Hannah Arendt
Hannah Arendt
Režie:
Margarethe von TrottaKamera:
Caroline ChampetierHudba:
André MergenthalerHrají:
Barbara Sukowa, Axel Milberg, Leila Lallali, Janet McTeer, Julia Jentsch, Ulrich Noethen, Michael Degen, Victoria Trauttmansdorff, Nicholas Woodeson (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Když roku 1961 vstupuje Hannah Arendt do soudní místnosti, aby pro renomovaný New Yorker napsala o procesu s Adolfem Eichmannem, očekává setkání s monstrem. Místo toho však potkává Nikoho – banální průměrnost Eichmanna nesedí k neuvěřitelnému zlu jeho činů. Tento protiklad Arendt na dlouhou dobu zaměstná. Zpět v New Yorku pročítá stovky stran aktů a diskutuje s přáteli. Od roku 1963 pak vydává sérii článků „Eichmann v Jeruzalémě". Svou tezí o banalitě zla šokuje Arendt celý svět a reakce jsou zničující: autorka je znevažována, objevují se noví nepřátelé a staří přátelé se od ní naopak odvracejí. Přesto zůstává Arendt ve svých postojích neoblomná – protože chce pochopit, i když to často znamená „myslet až tam, kde to bolí". (Das Filmfest)
(více)Recenze (44)
Hannah je místy dost nekompromisní, místy také totálně bez emocí, ale celkově vzato má jeden hlavní cíl. Tím cílem je Adolf Eichmann, který ji nedá spát snad po zbytek života. Režisérka Margarethe von Trotta příběh postavy, která chtěla u soudu Eichmanna rozsekat na padrť, natočila poměrně precizně. Hrané scény střídá s reálnými záběry, což místy vytváří až husí kůži. Lidi jsou různí a tak věřím, že v lidském životě dokáží neustále překvapovat. Škoda ale toho, že dvě hodiny tohoto filmu utíkali poměrně po málu. Přijde mi, že film se snaží daleko více o rozbor Hanny a Adolfa, než o odvyprávění svébytného příběhu. I tak ale příběh, který je třeba z pohledu nacistického Německa znát a vidět. ()
Hannah Arendt je dobrý film, protože být dobrý musí. Kvalitu mu dodává téma a kontext. Ale onen film samotný jako médium pro mě vyčnívá leda tím, jak postrádá jakékoliv kvality. Člověk by hledal až paralelu k "nobody" Eichmannovi. Každopádně režijní rozhodnutí mi přišla buď "ošklivá" (nejsem fanda měkkého skoro monochromního obrazu), nebo vyloženě hloupá (natáčet ve widescreenu, když stejně všechno cpu na střed a ještě musím bezradně zapracovávat archivní akademický formát). Film je mimochodem o tom, jak je Eichmann nevyčnívající člověk, a přitom užitím dobových materiálů z filmů stylisticky vypadává a je mu propůjčena pozice výrazné historické figury, která jako jediná (i oproti třeba Heideggerovi) nemůže být obsazena hercem. Prostě bordel vyprávěný zároveň fádně a rutinně. Když se takovýhle film navěsí na hodnotné myšlenky, jde pro mě o stejnou berličku, jako když se blockbuster s rozpočtem 200 mega navěsí na CGI. Nebudu chválit něco, co je samozřejmost, popřípadě čehož kvalita existuje bez ohledu na tento film. Hannah Arendt je definice zbytečnosti. Je to navíc moc dlouhé a nudné i na to, aby se to aspoň pustilo dětem ve školách a zvládlo to ono téma popularizovat, což by byl jediný užitek. ()
Další setkání Margarethy von Trotta s Barbarou Sukowou (jinak Lola, Berlin Alexanderplatz). Tentokrát v mistrném dialogu o povaze zla. Film se zabývá obdobím na začátku 60. let, kdy Arendtová psala pro The New Yorker reportáže Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. #Edisonline ()
Přesně tohle od filmu očekávám - vnese něco nového, ukáže jiný pohled na věc. ()
Trošku přefilozofičtělé, navíc dost umluvené, takže s titulky těžko stravitelné. Navíc úvahy a myšlenky, které byly v době procesu s Eichmannem relativně nové a neotřelé, jsou dnes již nesčíslněkrát přežvýkané. Jinak dobrý - herecky, režijně a vůbec filmařsky. ()
