Režie:
Martin FričKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Julius KalašHrají:
František Smolík, Zdeňka Baldová, Ladislav Boháč, Lída Baarová, Hana Vítová, Ladislav Pešek, Růžena Šlemrová, Ella Nollová, Bedřich Veverka, Jiří Dohnal (více)Obsahy(1)
Lída Baarová ve filmovém přepisu stejnojmenné divadelní hry Viléma Wernera o hledání vlastní cesty ke štěstí. Zavede nás do 30. let, do tradiční středostavovské rodiny, v jejímž čele stojí přísný otec, který ctí obecné pojetí morálky a etiky a odmítá se smiřovat s moderními novotami, jejichž nositeli jsou jeho děti. Film byl uveden na V. MFF v Benátkách v roce 1937. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (38)
Mussoliniho pohár - výběr ()
Oceňuju Fričovu snahu točit vážné filmy (a často se mu to i v třicátých letech povedlo), ale tenhle snímek je tím svým patosem a často velmi banálními pravdami zbytečně srážen dolů. ()
Nadprůměrný film z období hospodářské krize z konce dvacátých resp. ze začátku třicátých let v tehdejším Československu.. Rodinu starého profesora Junka, vynikající a jedinečný a co se týká ztvárnění téměř bezchybný a charakterní František Smolík postihly jakož to skoro každého v té době vážné existenční problémy a starosti. Starý profesor se přeci jenom už moc těžko přizpůsobuje a velmi těžko chápe nové poměry a jeho dospělé děti si hledají vlastní cestu za svými životními úspěchy a cílemi. MUDr. Pavla Junková (L.Baarová) pracuje v jedné nemocnici za velmi nízký plat. Z existenčních důvodů přijímá proto neustálé dvoření a posléze i nabídku k sňatku od dobře vypadajícího, leč nemilovaného kolegy MUDr. Řípy (B.Veverka). Nejstarší syn ing. Zdeněk (L.Boháč) je již dva roky nezaměstnaným inženýrem, neustále si vypujčující peníze od svého táty (kdy je mu to už vyloženě trapné), aby si mohl udržovat svou vážnou známost. Druhá dcera Hanka (H.Vítová) opustila místo stenotypistky jen proto že se chce stát filmovou hvězdou, uvěří a naletí falešnému režisérovi a podvodníkovi Frankovi (L.Hemmer), kterému napřed pomáhá shánět peníze na natáčení, a později přijme nabídku bohatého továrníka a bez ostychu se nechá vydržovat. A nejmladší a nejpovedenější je a byl stejně Jirka Junek (L.Pešek) zasněný čutálista který si myslel že to někam dotáhne, ale vysoké mínění a zdání občas klame že? Proto taky nakonec je rád že dostane místo účetního v pivovaru jen díky svému fotbalovému talentu. A jeho sen se náhle rozplynul někam daleko do nedohledna. Nakonec filmu a vůbec na osudu svých vlastních dětí se otec rodiny přesvědčil, jak výstižná je alegorie v jedné písemné studentské práci. V ní je život mladých lidí přirovnáván k situaci trosečníků, kteří jsou větrem a vlnami hnáni na ledové kře vstříc nejistému a tmavému moři. Jak výstižné, nic se natom do dneška vůbec nezměnilo a dokonce bych řekl že dnes je to ještě daleko v některých situacích horší když ne zrovna podobné ! Film stojí určitě za pozornost, není to jen nějaký tuctový film jakých tady v té době bylo točeno mraky. ()
