Dvanáct křesel

Film se sice nedochoval celý, ale moc toho v něm nechybí a kdyby se byl dochoval, lepší by asi nebyl. V těch nejlepších chvílích připomíná Dvanáct křesel němou grotesku, ve které se tu a tam nějakým omylem promluví, ale jinak není moc oč stát. Vlasta Burian a Adolf Dymsza tvoří velmi podivnou a nevyrovnanou komickou dvojici (hádejte, kdo z nich je ten lepší), jeden druhému nerozumí, pokud nehovoří právě vymyšlenou řečí, a stejně tak jsem jim moc nerozuměl ani já. (30.04.2016)

Milá komedie, další z těch se skvělým ba až geniálním panem Burianem... Kterak na dědictví si obyčejný "slušný a počestný" holič z Čech v Polsku přišel a jaké trampoty a lapálije mu to způsobilo. :-)) Když zkousnete ten šílený kouskovaný osmiminutový úvod, pak Vám bude hezky smíchy u srdce ze zbytku filmu. PS: Toho střihače bych nejraději... (01.08.2011)

Vraj jump cuts do filmu priniesol J.-L. Godard, ale po tejto archaickej projekcii to kľudne mohli byť naši kolegovia z Poľska a Čiech. Žarty bokom. Dvanáct křesel je obecne jedným zo slabších Burianových filmov, hoci (si dovolím tvrdiť) podáva jeden zo svojich kvalitnejších výkonov, ktorý sa opiera o jeho improvizačné schopnosti. Kostra a systém rozprávania ešte ťaží z grotesknej kinematografie a o námete o zdedenom majetku po nikdy nevidenej tete je už tak často odrozprávaným, že už nemal čím prekvapiť. Ale je to režisérska dvojica, ktorá nedokázala rafinovanejšie zúročiť potenciál ústrednej internacionálne zladenej dvojice v niečo zaujímavejšie, vtipnejšie, s nosným existenciálnejším podtextom o márnej situácií (ne)dosiahnutí onoho dedičstva. Tam sa mohli skutočne predviesť vo väčšom štýle. (02.12.2015)

Rok 1933 znamenal pro domácí kinematografii jeden z rozhodujících okamžiků. 25. ledna byly slavnostně otevřeny moderní filmové ateliéry na Barrandově, které brzy zaujaly pozornost zahraničních koncernů. A v této vzrušené atmosféře vzbudila zájem diváků i kritiky česko - polská koprodukce nové veselohry s Vlastou Burianem. Ten si za pouhé čtyři roky existence zvukového filmu vydobyl výsostné postavení takřka po celé kontinentální Evropě (zejména v Německu a Rakousku) a jeho popularita měla být využita i ve prospěch polských ateliérů Falanga. Námět sovětských autorů Iljy Ilfa a Jevgenie Petrova obratně přepracoval Karel Lamač, který z neznámých důvodů přenechal režii celého projektu svému příteli Martinu Fričovi. Ten byl ovšem vytížen několika rozpracovanými filmy v Československu a tak polské koprodukci nevěnoval dostatečnou pozornost. K Burianovi byl přiřazen oblíbený polský komik a kabaretiér Adolf Dymsza, jen stěží se vyrovnávající živelné nátuře a improvizačnímu vodopádu krále komiků. Snímek postrádá provázanost jednotlivých sekvencí a tříští se do několika samostatných kapitol, pojatých spíše ve stylu americké němé grotesky (eskapáda s nalezenými křesly). Kameramanské fiasko Antonina Wawrzyniaka navíc doplňuje technicky bídný stav neúplné kopie. I přesto nezbývá než hořce litovat, že podobných omylů a uměleckých proher nevzniklo více. Sledovat totiž na plátně Vlastu Buriana v jakékoliv konstelaci je dnes pro milovníky neopakovatelným zážitkem. (28.12.2008)

Film který zcela zapadl a to (taktéž) zcela právem... Své knižní předloze se nepodobá vůbec v ničem. Ze sžíravé a nesmírně vtipné satyry na poměry v komunistickém Rusku dvacátých let zůstal pouze motiv hledání dvanácti křesel s ukrytým balíkem peněz, respektive diamantů. Nic víc. Je to sice pochopitelné, protože reálie Sovětského svazu byly lidem žijícím mimo tuto trudnou říši ve třicátých letech naprosto cizí, ale možná právě to mělo tvůrce varovat. Vetchý scénář těží především z žánru klasické grotesky. Mj. proto, že je film česko-polsky, takže se v něm logicky příliš nekonverzuje. Rozporuplný dojem z filmu navíc podtrhuje úděsná technická kvalita dochovaného filmového pásu. Také z toho důvodu jej lze sledovat snad pouze z dokumentárních důvodů. Jiné možné pohnutky mě žel nenapadají... 3/10 Zajímavé komentáře: Marthos (29.04.2008)