Myšlienkovo silné, až filozoficky poňaté dielo, nie pre každého, lebo treba rozmýšľať. Kým sa dostaneme k vrcholu diela, teda k mimoriadnemu výstupu Arendtovej v prednáškovej sále, je naozaj čo treba prekúsnuť a scény zo života, ktoré si ale tiež treba vypočuť, sa lámu s archívnymi zábermi Eichmannovho procesu. Dnes už nie je doba, aby niekto prišiel s takými to otázkami - tam až pokročila demokracia, a ani vtedy by zrejme nebola bez toho, aby vás označili za nácka, keby, a to je to veľké KEBY Hannah Arendt nebola Židovka. Tam už antisemitizmus ťažko hľadať a preto pri výrokoch ako: "Eichmann nebol antisemita, on len dodržiaval zákon a robil si svoju prácu!" žiadne komando nenabehlo, aby Arendtovú hodil do kobky. Pritom vôbec nejde o popieranie toho, že Eichmann bol masový vrah alebo bagatelizovanie holocaustu, naopak, ide tu o zdôraznenie tej psychologickej podstaty, že človek úplne normálny, bežný, možno aj sympatický sa za istých podmienok prispôsobí okolnostiam. A po ich uplynutí je schopný znova prepnúť do režimu normál - to je prípad aj napr. Megeleho, ktorý robil šialené pokusy, kým mohol, no po úteku do Argentíny normálne ďalej fungoval ako praktický lekár, akoby sa vôbec nič nestalo. Arendtová vo svojom zamyslení otvára aj inú háklivú tému: zodpovednosť Židov samotných za to, ako to dopadlo. To opäť dnes už nikto nevyriekne, dnes majú ľudia problém odsúdiť aj keď Izrael zabíja civilistov, ženy a deti v desaťtisícoch. No Arendtová, chránená aj svojim pôvodom, načrela aj do tejto témy: koľko rabínov spolupracovalo s režimom, do akej miery je zodpovedná Judenräte za spoluprácu s nacistami? Arendtovej sa dostalo od mnohých učencov uznania, no samozrejme aj odsúdenia z toho, že "obviňuje obete". Lebo takéto otázky klásť neslobodno. Na to sú u nás doteraz aj paragrafy. Film túto zaujímavú stránku stvárňuje tak priemerne so spomínaným vrcholom na konci, no téma je stále živá a bude sa určite ešte aj po mnohých generáciách po nás preberať, aj po tejto ére povinného tlmenia zamlčaných právd. ()
Životopisné filmy sa dajú natočiť rôzne. Zameranie sa na osobnosť prostredníctvom, toho čo ju preslávilo nie je nič nezvyčajné. Hannah Arendt, bola zaujímavá žena, ktorá svojho času svojími názormi "kopla do osieho hniezda" a rozdúchala voči svojej osobe mnoho negatívných vášní. Cením si, že tento film ma inšpiroval k podrobnejšiemu nahliadnutiu do jej životopisu a diela. Donútil ma tiež zamyslieť sa nad kľúčovou témou tohto filmu, teda jej správou o procese s Rudolfom Eichmannom, Eichmann v Jeruzaleme: správa o banalite zla. Jej názor je zaujímavý a skutočne núti k zamysleniu sa nad zlom. Pre mňa osobne veľmi zaujímavý a poučný film. Videné v rámci projektu 52 films by women. ()
U Hannah Arendt oceňuji sílu její osobnosti, její vytrvalost a zarputilost pří lítém boji za pravdu a vlastní názor. Proto jsem při sledování německých filmových cen zajásal, že se někdo odhodlal natočit o ní film. Není to zrovna snímek pro většinové publikum, přesto si myslím, že to je správná a důstojná volba pro zahájení Deutscher Filmfest 2013. Barbara Sukowa září a exceluje již od první minuty, kdy se na scéně objeví. Cena za nejepší herecký výkon jí patří naprosto zaslouženě. Nejsilnějšími momenty jsou její rozjímání s cigaretou a její přednáška/obhajoba před studenty. Vytknul bych možná délku, nicméně snímek plyne pomalu nejspíš záměrně. Je to tak na čtyři hvězdičky, ale za výjimečný výkon Barbary Sukowe posouvám o jednu hvězdičku nahoru. ()
