Equalizer

Kdyby se volil nový Bůh, dám hlas Denzelovi. Ten totiž na rozdíl od Boha současného umí opravdu potrestat hajzly a jako bonus se s nima vůbec nesere. Jestli to všechno bylo reálné nebo jestli by někdo tak dokonalý vážně mohl existovat je mně volný jak pásek před večeří, protože ještě pořád je tu řeč jenom o filmech a filmy mají především bavit. P.S: A to všechno za hubičku, jak romantické. (Auckland, NZ) (27.11.2014)

Fuqua není Tony Scott. Vizuál film neutáhle a tedy nezbývá, než se unudit k smrti v záplavě nalajnovaných klišé a pak si jít koupit New Balance (naštěstí se product placement po úvodním náporu trochu uklidní). Předpřestřelkové zoomy jsou jak poukazování na šestý smysl Stevena Seagala (Steven Seagal: Lawman), finále mě málem donutilo odejít (Macaulay Culkin hadr, bitka ve tmě - wtf). Plytká a absolutně předvídatelná sračka s průměrnou akcí a bez špetky invence, navíc se zdá, že Fuqua není schopen natočit přehlednou bitku a utápí se v Bayovském záchvatu (a detailech). A hlavní hrdina je kokot. Někdo (Csokas) měl Fuquovi vysvětlit, že se Equalizer nesmí brát vážně. Očividně se tak nestalo a jediným kladem jsou závěreční Joy Division. (25.09.2014)

The Punisher: Hornbach Edition. O co lepší je první polovina, která se drží zpátky, sází na postavy a má sympatický oldschoolový nádech, o to je ta druhá horší, protože to zahodí do koše. V ní už je Denzel pouhou vážně se beroucí nepřemožitelnou chimérou a tedy nezajímavou postavou. Hřebíčkem je pak délka, kdy namísto nekompromisní gradace to odeznívá do ztracena skrze tolik konců, že by i Návrat krále při třetí zatmívačce vstal a šel domů. (30.05.2018)

Pojďme nabouchat, co se do nich vejde. Klidně pomocí vrtáku, když už je po ruce. Denzel Washington, bývalý elitní agent, bere spravedlnost poté, co mu vystrojili pěkný pohřeb, ještě jednou do vlastních rukou. Má vytříbenou životosprávu, po nocích si čte, přes den pracuje v hobby marketu, pomáhá kolegovi s kondičkou, filosofuje nebo si povídá s mladičkou prostitutkou. Tedy jen do té doby, než jí do bezvědomí seřežou ruští pasáci. Mstitel bez masky s přesvědčivým fyzickým herectvím (bacha, Denzelovi táhne na šedesátku) je v první polovině fajn, dokonce moc fajn, jen je škoda, že se z režiséra Antoina Fuquy v druhé půlce stává až moc velký labužník. Jednoduše to přehání. Vizuálně našlapaná režie v úvodu táhne, pomalu budovaná atmosféra a dlouhé čekání na nějaký ten podříznutý krk jsou na oba palce nahoru. Záporáci jsou lahůdkoví. Pečlivý stratég Denzel diváka zajímá, syrové dění na plátně táhne. Jenže pak nechá vyhodit do povětří majetek ruského magnáta těsně za svým černým zadkem jen, aby to bylo efektní. Pak tu máme momenty, kdy si nechá přiložit bouchačku k hlavě jen, aby ukázal, jak se umí ohánět. V závěru si raději zahraje na kutila, než aby sáhl po nějakém samopalu, který vypadne z ruky rozsekanému grázlovi. Když začnou padat kapky vody, na zpomalovačky je zaděláno. Fuqua tak až moc tlačí na pilu a podkopává si to, co předtím půl druhé hodiny solidně budoval. Onen skutečný svět plný skutečných sviní je už tak méně k „uvěření“. A mimochodem v dětství zřejmě hodně ujížděl na MacGyverovi. I tak poctivé čtyři hvězdy!! (16.12.2014)

Reklama na nezbytné nástroje pro kutily, ve slušivém kabátku od Antoina Fuquy. Denzel je znovu cool, i když už mu "děduškovi" táhne na šedesát, pořád to v sobě má. Csokas, mimořádně, přesný a je z něj důstojný protivník. Vykreslení atmosféry je přímo učebnicové. Temnotu čas od času přikrmí snaha o nápravu světa. Úvod je malinko pomalejší, závěr řádně krvavý. A stopování všeho možného je super. Teď hurá do Hornbachu a kupte si kladivo, pilku nebo nastřelovačku hřebíků. (20.12.2014)