V tom starém, osmdesátiletém filmu jako kdybych viděla úplně stejnou situaci, se kterou se lidé potýkají i dnes. Nová doba s sebou i tehdy nesla existenční strasti. Mladí lidé, kteří si léta nemohou najít práci a rodiče, kteří se nedokáží přenést přes určitý pokrok, který doba za jejich života vykonala. V tomhle případě to platí pouze pro tatínka, který né že by nechtěl pochopit, ale u kterého vnímám spíš jakousi vnitřní stopku, přes kterou vlak prostě nepojede a basta. Nedokáže pobrat, že lidé se chtějí bavit jinak, že seznamování a vyznání lásky probíhá poněkud ... "zrychleně" než za jejich časů kytiček, dopisů a čekání. Nakonec stejně o nic nešlo. Stále to byly bary a taneční podniky na vysoké úrovni decentnosti a spořádanosti. To kdyby tatínek ze zmíněného filmu věděl, co potomstvo jeho potomstva a potomstvo potomstva jeho potomstva bude vyvádět dnes, tu dobu uvolněné morálky ve všech směrech ... jsem si jistá, že ten šlak, co ho trefi by už nerozdýchal. ()
Ambiciózní projekt s Lídou Baarou, která tehdy skvěle kombinovala svou domácí i zahraniční kariéru rovným dílem. ()
Päťhviezdičková je úvodná päťminútovka, ktorá strihovou skladbou v skratke všeobecne vystihne lesk i biedu kapitalizmu. Vojnové besnenie je nasledované rozmachom v mene obnovy krajiny, budovaním a spokojnými zamestnancami. Blahobyt a neustále hromadenie statkov dosahuje vrcholu, od ktorého sa všetko zvrtne do obrovskej krízy. Novým stimulom rozmachu sa ukazuje byť hroziaca vojna. Z nedávno veselo sa kúdoliacich komínov fabrík a parných lokomotív sa znova začínajú črtať hlavne hrozivých kanónov. Nasledujúci príbeh je až príliš starosvetsky spracovaným sociálno-kritickým príbehom, kde je na príklade jednej rodiny ukázaný rozklad tradičných hodnôt lásky a cti v mene materiálnych výhod a zabezpečenia obživy. ()
Film, u kterého jsem nikdy nevydržela. Asi třikrát jsem viděla první polovinu, jednou konec. Při posledním pokusu to nebylo moc lepší - nevtáhlo mne to do děje. Připadalo mi to příliš patetické a ukňourané. Příliš přetatínkováno. Jistým rozptýlením byla Růženka Šlemrová, kterou mám ráda a její dámy vcelku baštím. Možná je to i tím, že témata a kabát prvorepublikových filmů mi nesedí celkově. ()
Převedená divadelní hra do filmové podoby je velmi zdařilá. Především díky výkonům tehdejší herecké generace. Jednoznačně oslňující výkony herce Františka Smolíka, Zdeňky Baldové, Lídy Baarové jsou velmi přesvědčivé. ()
Všichni driftují, jen pan profesor nechce. V "jeho století" (rozuměj v dobách před 1. světovou válkou) neexistovala protekce? Nevyskytovaly se vydržované herečky? Sňatky z rozumu? Fotbalisti? Arciže to všechno bylo trochu jiné, ne tak volné, ale přece je mi velmi nesnadné zorientovat se, v čem vlastně vidí autoři problém: je to poválečná dalekosáhlá změna mravů nebo až velká hospodářská krize 30. let, během níž z nouze padají zásady a zábrany? Jistěže je vhodné tyto dvě problematiky propojit, zdá se však, že autoři sami nevědí, o co jim vlastně jde, ledaže o věčné "o tempores, o mores", čemuž ostatně hoví deklamace jednotlivých postav, z nichž zvláště starší syn, neustále naříkající mladý inženýr duševně trpící svou nezaměstnaností, je opravdu na přesdržku. Naopak jeho sestra lékařka je sice taky deklamační, nicméně asi nejzajímavější role L. Baarové, co jsem zatím viděl, jakkoli hlavně prostřednictvím dnes už komicky vyznívajích dialogů s "Řípou". Ocenit nutno i záměrnou komickou vložku v podobě "pana místopředsedy", prostřednictvím níž tvůrci z hlubin věků prozrazují, že fotbalisti a jejich činovníci byli retardi vždycky. Demagog na začátku byl taky dobrej, jakož i některé filmově-požitkářské sekvence a sám fakt, že mezi všemi těmi veselohrami a milodramátky máme k disposici též tuto dobovou reflexi. ()
Neuvěřitelné sociální drama s perfektními režijními protiválečnými vsuvkami končí Pyrrhovým vítězstvím všech zúčastněných. ()
