Holy Motors

Chtěl bych upozornit všechny ty intelektuály, co tohle šacují na pět hvězd, že tohle není surrealistický film! Surrealismus vychází ze snu, dějí se v něm snové věci, postavy přecházejí bez problémů z lokace do lokace, které jsou si v protikladu, hodiny tečou ze stolu a v pozadí se tyčí pískové věže bílých obřích červů... Tohle je artistní patlanina, kde autor chtěl sice něco říci k současnému stavu světa, avšak bez toho, aniž by měl jasno sám v sobě. Z toho pak vznikají podobně zmatené filmy s neujasněnou koncepcí. I ten Buňuel dokázal své surrealistické vize zhmotnit tak, že mají ucelenou koncepci a myšlenku, nepotřeboval k tomu zmatečné a nahodile se střídající scény. Nebo Bunker Palace Hôtel - ten je surrealistický, ale také má jasnou koncepci. Skutečně obdivuji ty blázny, kteří si hrají na něco vyššího a nadlidského, a hledají v každém prdu nějaký symbol a odkaz. Mimochodem, na FAMU nás učili, že nejtěžší je vždy natočit lineárně vyprávěný film. Protože natočit nudu a artově ji rozházet střihem na střídačku, to umí každý blbec. A jinak ano - svět jsou kulisy, my jsme herci, myšlenka dovedená sci-fi motivem ad absurdum, kdy jevištěm je celá Paříž a možná celý svět, a kamery jsou tak malé, že je není vidět. Hrajeme i my nějakou roli? Jsme také herci, nebo sami sebou? Kdo nás režíruje a kde jsou kamery? Normální paranoia. Celé je to falešné jak sliby před volbami. A proto z filmu nemám žádné emoce. (10.01.2013)

Až do poloviny naprosto dokonalá dramedie plná svěžích bizarních výjevů a skvělého proměnlivého herectví Denise Lavanta. Od vynikajícího intermezza už však jen fádní, a především nudná exhibice, která recykluje svůj vlastní koncept až na dřeň. Je to obrovská škoda, zvlášť, když má ten film velmi funkční a relativně srozumitelnou myšlenku a netrpí ani příznaky tvůrčí onanie. Zkrátka je to jen od půlky docela nuda, a to jsem od festivalového WTF roku 2012 tedy doopravdy nečekal. UPDATE o měsíc později: Z Holy Motors mi v paměti po měsíci zůstalo jen to nejlepší a retrospektivně i části, které nenadchly, působí alespoň velmi zajímavým dojmem. Hvězda nahoru a nemůžu se dočkat až to uvidím podruhé. Recenze zde 75% (KVIFF 2012) (04.07.2012)

Blouznivě fantaskní óda na odosobnělost i procítěnost kinematografie a především hereckou všestrannost Denise Lavanta. Leos Carax jako by si prostřednictvím epizodické struktury "Holy Motors" splňoval sny co se týče natáčení konkrétních bizarních sekvencí se svými oblíbenými aktéry ve fotogenických či ikonických prostředích francouzské metropole. Při tom skládá melancholickou poctu herectví coby profesi proměny, při níž se původní osobnost herce rozplyne v cizí identitě, potažmo ukazuje otroctví člověka ve virtuálním světě předdefinovaných rolí, kde se i limuzíny obávají o svůj osud. (23.06.2012)

Jestli někdo tvrdí o dalším "limuzínovém" snímku z r. 2012 Cosmopolis od Davida Cronenberga, že se jedná o pseudointelektualitu o NIČEM, nejspíš ještě nenarazil na Caraxův proklatě nudný hoven Holy Motors. Nejenom, že v něm postrádám jakýkoliv smysl, ale celé to rádoby dění ve filmu mi přišlo ohavné, nesympatické a slizké, za což nejspíš i může hlavní "hrdina" Lavant, jehož jakékoliv sympatie se ve filmu někam zázračně vytratily. __ Na film jsem se víceméně těšil, reakcím z KVIFF jsem nevěřil, o to větší šok přicházel během projekce. (08.12.2012)

Holy Motors som nepozeral ani tak kvôli Holy Motors, ako kvôli silno kontroverzným reakciám na Holy Motors. Moja reakcia je taká, že vysoko ľutujem premeškanie (odignorovanie) tejto snímky na festivale Cinematik. Čo to je Holy Motors. Je to nejaký bezbariérový výlet, jazda, čisto pre efekt sa mi žiada použiť anglickú alternatívu slova - trip - cez prazvláštnu emulziu nálad a žánrov rozdelený na dve časti. Prvá fantasmagorická bizarnosť spomaľujúca do druhej nostalgicko/melacholickej, emocionálne veľmi intenzívnej časti. Carax má čudesný rukopis, produkujúci množstvo myšlienok, pôsobivých obrazov a bohatých vynaliezavostí, rukopis rovnako výnimočný ako ťažko stráviteľný a kontroverzný. K nevyspytateľnej injekcii Holy Motors sa pacient môže postaviť dvoma spôsobmi, buď ako narkoman čo si takúto psycho-zmes spokojne užije, alebo ako pacient, čo ju pre jej intenzívne halucinogénne účinky odmietne- zavrhne. Blúdenie konvenciami dneška, vzoprenie sa im, ignorancia až výsmech, prebúranie a rozdupanie, vyžitie sa v pohlcujúcej symbolike. V závere ma očaril odkaz na klasický hororový snímok 50-tych rokov Oči bez tváre (snímky sú hereckým obsadením prepojené). Prvá reakcia, ktorú som na film čítal, bola "pseudointelektuálna sračka". Hľa!- Tu vyrastá pseudointelektuálny sračkár. (25.02.2013)