Ať žije nebožtík

Podobný námět jako u Antona Špelce, aneb co si počít, když přežijete vlastní smrt. Haas v mých očích není tak dobrý jako Burian, alespoň co se týče komedie tak ne a i proto je tenhle film slabší. Geniální moment je opilecký telefon psovi, jinak jsem vtip dost často postrádal. I přesto že Hugo Haas se hodně snažil. (27.11.2012)

Blízké přátelství, které pojilo Martina "Maca" Friče a Hugo Haase se výrazným způsobem vepsalo také do dějin českého filmu. Oba muže spojoval především smysl pro humor. V Haasově případě to byl humor ironický, sarkastický a v lecčems nekonvenční, u Friče zase převládala touha sdílet smích společně s ostatními, tedy jak se členy filmařského štábu, tak samozřejmě s diváky. Jejich autorské filmy patřily ve své době k opravdovým trhákům a mimo svou zábavnou formu vykazovaly i nezpochybnitelný umělecký přesah spoluutvářený právě Haasovým nevšedním hereckým projevem a Fričovou invenční supervizí upozorňující na rodící se fenomén. Ať žije nebožtík překypuje nadhledem, vtipem a okázalou ironií, kterou nešetří ani v okamžicích přísně vážných. Haas si doslova libuje v roli nenapravitelného flamendra, v mnohém připomínající hercovu skutečnou bohémskou povahu – galerie typicky "haasovských" bonmotů je odzbrojující a výborně vystihuje nejen dynamiku doby, ale především elegantním způsobem shazuje prvorepublikové elitářství, byť Haas v roli příslušníka tzv. zlaté mládeže není nesympatický, ale naopak. Na vrcholu hereckého obsazení se jako fondánový bonbonek zaskvěla Adina Mandlová, která se po skromném úvodu mohla v druhé polovině inteligentní filmové veselohry převléknout do přepychových modelů Ulli Rosenbauma. Byl to ten pravý kontrapunkt, který rozhodl o další hvězdné záři vycházející filmové hvězdy. Přehlédnout nelze ani vynikajícího Václava Trégla oděného v tradičním kostýmu věrného sluhy, Hašlera v jeho "nehašlerovské" podobě a neodolatelného Šlégla ve výborné scéně se šampaňským. Film nabyl na popularitě nejen u nás, ale také ve Spojených státech, kde sklidil femomenální úspěch, částečně zásluhou Jana Šímy, dnes neprávem pozapomenutého dirigenta a hudebního skladatele, který poněkud bláznivou taškařici opatřil moderními jazzovými melodiemi. Zářivá perla zlatého barrandovského věku, jejíž oslňující lesk nevymizel ani po více jak sedmdesáti letech. Tak kolik to dělá? Tři tisíce devět set. To je do pěti tisíc jedenáct set. Neračte mít těch jedenáct set? To by se mě moc hodilo. – Prosím. – Výborně! A v příštím tahu hrajete s sebou už s pěti tisíci. (03.10.2008)

Hugo Haas, to je klasik české veselohry a jeho osobitost je ve své výborně hrané ztřeštěnosti nenapodobitelná. Film jsem viděl mnohokrát, zápletka - toť skvělý Fričův nápad; ty čtyři hvězdičky jsou možná málo, ale přec jen jsem se rozhodl pro ně, neboť jsem při bedlivějším sledování zachytil několik drobných nelogičností: dejme tomu, že Sukův pes je natolik inteligentní, že doběhne k divadlu, ale co tu řadu dní u toho divadla jedl? Proč se najednou jmenuje Kornel Suk - není to jen kvůli tomu, aby strýček nezjistil, že Mandlové manžel je jeho synovec? A samotná zápletka s rentgenovými snímky: nezaměnily se už lístky v čekárně? Alois Dvorský položil svůj štítek, Haas pak vedle taky, nevím, zda si pak vzal zpátky zase ten svůj... Kdyby došlo k záměně díky lístkům na pořadník, pak by se šestnáctka přece nejmenovala Petr Suk... No, asi jsem rýpal, v každém případě veselohra to je výborná. Skvělá tentokrát i MiládkaGampeová, která většinou hrávala paničky z vyšší společnosti. (07.02.2016)

Další skvělý film tria H. Haas, A. Mandlová a M. Frič, jedná se snad o nejlepší film tohoto tria, jejichž spolupráce se již osvědčila v předchozích filmech. Jednoduchý, ale o to příjemnější film o muži, který papírově zemře a následně se musí vypořádat s následky své smrti, pobaví i po letech. Z herců musím kromě H. Haase vyzdvihnout V. Trégla, který výborně sekunduje hlavnímu hrdinovi: "Koňak jsi vypil a mě jsi otrávil." A v neposlední řadě nesmím zapomenout na věrného Lumpíka, kterého H. Haas zapomněl u divadla... (20.03.2011)

Příspěvek Hugo Haase do československého hraného filmu třicátých let minulého století je nemalý. Ostravský objev vnesl do dobové kinematografie živé a temperamentní herectví podmalované nezaměnitelným a sympatickým židovským akcentem. V tomto ohledu je i významným kulturním dědictvím společnosti, která "zásluhou" nacistů a šoy u nás neexistuje už neuvěřitelné sedmé desetiletí. Zápletka s nenapravitelným povalečem je v dobových poměrech nadprůměrná a i film sám si podle mého názoru stále uchovává svou živost a nezaměnitelnost. Lze říci, že právě po těchto stupních dospívá Haas k svému vrcholu, k dystopii, inspirované Čapkovým stejnojmenným dramatem, k filmu BÍLÁ NEMOC. (07.06.2008)