Filmová tvorba se ve třicátých letech, až na výjimky, předem zříkala všeho, co jen trochu zavánělo hlubším myšlenkovým přesahem. Film má bavit, nikoli vychovávat nebo snad dokonce poučovat. V tomto ohledu je Fričův zdařilý pokus o sociálně-kritické drama nebývale vstřícným gestem, vyjadřujícím režisérův zásadní postoj k lhostejnosti, s jakou byly důsledky hospodářské krize, ne náhodou podobné té, která znovu udeřila o několik desetiletí později, mlčky tolerovány či dokonce přecházeny. Stejnojmenná divadelní hra Viléma Wernera (1892 – 1966), jednoho z nejvýznamnějších českých dramatiků předválečného období, poskytovala výjimečný prostor k rozehrání mistrovské partie, v jejímž středu stojí starý středoškolský profesor, nechápavě pozorující citové i existenční nejistoty svých čtyř potomků. Junek je, jak sám ve filmu říká, rozkročen mezi dvěma stoletími, a proto nedokáže porozumět morálnímu rozkladu doby, která už dávno přestala být bezstarostnou hrou se životem. Život z nás udělal stroje s jedinou starostí – chleba! Ostatní pudy nám jsou překážkou. Ne pud, ale starost nám sedí v týlu. Starost o existenci, o život. Hlad! Válka! Plyny! Jakou úlohu hraje v tomhle kolotoči milostné rozjitření? Láska?, přiznává s pragmatickým přesvědčením profesorova starší dcera, vystudovaná lékařka, a předkládá tím účet nejen sobě, ale i svým rodičům. Propast, do níž se bezhlavě vrhají ostatní protagonisté je stále hlubší a hlubší. Starý profesor jen bezmocně přihlíží jejich marnému zápasu o kus štěstí, které se ovšem v jeho očích proměňuje v demoralizující úpadek společnosti. Všechno se před mýma očima rozkládá, hnije, páchne. A já tu stojím, ruce svislé a nemohu jim dát žádné opory. Nerozumím jim. Pod pečlivým režijním vedením Maca Friče tu rozehrávají příslušníci dvou vzácných hereckých generací celou škálu mistrných psychologických portrétů v čele s rozvážným Františkem Smolíkem, ztvárňujícího s osobitým přístupem starého profesora, člověka z jiného světa, myšlenkově vzdáleného moderním názorům. Vedle Smolíka je pozornost upřena, a právem, také na Lídu Baarovou v jedné z jejích nejpozoruhodnějších filmových kreací, následována neméně skvělou Zdenkou Baldovou, Peškem, Boháčem, Vítovou, Veverkou i Marií Glázrovou. Historická paralela se současnou ekonomickou krizí opět oživuje tento bezmála osmdesátiletý opus magnum a v některých okamžicích jej dokonce činí nepostradatelným pro naše budoucí generace. Jaký je tedy vlastně závěr? Snad, že ta prvorepubliková generace měla v sobě více pokory a odhodlání, než ta současná. Čím jsme se provinili my a všichni rodičové, že naše děti jsou tak nešťastné! ()
Film začíná hromadným voláním : Máme školy, jsme vyučeni, jen nám chybí uplatnění! A v tomhle duchu se odvíjí i epizody filmu, který je o starostech více než radostech života. Tehdy nefungoval sociální systém jako dneska, nebyly zde byty po socialismu, v nichž žije dosud - dvacet pět let po socialismu - třetina národa, a tak jakž takž se zde žije. Nikdo dneska nestávkuje skrz uplatnění (záměrně neříkám práce, neb té je dost, a špatně placené a otrocké), což je docela zajímavé, ale asi je to tím, že nikdo necítí naději, že by se mohlo v dohledné době v životech většiny něco změnit. Ideologie jsou potlačeny, nemají už takový význam jako dříve, protože potřeba ideologií není masový jev. Proto ve filmu zní slova profesora o morálce, o jakémsi dobrém starém řádu (asi žil dříve v bublině, protože byla dříve ještě horší doba), jako volání ze světa idylky, která ale už neplatí pro jeho děti, které se životem protloukají, jak se dá. V době, kdy převládaly především veselohry, tak je zajímavé, že tak sociálně závažné téma bylo filmově zpracováno. ()
