13. komnata Václava Marhoula (S09E15)

Známý filmař a bývalý ředitel Filmového studia Barrandov odhalí dlouho skrývané trauma ze střední školy, kde se stal obětí brutální šikany. Václava Marhoula zná zejména umělecká veřejnost jako manažera uměleckého sdružení Tvrdohlaví, režiséra filmů Tobruk a Mazaný Filip i jako bývalého generálního ředitele Filmového studia Barrandov, kde působil sedm let. Na Barrandově začínal po absolutoriu pražské FAMU v roce 1984 nejprve jako asistent produkce, později se stal zástupcem vedoucího produkce. V té době už aktivně organizoval mnohá kulturní dění, coby herec vystupoval nejprve v uměleckém sdružení Pražská pětka a v pořadech Divadla Sklep, jehož členem je dosud. Organizoval vojenské přehlídky veteránů, pomáhal s přípravami oslav konce 2. světové války v Praze a v Plzni, s kulturním programem při pražském summitu států NATO. Na jedné straně působí coby člověk militantních názorů a veřejně podporuje řadu armádních činností, jichž se sám aktivně účastní, a prosazuje smysl pro disciplínu, zároveň jeho mnohdy nekompromisní názory na řadu společensko-politických otázek dotvářejí jeho veřejný obraz nesmiřitelného autoritáře. Jenže Václav má i svou citlivou uměleckou část duše, která je v dost pevné rovnováze s onou chlapácky věčnou touhou po spravedlnosti, jak potvrzují jeho kamarádi, například malíř Jaroslav Róna a herec Robert Nebřenský.
Těžko věřit, že tento sebevědomý muž býval obětí mazáků. Chlapské rysy neměl odjakživa, v patnácti působil ještě dost dětsky. Nastoupil na internát vysněné Střední filmové školy v jihočeských Čimelicích. Uzavřený kolektiv internátní školy poskytoval ideální podmínky pro zrození agrese. V rámci školního mazáctví zde zvlášť agresivní buňka studentů druhého ročníku nevybíravě šikanovala mladší chlapce. Během prvních tří let Václav zažíval psychický i fyzický teror, který nezřídka končil bitím a jinými formami ponižování.
Tato zkušenost zásadním způsobem ovlivnila Václavovy životní názory i pohled na podstatu člověka a do značné míry předurčila směřování Václavovy umělecké tvorby. Dodnes nesnáší veškeré projevy nenávisti vůči menšinám, slabším, nedokáže se smířit s pomluvami, degradací osobnosti. V těchto projevech vidí zárodky zloby v člověku, která může přerůst do patologické demonstrace moci zla. Proto velice rázně zakročil, když se jeho syn setkal na základní škole s kyberšikanou. Její důsledky mohou být pro oběti stejně fatální jako fyzické násilí a ne každá oběť je dokáže zvládnout. Teze, že lidské zlo je nevykořenitelné, podporuje Václavovy militantní teorie o věčném boji s tímto fenoménem a touhu filmařsky se k tomu vyjádřit. Proto se po válečném dramatu „Tobruk", kde řešil téma svobody, odvahy, zbabělosti a lidské hrdosti, znovu vrací k otázkám: Kde se v člověku bere zlo, proč a za jakých podmínek se vždy nakonec projeví? A jak s ním vytrvale bojovat a nepodlehnout mu?
Osobní zkušenost je tak hluboce vrytá, že o zlu bude i jeho příští film, který už několik let připravuje. Letos obdržel na Filmovém festivalu v Cannes za adaptaci světového bestselleru amerického autora Jerzy Kosińského Nabarvené ptáče zvláštní uznání poroty Ceny Krzysztofa Kieslowského za nejlepší scénář. (Česká televize)