poster

Monsieur Lazhar

  • slovenský

    Pán Lazhar

    (festivalový název)

Drama

Kanada, 2011, 94 min

Scénář:

Philippe Falardeau

Kamera:

Ronald Plante

Hudba:

Martin Léon

Producenti:

Luc Déry

Scénografie:

Emmanuel Frechette
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • eLeR
    ****

    Pán učiteľ Lazhar, okrem toho, že rieši svoje vlastné problémy, pomáha deťom vyrovnať sa s nepríjemným zážitkom, ktorý im nachystala ich obľúbená pani učiteľka. Školstvo, učitelia, žiaci, rodičia ... vo výsledku mohol byť film ešte lepší, ale jeho obyčajnosť a prirodzenosť sa mi páčila. 3,5* FILMOVÁ RULETA 2017(10.6.2017)

  • Fr
    ***

    ,,NESNAŽTE SE NAJÍT SMYSL SMRTI MARTINE LACHANCE. ŽÁDNÝ NEEXISTUJE. TŘÍDA JE DOMOVEM. JE MÍSTEM PŘÁTELSTVÍ, PRÁCE A SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ. MÍSTEM ŽIVOTA. MÍSTEM, KDE VĚNUJETE SVŮJ ŽIVOT. MÍSTEM, KDE DÁVÁTE SVŮJ ŽIVOT. NENÍ TO MÍSTO, KDE NAKAZÍTE CELOU ŠKOLU SVÝM ZOUFALSTVÍM“… /// Dvanáctiletý děti vyrovnávající se ztrátou učitelky, novým učitelem… a ON, vyrovnávající se se smrtí manželky a s nástrahami učení žáků 6tý třídy. Místy táhnoucí se Art-film s několika silnejma okamžikama, u kterých se sice srdce nezastaví, ale aspoň si člověk udělá obrázek o školství v kosmopolitní Kanadě (pravdou je, že i u nás jsou asi pryč časy, kdy mi dal učitel přes držku a bylo hotovo…). Ale zpátky p. Lazharovi – sbližuje se s děckama a stává se součástí školy. Všude furt visí (ne! Tu úču vodřízli už na začátku…) memento Martine, ale stejně chybí nějakej větší rozbroj, náboj. Když už by to mohlo někam dramaticky směřovat – večeře s kolegyní (třeba)... ááá zase nic! Všechno chytne (i u srdce) až na konci. Možná to není pozdě, zřejmě to tak chtěli, ale já nevidím důvod dát víc jak 3*. Jo, a žánr ,,komedie“ k tomu mohl napsat jen magor. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, že jakmile v Kanadě najdou ve třídě oběšence, tak se maluje. 2.) Mám rád tu knihu, kde se vlk nechá ochočit, ale zůstane mu jeho nezávislá povaha. 3.) Thx za titule ,,Velkotlamka“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ *(22.8.2012)

  • Thomick
    ****

    O mrtvých jen v dobrém. O sebevrazích ne až tak. (A tak je to správně.) --- Panu Lazharovi je především učitelským sborem frekventovaně předhazována odlišná kultura, z níž vzešel a jejímiž specifiky by prý měl třídu krmit a inspirovat. Přitom si už ale ten samý sbor v čele s ředitelkou nechce uvědomit, že panu Lazharovi k inspirování stačí mnohem míň - pouhý neučitelský původ a vhled nezainteresovaného jedince. --- Moc pěkný příběh o překonávání bariér různého druhu; Falardeau zaslouží velkou pochvalu. Mimo jiné i za to stopové množství "mikulášského" humoru a objevení Sophie Nélisse.(6.2.2014)