Téma určitě vhodné k zamyšlení. Adolf Eichmann i Hannah Arendt dobře dělali svou práci. Paní Arendt se s plným nasazením zhostila svého úkolu a s neodsuzujícím nadhledem se jí podařilo zhodnotit jednání obviněného nacisty a vcítit se do jeho osobnosti. Pro reakce zrazeně se cítící židovské veřejnosti měla stejně malé pochopení jako ona židovská komunita pro postoj její. Možná proto, že to nebyla její práce. Viděno v rámci projektu 52 Films by Women. ()
Silné téma a neméně zajímavý příběh. Film je rozdělen na dvě části. Ta první se zabývá především samotným procesem s Eichmannem a střídá reálné záběry ze soudu s těmi hranými. A musím dodat, že z toho, jak se z jednoho z organizátoru tzv. konečného řešení klube šedivá úřednická myš, jde mráz po zádech. Druhá část je vlastně o následcích, které si Hannah Arendt nese po zveřejnění své zprávy, kterou do určité míry předběhla dobu. Musí čelit nenávisti a kritice jak většinové společnosti, tak té židovské, přičemž obě odmítají pochopit podstatu toho, co napsala. Ani tady jsem neměl problém a ještě víc jsem mohl docenit brilantní představení Barbary Sukowe, jehož vrcholem byla závěrečná promluva k studentům.Bez výtŕaznějších náímitek. 80% ()
Společenskou nonkonformitou tématiky jde o takové německé Poklosie, s tím rozdílem, že zde jde jen o reprodukci toho, co způsobilo skandál už v 60. letech. Nebyla to pro "uvědomělého" diváka taková rána do palice jako Paśikowského film, kde se dogmata bořila bez přípravy, ale to nic nemění na faktu, že film je natočen skvěle. Jedním velkým plus také je, že už poměrně dlouhou dobu jsem neviděl projekci z 35 mm, takže pochvala pro autorku i za volbu materiálu. ()
Ide o takmer hraný dokument o účasti Hannah Arendtovej na súde s Eichmannom v Jeruzaleme. Tu prichádza na myšlienku, že Eichmann nebol netvor, ale človek, ktorý bol poslušný režimu. A tento jej koncept banálnosti sa stretol s obrovskou kritikou naprieč celým židovstvom. Reportáž z tohto procesu v ktorom bol Eichmann odsúdený k smrti odpovedá na otázku či môže byť Eichmann vôbec súdený a pokiaľ áno tak za čo. Ďalším faktom bolo, že nebol súdený medzinárodným súdom, ale v židovskom štáte židovským tribunálom. Kladom je, že autorka sa snaží podať objektívny pohľad na priebeh procesu, zaoberá sa psychikou obžalovaného a objektívne popisuje argumenty obžaloby aj obhajoby. V priebehu procesu prebehlo celkovo 121 pojednávaní a z toho 62 zabrali výpovede svedkov obžaloby, ktoré väčšinou nesúviseli s prejednávaným prípadom. Jednoznačne najsilnejším momentom filmu sú vložené autentické zábery z procesu a škodou je, že film sa točil len okolo tohto procesu. ()
Nepovažovala se za filosofku, ale přesto filosoficky uvažovala. Byla u soudního procesu s Adolfem Eichmannem, zrůdou, která měla být tou, kdo vymyslel, jak se finálně vypořádat s židy. Hitlerův inženýr genocidy. Jenže Arendt si uvědomila, že před sebou nemá zrůdu, ale normálního člověka. Alespoň na první pohled. Tohle lidé vidět nechtějí. Chtějí vidět monstrum, chtějí vidět chiméru. Taková zrůda nemůže být jako oni. I proto neměla Hannah Arendt snadný život a její názory nebyly přijímány pozitivně. I když neobhajovala zrůdu, stejně se na ni dívali skrz prsty. Film má skvělý vizuál, ale hlavně upozorňuje na téma, které je k zamyšlení. Kvalitní provedení, které zajímavě spojuje hraný film s archivními záběry je pak zajímavou přidanou hodnotou. Sám o sobě film ale tolik navíc zase nepřináší a je podobně strojený jako "Železná lady". ()
Zajimavy namet na jehoz zhlednuti jsem se tesil. Zpracovani tematu je ale strasne, nebylo nic, cim by me mohl film dale oslovit. ()
Takový trochu nudný historický exkurz do behaviorální sociologie. Drtivá většina populace (mě nevyjímaje) nebude vůbec tušit, kdo to Hannah Arendt byla a jaký zajímavý a přínosný život zažila a ani tento film toto povědomí tolik nerozšíří, protože se jedná více méně o průměrné historické drama o ženě, která ač byla židovka, tak nahlížela na proces s Adolfem Eichmannem trošku jinak, za což si vysloužila nejednu vyhrocenou situace a také opovržení většiny svých přátel a spolupracovníků. Lekce dějin, která nepadá úplně na úrodnou půdu. ()
""Tentokrát jsi zašla příliš dalek....nemáš v sobě žádnou lásku ke svým lidem....skončíš v pekle ty nacistická děvko...." Připomínat si Mezinárodní den památky obětí holocaustu zrovna tímto filmem se asi může zdát někomu docela zvláštní. Ve své knize „Eichmann v Jeruzalémě" si Hannah Arendtová dovovila opravdu hodně. Nejen, že svou tezí o banalitě zla zpochybnila to, že by byl Eichmann skutečné monstrum, ale zároveň si nebrala úplně servítky pokud jde spolupráci židovských představených s nacistickým režimem. Vyvolala tak velmi hysterickou reakci (viz výše). Tento film je však podle mého názoru velmi poučný právě proto, že na příkladu Arendtové ukazuje, že i v případě tak bolestných událostí jak byl holocaust, bychom se neměli spokojit s černobílým pohledem na věc. Lidí, kteří se s takovýmto černobílým pohledem spokojí bývá jistě vždy poměrně hodně a je asi jedno, zda jde o téma holocaustu nebo v dnešní době třeba o téma migrační krize. Je vždy úžasné, když se najde někdo tak statečný jako Arendtová, kdo se nebojí jít proti proudu a kdo si navzdory většinovému mínění dokáže klást i veskrze provokativní otázky. Dokud takoví lidé budou existovat a dokud jejich nepříjemným otázkám bude věnována alespoň taková pozornost jako tomu bylo v případě Arendtove, má lidstvo alespoň jistou naději, že se takové hrůzy jako holocaust nebudou už nikdy opakovat... ()
Pro mě velké zklamání, nuda, kýčovitě vystavěný příběh, nesympatická hlavní postava. A tak to hazky začínalo... ()
Šmankote to bude zas propagačně-glorifikační žvást ikonizujícího charakteru! No ze zvědavosti na to mrknu, a kdo ví, třeba mě to opravdu osloví. Ale po shlédnutí mnoha podobných "portrétů" slavných osobností dospívám k přesvědčení, že největší službu by jim doba udělala, kdyby je nechala raději na pokoji. Že je interpretace vždy dobově zabarvená, s tím se asi nic neudělá, ale vzít to jako hlavní klad dané interpretace, to mi přijde docela smutné! ()
Šetrný přístup k látce sice nevyužívá potenciálu na maximum, zároveň je ale více než důstojným obrazem této kontroverzní osobnosti. Dravější přístup to mohl vyšvihnout ještě o laťku výš, i tak jsem ale po projekci naprosto spokojen. ()
Dovolím si svoj komentár čiastočne koncipovať ako reakciu na názory ostatných užívateľov. Predne musím podotknúť, že, ako to pri sfilmovaných látkach historicko-biografického charakteru býva, niektorí tu miesto filmu hodnotia osobu Hannah Arendt alebo jej filozofiu (kedu). Prípadne sa vyjadrujú k žánru životopisného filmu a jeho nedostatkom vo všeobecnosti (Vercinix), pričom ich postreh by i dával zmysel, ak by bol podložený argumentom čerpajúcim z priamej skúsenosti s filmom. Voči nemu sa ale ukazuje ako nezmysel - von Trotta sa naopak zvolenou rozprávačskou formou umne vyhýba jednoznačnosti a vyzdvihovaniu jednotlivých povahových rysov mysliteľky, či priamej a povrchnej interpretácii jej komplexnej osobnosti, nehovoriac o odmietnutí popularizačného hľadiska. Tiež sa musím vyhradiť voči poznámkam o všednosti a jednoduchosti spracovania, ktoré navrch nič neprihadzuje a zapadá do šedivého priemeru bežných generických oslavných biografií. A predovšetkým nesúhlasím s názormi na to, akým je tu divákovi predostieraná Arendtovej filozofia. Vysvetlím prečo._____Hannah Arendt je štrnástym režijným projektom Margarethe von Trotty, jej piatou spoluprácou s Barbarou Sukowou a jej tretím filmom, v ktorom Sukowa stvárňuje silnú individualistickú ženskú osobnosť z nemeckej histórie (predchádzali mu filmy Rosa Luxemburg a Vision - Aus dem Leben der Hildegard von Bingen). Nie je náhoda, že sa počiatky ich kariér ako herečiek spájajú s menom predného predstaviteľa nového nemeckého filmu Reinera Wernera Fassbindera. Markantne feministická tvorkyňa následne sama prevzala oťaže nového nemeckého filmu do vlastných rúk a stala sa súčasťou smeru známeho ako frauenfilm. Hannah Arendt má znaky Fassbinderovho štýlu, predovšetkým v strohom odstupe od postáv v nadväznosti na zvolený námet, pomalom strihu, odstraňovaní určitých prvkov z rozprávania (vedľajšie línie, hlbšie rozvíjanie postáv) a veristickej snahe o autenticitu v kombinácii s takmer nebadateľnými prostriedkami umeleckého filmu. Myšlienková koncepcia Hannah Arendt je obsiahnutá v celej vonkajšej konštrukcii. Naratívna forma je podriadená jej racionalistickému objektivizmu a odmieta subjektivizujúce empatické zafarbenie (dokumentárna reprezentácia Eichmanna). V dôsledku toho sa film môže zdať chladným, emočne odťažitým či dokonca, ako je tu spomínané, napoly dokumentárnym. Z tohto hľadiska je pochopiteľné časté vyzdvihovanie pasáže prednášky, v ktorej Arendtová pred študentmi a poslucháčmi vysvetlí svoj postoj k procesu s Eichmannom. Uvedený moment je podstatný pre diváka, ktorý hľadá záchytný bod pre rekonštrukciu dramatického oblúku, u ktorého si zároveň dokáže k hlavnej postave vytvoriť citový vzťah. Ja ho však pokladám za najslabšie miesto filmu, pretože až tu sa von Trotta prikláňa obvyklej vyhrotenej dramatizácii osudov slávnych ľudí. Chápem jeho potrebné miesto v príbehu, ale pre pozorného diváka, ktorý odkryl podstatu filozofie Hannah Arendt už zo samotného módu rozprávania, ide len o zbytočné (do)vysvetlenie stanoviska, ktoré môže jedine zlákať smerom k apriórnym úvahám o plochosti diela. Našťastie sa však i tu dokáže udržať nohami pevne na zemi a vzápätí sa navracia k nálade celej snímky._____Najbližšie zámeru a podstate sa dostala užívateľka EPA slovami „film, který vybízí k přemýšlení...“. Hannah Arendt v skutočnosti nie je o procese s Adolfom Eichmannom, ani židovskej filozofke, ale samotnom procese myslenia. Sú to ony dlhé scény, zábery na pofajčievajúcu Arendt, ktoré jednak zachytávajú ženu pri premýšľaní, a svojou zdanlivou prázdnotou k nemu nútia i diváka. Pod taktovkou Margarethe von Trotta a s famóznym hereckým stvárnením Barbary Sukowy sa tak z veľkej osoby povojnovej filozofie stáva ozajstná obrankyňa rozumu a jej obhajoba faktov o súdnom procese sa mení vo fascinujúcu obhajobu toho najpodstatnejšieho, čo človeka odlišuje od zvieraťa - obhajobu myslenia a schopnosti logického, zdravého úsudku a nahliadania vecí. Preto súhlasím s označením filmu za ideálny pre školy, ale ako iniciačný film vedúci mladých ľudí k bystrej mysli pre jasný pohľad na svet. Pretože mraky nie sú vždy tam, kde sa hovorí. A na plátne to získava ešte väčší rešpekt a dôstojnosť. 90% () (méně) (více)