13. komnata - Série 6 (2010) (série)
Režie:
Monika Elšíková-Le FayObsahy(1)
Hana Androniková (r. 1967) získala významná literární ocenění - Magnesii Literu a Cenu Knižního klubu - za knihu Zvuk slunečních hodin, která se odehrávala v baťovském Zlíně, odkud ona a její rodina pocházejí. Napsala také knihu povídek a spolupracovala na představeních s Divadlem Archa. Její jméno mělo mezi literáty skvělý zvuk. Byla považována za nadějnou autorku. Není divu, že si ji nakladatelství předcházela, uzavřela smlouvu na další knihu. Odstartovala tak kariéru úspěšné autorky, ale zaplatila za to rozpadem svého manželství. Aby toho nebylo málo, lékaři jí řekli, že má rakovinu prsu a metastázy v plicích a 5 % pravděpodobnost přežití.
Hana se rozhodla následovat svůj sen a odešla do peruánské džungle s cílem se tam ztratit a zemřít. Potkala zde ale šamana, který jí oznámil, že měl o ní sen, že přijde a začal s ní spolupracovat. Ač uměla jen chabě španělsky, strávila s ním v džungli čtyři měsíce. Prošla, jak sama říká, setkáním s andělem smrti a vrátila se do Prahy.
Rozhodla se pro chemoterapii, operaci odmítla. Dnes je zdravá a napsala o svém znovuzrození knihu Nebe nemá dno a jako kmotra knihy si našla herce Jaroslava Duška. Duška její příběh zaujal natolik, že se rozhodl stát průvodcem Haniny Třinácté komnaty. V ní autorka popisuje svou cestu od nevíry v tradiční metody medicíny, jakými jsou chemoterapie a ozařování, k rozhodnutí podstoupit kromě alternativních metod také klasickou léčbu. Říká o tom, že ego léčitele může být stejně nafouklé jako ego lékaře a každý si musí zvolit svou cestu.
V jejím rozhodnutí ji podpořila nejen rodina, ale také kamarádi a spolupracovníci, kteří věřili, že se rozhodla správně.
(oficiální text distributora)
Recenze (10)
Svatá prostoto! Tohle už je psycho na kvadrát! . . . Už vidím davy zpovykaných intošských hysterek, vrhajících se po tomhle ryzím >dokundamentu< (jako marketingová podpora nové knihy a navíc reklama pro aktivity zúčastněných - za kterou panstvo ještě navíc dostane tučný honorář - je to ovšem typicky tušašsky dokonalé...) s CK Andronix do lůna amazonské džungle léčit si všelijaké mindráky a choroby od duševního kuckání přes záněty mezimozkových plen po chronický pičismus a výtok z myslidel... Každopádně - zde si ten napapaný celebřitní mašíbl už zcela bezskrupulózně (zato však jak jinak než veřejnoprávně, že...) dělá s vážnou tváří ze stáda doslova vypečenou prdel. Šamani namixovaní s kvantovou fyzikou a kvanta žvástů s ječením Kurta C. nakonec... Manipulace slabé slovo. Hotová nervána narvaná do nirvány pitečního večera... Chodí havran ve sračkách, babrá se v nich ajncvajkách... Hnus! Hnus! Hnus! Chce se mi blít! - - - P.S. Vhlédl jsem v ducha Duška! . . . Krá, kráá, krááááá... - - - P.P.S. A fakt nejsem žádnej nějakej androidní bezdušek... %-))) - - - - - (Poprvé a zcela jistě naposled viděno 4.2.2011 na >jebničce< coby třinácté kase v té naší /pro všelijaké šmejdy/ vyšinuté pisskultuře, hodnocení 2., komentář zde jako druhý - 4.2.2011) ()
Na rozdíl od nejmenovaného (ne)populárního uživatele z csfd se Hana Androniková vyjadřovala velice kultivovaně a její úvahy o podstatě světa byly vrstevnaté. Rušivě působilo množství dalších zpovídaných. I když místy možná pořad připomínal reklamu na autorčinu knihu, tak podporu čtenářství nevnímám záporně. ()