  • Radek99
    ****

    Tak frankofonní filmy nejlépe popisují trpkou realitu českého školství, což je sice paradoxní, ale pravdivé zjištění. Podobně jako francouzský snímek Mezi zdmi se také kanadský Monsieur Lazhar snaží reflektovat krizi, která celý systém školství postihla, a je velmi zajímavé sledovat, že kanadskému učiteli ztrpčují profesní život ty samé hořkosti. Podstata problémů totiž zjevně leží mimo oblast školství, neboť tato je jen zasažena skutečným jmenovatelem této katastrofy, kterou je závažná krize celé západní společnosti. Tvůrci geniálně propojili tyto dvě úrovně v postavě imigranta Bachira Lazhara, čímž postavily v kontrast dvě paradoxní skutečnosti - zprvu pozitivní civilizační dynamika západní kultury vzešlá z konceptu individualismu a ochrany lidských práv, projevující se v rovině politické a úřední směrem k uprchlíkům ze zemí třetího světa poskytováním politického azylu (čehož se dostalo i našemu hlavnímu hrdinovi) a emancipující znevýhodněné došla do stádia, kdy práva jedince začínají překračovat rozumnou hranici a kdy jejich ochrana začíná nabývat pomalu ale jistě obludných rozměrů - Bachir přichází ve své nové vlasti na místo učitele v momentě civilizačního zlomu, kdy už je zakázáno, v rámci jejich ochrany, jakkoliv se dotýkat svěřených dětí, byť takovéto nařízení znamená ve své absurditě i zákaz obejmutí trpícího dítěte. Celá společnost začíná být přehnaně úzkostná, což Bachir jako lakmusový papírek dobře detekuje. Zajímavá je paralela mezi osobní tragédií a tragédií spoluprožívanou kolektivně, neboť Bachir na jedné straně své trauma nijak neventiluje (mimo sezení imigračního soudu), zároveň však ve škole vytváří tlak na ventilování traumatu kolektivního. Jeho zkušenost je zjevně jiného (strašnějšího) druhu než zkušenost žáků a zaměstnanců kanadské školy. (Mimochodem profesní frustraci kantorů ventilují i tady, stejně jako u nás, především muži - na pedagogické poradě konkrétně učitel tělocviku, který pregnantně pojmenoval práci s žáky jako s „s radioaktivním odpadem“, kterého se člověk nesmí dotknout, ženy učitelky místo toho ve zvýšené míře pracují na výzdobě své třídy, což evolučně odpovídá udržování ,,rodinného krbu"...) Pro mne jako učitele je ještě zajímavější Bachirova zkušenost profesní - i kanadské školství trpí totální feminizací, úpí pod jhem byrokracie, v přehnané míře je vyžadována spolupráce externích odborníků, Bachir naráží na neempatické vedení (ze strany ředitelky se ovšem dočkáme i sympatických kroků), samostatnou kapitolou je přístup rodičů - scéna z rodičovské schůzky, v níž se přehnaně ambiciozní a arogantní rodiče staví apriori proti škole a proti učiteli, je jednou z nejpravdivějších vůbec, pravdivý je i postřeh týkající se odborného názvosloví, které se děti podle osnov musí učit v latinsky motivovaných tvarech, ztrácí se zpětná vazba mezi učiteli a žáky, což nabourá právě Bachir coby pedagogická tabula rasa... A ač režisér Philippe Falardeau volí v podstatě romantizující přístup v pohledu na postavu učitele (Bachir je taková alžírská varianta našeho Igora Hnízda - natural born teacher), pohled na systém školství je realistický, zvláště na základě těch výše zmíněných cenných postřehů...(24.8.2012)

  • Bubble74
    ****

    Pomyšlení, že by dnes učitel ohnul drzého výrostka přes lavici a seřezal rákoskou, je stejně bizarní jako praní prádla na valše. Současná, podotýkám západní, úzkostlivě korektní společnost nařizuje zacházet s dětmi jak „s radioaktivním odpadem“, čili kantore, ruce pryč. Monsieur Lazhar, charismatický chlapík a zastánce starých metod je názoru, že nějaký ten lepanec či pohlazení ještě nikomu neuškodily. Má na krku imigrační úřad, zvyká si na novou zem i školní pravidla a musí se, stejně jako jeho nová třída vypořádat s těžkým traumatem. Je přesvědčen, že smrt by neměla být ve škole tabu, že je třeba o ní hovořit otevřeně a nepodceňovat závažnost toho, jakým způsobem a jak dlouho děti tragickou událost zpracovávají. Jenže u příslušných autorit nenalézá pochopení. Emocionální stres prý není nemoc, kterou je třeba vyléčit... Toto nenápadné drama, oproštěné od pompézních gest a proslovů, se zabývá subtilní a nevyzývavou formou zvládáním traumatické situace na základní škole v dnešním multikulti světě a poukazuje na důležitost vzájemného respektu mezi pedagogem a žáky.(18.4.2012)

  • - Film vznikol na základe hry Bashir Lazhar Evelyne de la Chenelièrovej, ktorá sa v ňom objavila ako matka Alice. (ambron)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace