Idiot

Tohlecto bude o mizanscéně. Dostojevského genialita se (zejména v Myškinových monolozích) totiž projevuje, děj je smysluplně redukován a dávkován. Celé to na mě z hlediska konstrukce fabule působí hezky komplexně, (přestože jsem předlohu četla dávno), charaktery jsou v rámci možností vykreslené, objevují se i nerušivé inovace (nebo si alespoň paralelu obrazového stvárnění Krista nepamatuju), k hudební stránce nemůžu říct ani půl slova - melanchlické dunění na mě působí skoro vždy a "výtahová" retro hudba pěkně navozuje dojem nostalgie z klasických evropských filmů, zobrazujících život smetánky. Dolů ale vše sráží okatá neúčelnost manýry mizancény. Ano chápu snahu o dekadenci kýče, ale ten je třeba upozaďovat do rovnováhy dalšími "umělečtějšími" prvky, což tady nefunguje. Ještě úvodní scéna, kde je místo vlakového kupé použita loď kostela, mi připomněla Hese (tato myšlenka se pravidelně vynořovala s využíváním gotických, sešle působivých interiérů), Myškinův průchod kolem blikajícího neonu baru zase Tarra, pak se ale film prozradil. Nejen kostýmy nejsou stylově jednolité, ruská ikonografie se mísí s omdesátkovou časopisovou popkulturou (portrét Nastasji Filipovny), cingrlátkový kýč s kilometry umělých paruk a příčesků (ženské postavy) se tluče s koženě drsným wannabe Billi Idolem (Rogožin) a světlým synthpopovým romantismem (Myškin). Odkazů je zkrátka moc a působí schizofrením dojmem, nehledě na to, že tohle bylo pro komerční subkultury kůl na začátku nultých let a než se z toho stane retro, bude to ještě chvilku trvat. Kdyby všecko aspoň mělo nějaký účel! Černý škorpion leze pár centimetrů od spadnuvšího Myškina, který poté dramaticky prochází kolem mřížovité arabské dekorace, sestry Jepančinovy hrají v světlé raně šedesátkové stylizaci tenis, Aglája sedí v špatně vycentrovaném záběru pod drapérií černých průsvitných nebes. Bah! Je to tak symbolicky okaté a tak iritující, že mi to kazí jinak velmi spokojený pocit. Výkřik do tmy: Fatalismus Nastasji Filipovny si teda představuju hodně výrazněji! (Cinema Mundi 2012) (17.03.2012)

Estonská adaptace slavného románu Fjodora M. Dostojevského. Film je pojat celkem volně. Prostory jsou temné, kamenné s minimem výzdoby, co navozuje specifickou atmosféru tajemna. Herci jsou stylizovaní jak do ruských carských časů, tak do moderní doby. Hudba přechází od klasického Mozarta po The Stranglers. Všechno to do sebe zapadá zvláštním způsobem, ale místy se to tvůrcům nepovedlo a člověk se spíš cítí jako by se díval na videoklip nějaké popové hvězdičky. Někdy se dokonce dostaví pocit, jakoby něco chybělo mezi dvěma záběry, jako by to nebylo kompletní. Když to shrnu. Je to v základu dobrý film, postavený na dobré umělecké myšlence s dobrými herci, ale dojem, že film opustil postprodukci o měsíc dřív, kazí celkový dojem. (16.05.2012)