Obsahy(1)
Není v české dramatické literatuře mnoho her, které by s takovým nadhledem nahlížely naše národní kořeny a které by s humorem evokovaly ony ošemetné otázky po národním charakteru, jako Stroupežnického Naši furianti. Je proto logické, že se každá divadelní generace chce poměřit s tímto textem a vyložit jej po svém. Divadlo v Dlouhé se vědomě odřeklo folklórního koloritu i psychologického ponoru do duší jednotlivých postav a zaměřilo se především na komediální pohled na každodenní české pinožení, ve kterém ješitnost a osobní zájmy hrají často klíčovou roli. Režisér Jan Borna vycházel ze slavné úpravy Miroslava Macháčka, která ovšem v nastudování herců Divadla v Dlouhé doznala drobných změn. Divadlo v Dlouhé svou inscenaci označilo podtitulem "Gogolovská groteska s prvky italského neorealismu podkreslená janáčkovskými čtyřhlasy". (Česká televize)
(více)Recenze (10)
Nevyznám se v divadelní deklamaci, ale na mne to působilo příliš uřvaně. Možná v hledišti divadla jsou tyto hlasové projevy vnímány jinak, ale pro TV by asi bylo vhodné je trochu zvukově upravit. Ale i tak mám značné obavy o hlasivky herců, budou-li takto pokračovat. ()
Na původní zpracování ND či Vinohrad z dob dávno minulých to ani za mák nemělo..! ()
Živě 15.11. v DvD - soubor v Dlouhé opět pobavil - netradiční scéna, herecky přesvědčivě vykreslené furiantství. ()
"Divadlo V Dlouhý je takový divný," říkal kdysi jeden známej. Jo, souhlasím. Divadlo V Dlouhý je SAKRA divný. Ale mě ohromně baví skoro každá jejich inscenace. Jakmile se jim dostane do drápů česká veleklasika, která už tu byla stokrát, může si bejt člověk jistej, že V Dlouhý jí uvidí po sto první a přitom poprvé. Táborský, Vondráček, Wohanka a Klára Sedláčková - pro mě rozhodně největší hvězdy tohoto fláku předvádí ve svý nabušený jízdě, jak má vypadat komediální výstup. Dlouhý Furianti oplývají srandou bez pitvoření, humorem bez křeče a plynulým drajvem. Ale abych tomu narval pět hvězdiček, to by se tam nesmělo tolik hulákat :) ()
Chvílemi jsem měl pocit určitého přehrávání, za každou cenu komického, ale ono se prostě na klasiky dnes musí asi trochu jinak než dříve. Na všechny představitele se mi koukalo velmi dobře, nadchla mě i promyšlenost scény a geniální hudební složka. Divadlu V Dlouhé bych se nebál svěřit cokoliv. I z Rockyho Balboy by určitě udělali zábavný a duchaplný příběh. ()
Bez debat jedna z nejlepších inscenací Divadla v Dlouhé! Muzikálnost a herecký a komediální potenciál tohoto souboru nemají v současném českém divadelnictví obdob. ()
Počet Našich furiantů se mi rozrůstá. Když jsem šestého šestý letošního roku psal, že doufám, že uvidím všechny záznamy furiantů pro srovnáni, netušil jsem, jak rychle budu moct přidat další. Už jsem viděl verzi s Donutilem a dalšími a filmovou verzi z roku třicet sedm. Přidávám tedy další a chybí mi už jen dvě. A tahle se mi zase tak nelíbila. Nebudu lhát, srovnával jsem celou dobu, každou repliku i scénu z divadelní verzí z roku dva tisíce šest s plejádou slavných herců z Národního divadla. Bohužel tahle verze je opravdu hodně ukřičená a to i ve vážnějších momentech. Vlastně celá hra je převedena do místy až fraškovité komedie. Jenže mě se u ND líbila kombinace humoru a vážnosti ve správném poměru. Divadelníci chtěli zkrátka za každou cenu udělat prču. Nezaujaly mě ani kulisy. ()
Viděno pouze naživo, nečekaný skvělý zážitek. Znal jsem jao nudnou klasiku ze dvou inscenací které jsem do té chvíle shlédnul. DvD dalo hře energii a smysl. Díky;) ()
Tak tato verze furiantů je rozhodně zdařilejší než ta slovenská (Viťúzi) i ta z Národního divadla.Moc jsem se bavil.Bylo tam docela dost dobrých a vtipných nápadů.Opět jsem si ověřil,že i v méně známých divadlech je hodně talentovaných a skvělých herců a hereček. ()
Na divadelní pedstavení Naši furianti od Ladislava Stroupežnického jsem se vcelku těšil. Hra i provedení skutečně předčili všechna má očekávání. První dějství zahájili vesničané společným nástupem za písně, tuším, Luňák. Zpívána byla, jakož i ostatní písně, naprosto čistě a bezchybně. Následně se rozjel sled různých, více či méně komických, událostí, u kterých musel snad všem divákům na tváři zářit úsměv od začátku až dokonce. Úspěch měla i písnička Petra Dubského, jenž hrál dědečka,zvaná Černá: Černá černá černá Pod sukní temnota Černá černá černá Pod sukní tma Kdo si tam posvítí Ten čučí do řiti Černá černá černá Pod sukní tma. Pokud bych měl psát „za zmínku stojí scéna …“ , asi bych musel přepsat tekst celé hry. Nadčasovost, ráznost, veselost a původní furianství zůstalo zachováno, divadelně skromné vystrojení herců Petrou Goldflamovou Štětinovou i scény Jaroslava Milfajta nijak neubíralo hře na kráse a působilo spíše domácky. Vskutku výborné herecké výkony Miroslava Táborského coby starosty, Jakuba Bouška coby prvního radního či „Habršperka“ Pavla Tesaře, ale i všech ostatních byly odměněny dlouho nekončícím potlesekm obecenstva na konci hry, který trval po celých devět děkovaček. Viděl jsem mnoho dobře zahraných veseloher, ale tato mezi nimi vévodí na čestním místě. Všem tuto inscenaci doporučuji shlédnout v České televizi. ()