Bitva o koleje

Vedome mierne nadhodnocujem, pretože tak ojedinelé vztiahnutie sa k II. sv. vojne krátko po jej skončení prakticky nenachádza obdoby a je o to špecifickejšie, že naň nedokázalo nadviazať nijaké hnutie; La bataille du rail zostala stáť mimo všetkých škatuliek a známych umeleckých smerov. Clémentova unikátna režijná metóda pozostáva z kríženia postupov a štylistických prostriedkov dokumentárneho a hraného filmu, ktoré v mnohom pripomína princípy talianskeho neorealizmu. Zrieka sa hviezdneho systému, profesionálnych hercov, dramatizácie a ďalších kľúčových bodov konvenčného filmového rozprávania. Kombinovaním dokumentárnych a hraných záberov vytvára takmer nerozlíšiteľnú ucelenú kroniku spoločného boja francúzskeho odboja a železničiarov proti nemeckým okupantom. Hybnou silou sa stáva základný stavebný kameň kinematografie - pohyb, hlavnou postavou železnica, po ktorej je tento pohyb vedený. Jednotlivé zosúladené akcie a protiakcie oboch strán sú predvádzané ako ladné ťahy figúrkami po šachovnici - presuny, zastavenia, návraty či vyraďovania vlakov z prevádzky, prepady, záťahy i popravy si zachovávajú punc prísneho realizmu a vernosti udalostiam. V inscenovaných pasážach hrajú skutoční členovia odboja a zamestnanci železníc samých seba, čo ešte prispieva k autenticite materiálu. Miesto jednotlivých výrazne charakterizovaných hrdinov sa dostáva do popredia súčinnosť a kolektívna spolupráca, v ktorej sú jednotliví ľudia kolieskami v premyslenom stroji - systéme odvetných akcií a sabotáží, ktoré pomohli urýchliť víťazstvo. Filmu nechýbajú ani nákladné a technicky náročné efektné scény, spomedzi ktorých k úplnému vrcholu patrí vykoľajenie skutočného vlaku. Pod vplyvom týchto skutočností filmu odpúšťam niekoľko naivnejších pasáží. Programová orientácia na oslavu kolektívneho víťazstva francúzskeho ľudu je pochopiteľná, dvojnásobné ocenenie na festivale v Cannes je zaslúžené, avšak je v ňom jasne cítiť silnú politickú motiváciu. 90% (24.02.2015)

To, že je tento klasický film až príliš „vlasteneckým”, tak to na ňom bádať je vari možné od samého začiatku až po samý koniec, ale zase na druhej strane, mu určite nemožno uprieť, ba ani absolútne poprieť, že je nadštandardne kvalitne spracovaný, keď som dokonca istý čas rozmýšľal i nad maximálnym hodnotením, keďže z neho srší tá neuveriteľná autenticita, čo môžem zrejme pripísať najmä dobe vzniku (tesne po skončení II. svetovej vojny), pretože tvorcovia mali očividne to známe „hnutie odporu”, ešte snáď v naprosto čerstvej pamäti, že sa na ňom možno i niektorí sami podieľali, teda minimálne o bravúrnom francúzskom kameramanovi Henriovi Alekanovi, by som ani vonkoncom ne(za)pochyboval, že je to reálne a dosť pravdepodobné, lebo priam majstrovsky a šikovne pracuje so svojou famóznou kompozíciou obrazu, ako by priam vystrihnutou z obdobia „la Résistance”, a to konkrétne na strane Slobodného Francúzska, proti ktorému stálo Vichystické Francúzsko → na čele so zradcovským maršalom Pétainom. Totižto, ako som už o pár riadkov vyššie naznačil, Clémentov pozoruhodný snímok, sa predovšetkým sústredí na prácu všelijakých sabotérov, ktorí veľmi často organizujú najrôznejšie sabotážne aktivity naprieč železničnými traťami po tejto krajine, aby kompletne spomalili, a zároveň i ochromili svojho úhlavného nepriateľa, alias nacistické Nemecko, čo sa im väčšinou značne dobre aj darí... V podstate, je to iba o tejto citovanej záležitosti, že je na toto celé dianie i absolútne veľká a  nefalšovaná radosť sa pozerať, pretože sa divák pri tom skrátka nikdy nenudí, keďže je neustále niečím ďalším zamestnávaný, čiže automaticky pohltený nasledujúcimi udalosťami, kedy práve sekvencia s „opancierovaným vlakom”, je tou povestnou čerešničkou na torte, na ktorej si potešené publikum nadmieru pochutí. (02.06.2022)

Doba vzniku - rok 1946 - může hodně lidí odradit, ale nemylte se, film působí někdy až dokumentárně, ale jako válečný snímek funguje skvěle. Tvůrci zakombinovali tehdy zbrusu nové záběry z války do celého konceptu, a jelikož je film černobílý, krásně to do sebe zapadá a pokud nejste fanda druhý světový, budou vám ty akční scény vypadat úžásně a perfektně natočené, ale právě v těch nejakčnějších záběrech jsou použity ty archívy. Nicméně i natočené scény stojí zato. Chvílemi bylo až komické pozorovat (jak tu kolega už psal), jak se Frantíci snaží ze všech sil a všemi možnými způsoby zabránit Frickům odeslat válečný materiál na frontu. Možná ale právě proto, že je to natočeno hned po válce, působí to celkem věrně a já si to užil. (04.10.2010)

Film zpočátku trochu působí mírně komediálně. Jak francouzští železničáři pod nosem německých okupantů pašovali lidi, zboží, zprávy. Občas výbuchem poškodili lokomotivu, nebo někde něco zdrželi. Po popravě několika železničářů (velmi poeticky natočené) se ale přitvrdí. "Transport do Normandie musí dojet!" Tak zní rozkaz Němců. "Nedojede!" Železničáři a odboj unisono. Bohužel jsem měl pocit, že zrovna tady, kdy by drama mělo vrcholit, film zpomaluje. Kladem je až neskutečně krásná kamera (asi mám slabost pro tenhle styl) a pak lokomotivy, vagony, koleje, točny, semafory, výhybky, vodojemy... Nutnost pro každého milovníka železnice, protože takhle krásně nasnímané stroje hned tak někde neuvidí. (04.04.2011)

I když nejsem nějakým velkým příznivcem válečných filmů (zvláště, když podání lidských osudů s možným osobnějším přesahem nahrazuje důraz na bojovou techniku), Bitvu o koleje doceňuju jako zajímavý těsně poválečný příspěvek do filmové tvorby na pomezi hraného a dokumentárního filmu. Vzhledem na rok vzniku a spolupráci filmařů se skutečnými železničáři vznikla obdivuhodná, autentická podívaná, která zachytila (tehdy) nedávné hrdinské činy běžné lidi v boji proti nacismu v 2. světové válce ve Francii. Film neměl hlavní postavy, o nějaké výraznější psychologii u nich se moc mluvit nedá, , ale pohltil mne svým dynamickým zpracováním od počátku, naštěstí nebyl příliš dlouhý a některé scény s detaily na tajné přípravy výbuchů, odsouvání kolejí či přetrhání řetěze byly zde fascinující. 70% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (23.10.2019)