Meteora

Kedysi ma zaujal historický príbeh o srbskej kráľovnej, ktorá sa ako jediná žena dostala do gréckeho mníšskeho štátu Athos. Poslal ju tam jej muž, aby ju ochránil pred morovou epidémiou. Jej noha sa však nikdy nedotkla zeme, pretože ju stále prenášali na nosidlách. To len tak od veci, aspoň niečo zaujímavé, keď už nie je zaujímavý tento film. Meteora je krásne miesto, ale toto pôsobí dojmom, akoby sa to tam vlastne ani nenatáčalo. Záujem o statické a rozvláčne filmy ma akosi už začína opúšťať. Hrdinovia iba nahlas hovoria to, čo postavy Terrenca Malicka vyjadrujú šeptom. Čas je vzácny, treba si ho vážiť. (19.10.2017)

Ponořte se na dno oceánu, nechte se vynést na oběžnou dráhu, postavte kolem sebe ledové hradby a nebo se uzavřete do kruhu ohně. Dřív nebo později pocítíte, že zde Boha nenajdete. Jak bláhové se schovávat před životem na vrcholu skály, kde na vás vidí z každého koutu svého království. Opravdu hledáte Boha? Tak sestupte na zem a žijte..to život je ten Bůh kterého hledáte...proč je to stále tak těžké pochopit? (08.04.2013)

Meteora sú tiché grécke miesta na skalnatých bralách a miesta koncentrovanej pokory, kde ľudia hľadajú a uspokojujú najmä spirituálne potreby. Škála ľudských potrieb je však veľmi široká. Ľudia sú len ľuďmi a na povrch sa, v stave tej najvyššej oddanosti Bohu, derú aj potreby emocionálne, pudové, živočíšne a ľudské. Najmä keď stretnete človeka, ktorý Vás očarí tak, že sa erotické túžby vymačkajú na maximum. Sexuálne túžby v prostredí kláštora a zasvätenia Bohu je určite neľahké integrovať a práve o tom je film Meteora. O láske zakázanej. O túžbach, ktoré v kontexte odriekania pokušeniu a vyhýbania sa hriechu obmedzujú prežívanie a generujú pocit zúfalstva. Na protipóle je predsa sloboda, ktorá sa spája s uvoľnením a príjemnými pocitmi. Veľmi sa mi páčili najmä animované pasáže, ktoré vyvažovali slabšie hrané časti filmu. Nemôžem si pomôcť, ale kulisy vytvárali dojem, akoby sa nikdy film neodohrával v Meteorách. Bola som tam, osobne som zažila ich atmosféru a s poľutovaním konštatujem, že kamere sa nepodarilo sprostredkovať tú pravú atmosféru tak čarokrásneho prostredia. Záver bol veľmi fajn. I napriek vnútorným konfliktom a bojom sú hlavní hrdinovia o niečo „bohatší“ , voľní a slobodní, spokojní a oddaní Bohu. (24.10.2020)

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám... jenže - touha je zázrak, kámo, zázrak..., a tak zmítán mezi asketickým poetičnem a živočišným naturalismem, opět se člověk musí zaobírat myšlenkou, proč dal Bůh lidem instinkty a pravidla stanovil obráceně... Ale i tak máme pořád na výběr, tabu je jen zoufalství... Artový kousek zahalený do oparu melancholie, kde zvuky jsou živé, skutečnost snová a myšlenky animované. (12.07.2014)

S artovými filmy je to složité. Nemohu je totiž hodnotit podle svých běžných pravidel, kterými hledím na většinu filmů. Právě z důvodu jejich orientace na uměleckost. Režisér Spiros Stathoullopoulos je přesně jedním z představitelů balkánského artu. Jeho první film P.V.C.-1 (ne, nejedná se o první ročník studia Pedagogiky volného času) je příběhem o jedné rodině, který se na poli osmdesáti pěti minut odehraje v jednom jediném záběru. Proto jsem šel na Meteoru již připraven s tím, že záběry nebudou tolik prostříhávány. No a nemýlil jsem se. Střih je zde skutečně velice střídmý, záběry na detaily též také často nenajdeme a pokud ano, v drtivé většině se i z nich stává pomalu minutový konstantní kamerový záběr. Vše je úmyslně natahované do maxima a obraz samotný působí jako ze sedmdesátých let. Detaily jsou rozmazané, barvy tlumené, vybledlé. Přesto ale samotná Meteóra má co nabídnout, co se konkrétně nádherného prostředí týče. Skály, panoramata, toho si zde užijete do sytosti. Příběh se točí kolem asketických životů mnicha Theodorose a jeptišky Uranie, kteří k sobě naleznou cestu a zamilují se. Nicméně jejich vztah zde hraje až druhé, možná třetí housle. Prioritně je zde vykreslen život mnichů, jeptišek a pár starousedlíků ve světě skal a klášterů. Když si to spojíte s oněmi dlouhými záběry dohromady, zjistíte, že vykreslení toho života přesně touto filmařskou metodou geniálně sedí. Z filmu se v tomto bodě stává jakýsi hraný dokument, který zaznamenává stereotypní život mnichů plný rozjímání, modlení. Jako doplněk a vyvrácení z této rovnováhy skvěle pak do tohoto dramatu zapadá ona zakázaná láska mezi mnichem a jeptiškou, úmyslně se rozvíjející a kvetoucí na pozadí toho všeho. Tu doprovází opravdu nádherná animovaná část, která má zhruba čtvrtku filmové stopáže a dává nahlídnout jak do nitra duší postav, tak i podtrhuje jakýsi filozofický i umělecký ráz tohoto snímku. Chorálová kostelní hudba skvěle zapadá do celku a za sebe přidám jednu obrovskou pochvalu za scénu zabití kozy, která (alespoň mě) ukazuje, že dlouhé záběry a roztřesená ruční kamera v doprovodu křiku zvířete dokáže navodit velice dramatické pocity, které se kolikrát nepovedou ani kvalitním hollywoodským trhákům. Skutečně to není vtip a jen kvůli této scéně bych vám doporučil snímek vidět. Co se ale celkového hodnocení týče, musím říci, že umělecký film je to skutečně pěkný. Ovšem na mě až příliš artový. Proč, to jsem popsal výše, přesto ale nelituji, že jsem na něj šel. Jak říkám, art snímky hodnotím jinak; tento svůj cíl splnil a ač již zřejmě nebudu mít chuť ho vidět znovu, jeho umělecké kvality oceňuji. 65% (28.03.2013)