Sociálně kritický film, místy bezútěšností až nepříjemný, především ve scénách, kdy se František Smolík, otec čtyř dětí živořících za hospodářské krize, neváhá ponížit, ač životu mladých není schopen porozumět. Okouzlující je zde duo Hana Vítová a Lída Baarová, a nebýt toho přehnaně sladkého a vítězoslavného konce, šla bych s hodnocením ještě výš. ()
ocenenia : MFF Benátky 1937 - Súťažný výber ()
Pokus o velký současný film. Okatě ambiciózní a místy poněkud směšný. ()
Mne tento film prijde strasne nevyrovnany, at uz postavou otce, hereckymi vykony, dialogy ci svete div se, rezii. Chovani otce je jako aprilove pocasi a Smolik me ve sve roli zklamal, misty tak prehraval, az to hezke nebylo. Nejhorsi herecky vykon predvedla Baarova, tato herecka me nikdy moc nepresvedcila, zde snad podala svuj nejhorsi vykon. Naopak Baldova, Slemrova, Pesek a Dohnal jsou uzasni a tahnou cely film. Fricova rezie opet nabidne nekolik dobrych napadu, po technicke strance ale vypada celkem zastarale, zvlast v porovnani s nadcasovym nametem. Jinak urcite zajimava socialni sonda. ()
Sociální drama. Stárnoucí profesor gymnázia, rychlá doba, které on už nerozumí, jeho děti však ano a řítí se jí vstříc. František Smolík ztvárnil starého mrzouta s gráciíí sobě vlastní, jeho děti- dvě dcery a dva synové, rozpustilí, bez větších hodnot a ideálů, potřeštění, hanba povídat, se mu prostě všechny vymkly kontrole a on už je nedokáže řídit. Má pocit, že se doba vymkla z kloubů, ztrácí půdu pod nohama, zmaten rezignuje, vše klade za vinu sobě a své generaci. Snímek je trochu více temný, než by měl být, vše vidí dost černě, tvůrci byli asi v depresi. Přesto jim rozumím, zejména když sleduji zprávy na Nově, chce se mi zvolat: SOS! Bože, odpusť jim naše viny! I naše doba se vymkla z kloubů a nová generace nám to setsakramentsky vrátí, jen si počkejme. Jak je tedy vidět, historie se opakuje, tenhle film je toho důkazem...75% ()
Na Friče dost děsné výkony... ()
Martin Frič před 76 lety zaručeně netušil, jak nadčasové dílo točí. Ani já jsem ho v mládí nedocenila, bylo to něco dávno překonaného, závan z minulosti. Toto strhující sociální drama z období hospodářské krize bohužel ukazuje aktuální současnost, kdy poctivost, čestnost a pracovitost prohrávají s korupcí, protekcí, hospodářskou kriminalitou a všudypřítomným strachem z nezaměstnanosti. I když se jedná o filmovou podobu divadelní hry, byly výkony účinkujících přirozené a mimořádně působivé. Staromódní pohled na svět, ztrátu ideálů a pokořující nutnost odvržení morálních zásad, excelentně herecky vystihl František Smolík. Ocenění patří i Zdeně Baldové a Lídě Baarové, která byla až překvapivě civilní a ve střízlivém kostýmku ji to fakt seklo. Snad jen Ladislav Boháč nepřekročil svůj stín a byl prkenný jako vždy. Mrazivý depresivní zážitek. ()
Lidé na kře jsou filmovou koláží generačního odcizení, sociální kritiky, alegorické choreografie masy celku, parodizujícího odlehčení, avantgardního revolucionářství, niterných dotyků a touhy po životě. Nejzákladnějším prvkem jsou tu generační rozpory, ve vnitřních světech zanechávají stopy hořkosti a nepochopení, hodnoty ideálu se v kontaktu s realitou stávají jen nehmotnými symboly, znemožňující pro celkovou ideovou neslučitelnost pragmatické využívání života. Stěžejními důvody neřešitelných rozepří je aktuální prostředí doby, hospodářská