Hana Androniková (r. 1967) získala významná literární ocenění - Magnesii Literu a Cenu Knižního klubu - za knihu Moje broskvička má pomerančovou kůru. Krátce na to se u ní doma objevil havran a řek jí že musí vodjet do peru. Honem se běžela nechat vyšetřit do nemocnice a doktoři ji oznámili že má v těle nádor velikosti tenisovýho míčku. Tuto diagnózu ale Hana na místě vyloučila s tím, že tenis nikdy nehrála. Navíc jak sama říkala, měli doktoři kolem sebe fialový kotouče, takže se jim nedalo moc věřit. Když ale odcházela ze špitálu, na zastávce uviděla dalšího havrana a z toho se jí udělala husí kůže. Když přišla domu, zjistila že má na noze kuří voko a nejspíš bude mít i vlka. Bylo jasný že z tohohle už ji můžou vytáhnout jenom idiáni (ua-ua-ua-ua-ua). Sbalila kartáček na zuby, papuče, nakrmila schrodingerovu kočku, nasedla na kolo a vyjela směr peru. Šest týdnů na to ji horská hlídka našla jak bloudí po krkonoších a žere jedovatý houby. Naložili ji na nosítka i přesto že je škrábala, kousala do vobličeje a nadávala jim do větrníků, slunečníků a konečníků a dotáhli ji na chemo. Tam si začala uvědomovat jak je bezva že je na stromech kůra a že vzimě sněží. Pak se ukázali i lidi, který už s ní taknějak nepočítali, a i když s každým dalším pohlazením přišla o další chomáček vlasů jak pampeliška zmítaná větrem na konci října, měla z toho fajn pocit. Von už sám karel hlavonožec borovský totiž říkaval, že "v nouzi dá ti radu každý dobrý přítel, ale málokterý dá ti potěžkat svůj pytel". ()
Mimoslymslové zážitky, útěk do pralesa a spol. ... no číst se o tom ještě dá, ale slyšet to i s obrazem, tak to zní spíš jako parodie. A to škoda. Androniková je dobrá spisovatelka a tahle Komnata jí dělá medvědí službu. ()
Smutné, velmi smutné, kdyby host, ale moderátorům především asi úplně přeskočilo. ()
Za odvahu ČT že to odvysílala. Na tomhle je zajímavé to že Androniková je sama ke svým mimosmyslovým zážitkům velmi skeptická, ale přesto otevřená, vlastně bych to měl psát v minulém čase, neboť před vánoci 2011 své nemoci podlehla. ()
"Je tento vesmír přátelský?" Inspirativní dokument o výzvách a zdrojích síly k překonávání překážek, který netvrdí, že když s rakovinou odjedete do Peru mezi šamany, vrátíte se bez nálezu. ALE... Mně se to líbilo. ------------------------------------------------------------------------------------------- Hana Androniková rakovině podlehla 20.prosince 2011. Dovoluji si přiložit příhodný úryvek z její knihy "Nebe nemá dno": "Musím se smát, jak se hezky učíme všechno pojmenovat, jak se učíme vyjednávat, vyjádřit se ve větách, souvětích, komplikovaných obratech, jak dokážeme balit myšlenky, jak se koupeme v rétorice, diskusích, bojujeme se slovy, žijeme slovy, opevňujeme se slovy a pak, tváří v tvář velké kmotře smrti je nám to úplně nahovno." ()
Hana Androniková sice na poli literární tvorby byla vždy oceňována, ale jak už to často bývá u fotbalistů, hokejistů, bohatých lidí, manželství se rozpadlo a teprve po té v sobě probudila to své pravé manželství. ()
Mám Hanu Adronikovou moc ráda, mám k jejím slovům určitý vztah, protože umí příběhy obalit poetickým smyslem natolik, že je nutné abyste četli mimo řádky. Znám její knihy a tak trochu i jeji životní příběh a rozhodně byla neobyčejná a vyjímečná. Přesto je tento dokument jen o tom jaké to bylo pří její cestě do Peru, o jejích vidinách a uzdravení, v podstatě máte pocit že koukáte na dva lidi (ano Duškem nevyjímaje) kteří si dle řečí v dokumentu šlehli hodně dobrou dávku. Jsem zklamaná, protože ona měla dost vyjímečný příběh. Jenže Hana už teď ví jestli má nebe dno (název její poslední knihy) a mrzí mě že je to tak jak tehdy napsala a ja už se víc o ní nedozvím.. - „a co s tím, když je v pánu, z popela ho nevyštracháš, ze slz nesložíš,“ ()
Snad poněkud rozpačitá zpověď jedné, v dnešní době již uznávané, české spisovatelky... Ovšem mně se líbila! ()