizanscéna, přítomnost kamery)...je to něco podobného, co dělá Petr Marek v Lásce shora, kdy je schopen z neherce nacpaného hereckými "chybami" vytřískat ucelený herecký výkon...Kameník to tady ještě posouvá přes aspekt tematizace média ( odrazy kameramana v zrcadle, umístění režijních pokynů, záměrné vizuální chyby - špatné zoomy, toporné střihy, zbytečně doznívající záběry).....vtipné je, že kamera, která na první pohled působí jalově, se v určitých momentech výrazně zklidní a stane se prakticky neviditelnou...scény, v nichž Ivan oslovuje svoje kamarády nebo vstupuje do bytových interiérů jsou místy pěkně natočené...kamera se hezky hýbe, zajímavě pracuje s mizanscénou - není statická, ale neustále těká po prostoru a vyhledává dynamizující nebo definující detaily ( smeták v ruce )...........tyhle momenty mne bavily nejvíc...jednak přišly ve fázi, když už jsem byl na film divácky naladěný...zvykl jsem si na hlavního hrdinu...zároveň jsou to nejlíp natočené scény...mají v sobě prvek napětí ( hrdina čeká před domem, nevíme kdo a odkud přijde) a každá z postaviček je něčím aspoň trochu zajímavá...........v těchhle momentech se povedlo protnout určitou řekněme žánrovou linku s dokumentární autenticitou ( neučesaný vizuál, dění teď a tady - v tomhle směru se mi líbí, že světelné podmínky odpovídají umístěným časovým údajům)........."Ivanově lhůtě" jsem ochoten řadu věcí odpustit s ohledem na podmínky, při nichž vznikala...s ohledem na další experimentální směřování bych byl ale spíš nakloněný improvizaci na nějakých předpřipravených základech...nebo lépe...jít ve snaze o žánrovou dekonstrukci trochu jinou cestou...nadávkovat úroveň klišé - experiment ( co se formy i obsahu týče) trochu rovnoměrněji.........a ještě jednu věc jsem si ex post uvědomil...ten film má téma...vedené výrazným způsobem přes hudební dramaturgii...znělka ze seriálu "Kamarádi" má nejprve typicky kameníkovskou, ostře černohumornou ironii ( veselá melodie versus tvrdé scény)...a následně hořkne...Ivanovi nikdo z jeho přátel nepomůže..........každopádně bych ale rád věděl, co bude s Ivanem dál...den skončil, noc by mohla být zajímavá...dovedl bych si představit i trilogii... (13.01.2013) (méně) (více)