krize, napětí, hrozící válečným konfliktem, finanční mizérie a následné kompromisy morálním zásadám, bez nich by nakonec život nenabízel žádné smysluplné uspokojení a naplnění. Navzdory tomu nelpí Lidé na kře pouze na tragédii, je odhodlána k nadhledu se satirickým vyzněním. Obrazy Ferdinanda Pečenky jsou tím zdrojem alegorického hemžení choreografických bloků, dynamického pohybu modernizace i vydírajících pokusů mravního dilematu. Martin Frič natrvalo zanechal svědectví nejoceňovanější divadelní hry Viléma Wernera, drama hrozí vypuknutím tragédie, humor se snaží přizpůsobit skutečným podmínkám života i prosazovanému standardu pohodlí, a obraz píše lehoučké verše a raduje se z poezie i z tepotu života. Hlavním pilířem generačních rozporů je Václav Junek (velmi dobrý František Smolík), gymnaziální profesor. Morální zásadovost, ani jeho ušlechtilá povaha nedokáží porozumět trendům a způsobům moderního života, který si je vědom zásadního rozporu mezi ideálem a realitou, mládí se umí lehčeji přizpůsobit. Peníze sami o sobě sice niterné štěstí nepřinesou, ale jsou prostředkem k plnohodnotnějšímu a ucelenějšímu prožitku. Jeho vnitřní svět je bičován zuřivou bouří a nevolí s daným stavem věcí. Prostředí nabývá navrch nad výchovou. Hlavní ženskou postavou je Anna (pozoruhodná Zdeňka Baldová), Václavova věrná manželka. Je starostlivá a milující, je pyšná na úspěchy svých dětí a neváhá se o ně rozdělit se sousedským okolím. Je přístupnější ke změnám života, neboť štěstí potomků je důležitější než to ortodoxní lpění na morálních zásadách. Důležitou postavou je Hanka (velmi zajímavá Hana Vítová), nejmladší potomek Junků a stenotypistka se skromným finančním ohodnocením. Mládí touží po té velikosti života a byť se na důvěřivost častokrát doplácí, zde je nakonec zdrojem praktického uchopení života, spojeného s úplným prosazením se ve filmové branži. Významnou postavou příběhu je Jirka (vynikající Ladislav Pešek), mladší synek Junků a náruživý fotbalista s talentem. A jaké to štěstí, že v pivovaře zrovna potřebují účetního, který umí kopat do míče. Výraznou postavou je Pavla (zajímavá Lída Baarová), starší dcera Junkových a špatně placená lékařka v nemocnici. Realita se tak přizpůsobila potřebám, lásku sice nezavrhuje, ale ani ji nevyhledává, neboť finanční zabezpečení je pro život výhodnější. K výrazným postavám patří také Zdeněk (příjemný Ladislav Boháč), nejstarší potomek Junkových a inženýr, momentálně bez zaměstnání. Tento stav je z dlouhodobého hlediska zhoubný pro niternou konzistenci, přizpůsobení se podmínkám uchovává alespoň přání stálé lidské důstojnosti. Z dalších rolí: bohatá a malicherně mstivá Václavova setra Máli (Růžena Šlemrová), finančně zabezpečený lékař a ženich pragmatické Pavly MUDr. Vladimír Řípa (Bedřich Veverka), sebevědomý filmový režisér v sebeklamu zářivé hvězdy Frank Pavelka (Ladislav Hemmer), bezelstný mladý fotbalista Franta Cikán (Jiří Dohnal), občasně prostořeká hospodyně Junkových Barča (Ella Nollová), Zdeňkova nezaměstnaná známost Marta (Marie Glázrová), finančník, a nejen filmový, Bruckmann (Zvonimir Rogoz), či odosobněný nový ministr Bedřich Peterka (Jaroslav Marvan). Lidé na kře patří k nejzajímavějším českým meziválečným filmům. Odráží v sobě aspekty doby i prostředí života. Na generačním rozporu se názorně předvádějí možná nebezpečenství modernizace života i myšlení. Rozdíl mezi ideálem a realitou v dramatu, v komedii i v poezii. Pozoruhodný filmový prožitek! () (méně) (více)