Hořící keř

" Všichni jsme mezi mlýnskými kameny." "Pro politika je pravda to, co je prospěšné pro lid." Paní Agnieszce se podařil malý zázrak - přemístila mě na okamžik do krajiny mého dětství. Tam, kde křeček kousal a lechtal, pro mlíko se chodilo s bandaskou a pro pivo do džbánku. Ale také do míst špinavých šedivých ulic, oprýskaných fasád a ruských tanků, kde jinak skvělý soused mohl být i donašeč a soudruzi byli mocní, protože je chránila strana a vláda. Před očima se nám odvíjí příběh. Na scénu přichází mladý student filosofie. Jeho příběh známe, ale jak zasáhl jeho nejbližší, co všechno rozpoutal? Dostáváme se mezi obyčejné lidi, jako je paní Palachová, ale i vysoce postaveného majora, který propouští zmlácené studenty a vrací vytištěné letáky. A také mezi kolegy polapené ke spolupráci pod pohrůžkami a vydíráním. Dobrý film se pozná podle dvou věcí. Za prvné - není co ubrat. Všeho je akorát, nic nepřesahuje, ale kdyby tam kousek chyběl, už by to nebylo ono. A za druhé - musí ve vás zůstat ještě dlouho po tom, co skončí titulky. A to se u Hořícího keře povedlo. Není tam přehnaný patos, najdou se i milé úsměvné momenty, všechno je přirozené. Oceňuji přístup tvůrců, kteří se nesnaží o hraný dokument, ale vědomně používají filmový jazyk pro ucelenou výpověď. Nejásám a nekřičím, ani nechřestím klíčemi, ale tiše říkám "Děkuji!" (07.03.2014)

Mé obrovské DĚKUJU patří paní Agnieszce Holland za tuto filmovou minisérii, kterou bych prožitkově přirovnal snad jen k majstryštyku Všichni dobří rodáci. Filmová minisérie se prioritně nezabývá postavou Jana Palacha, ale především dobou, která následovala těsně po jeho činu. Dobou a hlavně atmosférou. Neskutečně dokonale a reálně je tu vidět ten nástup strachu, způsobený psychickým vydíráním a terorem komunistických katů, příslušníků StB. Opravdu velmi deprimující pocit sledovat jak s revolučně odhodlanýho národa se během několika měsíců stává strachy se podřizující neškodný stádo. Další velké DĚKUJU patří scénaristovi Štěpánovi Hulíkovi, protože tenhle kluk předved práci snů. Všechny ty dialogy, kde ty největší hnusy a nejemotivnější kousky jsou obsaženy v jedné větě či v jednom záběru jsou prostě a jednoduše dokonalý. Pokud jde o herecký výkony, tak před každým z herců klobouk dolů, ale kdo mě svým hereckým výkonem naprosto vyrazil dech, byla Táňa Pauhofová, protože ta holka předvedla bezchybný oscarový výkon. Nepochybuju ani jednu minutu, že Hořícímu keři by slušelo velké plátno, ale bohudík za to, že HBO se rozhodlo tenhle projekt finančně podpořit, protože překonová absolutně všechno, co zde bylo po roce 1989 natočeno na téma "naše neradostná minulost". Během výročí upálení Jana Palacha jsme všichni měli možnost slyšet nástupce a pokračovatele rudých teroristů, dnešní komunistickou stranu a z názorů nečlověka Grebenička je jasný, že komunisti nikdy lidmi nebyli, nejsou a nikdy nebudou, protože jinak by nemohli dělat to co dělali a říkat to co dnes říkají. Je smutný, že do současný trapný hry na demokracii patří i právo na jejich existenci, protože sdílet jeden prostor ze zmrdama, schopnejma skákat dávno mrtvýmu mladýmu klukovi po zádech je fakt flustrující. (11.02.2013)

Komentář i hodnocení platí pro třídílnou televizní verzi, Ať už souhlasíte s Hřebejkovým tvrzením, že nám tady lidi z HBO a jedna polská paní režisérka ukázala, jak se točí český film na mezinárodní úrovni (a strčili tím novodobou českou filmovou produkci "do kapsy" - já bych to podepsal), nebo budete chtít být hodně opatrnější a říct, že se to "jenom" hodně povedlo a patří to k tomu nejlepšímu, co se tu za posledních pár let natočilo, jedno je jisté - tohle je událost a povinná četba pro kohokoliv, koho jen trochu zajímá historický film, historie, nebo prostě jenom ten film. Úchvatný scénář nepochopitelně mladého Štěpána Hulíka, citlivá, civilní režie paní Holland, forma, která se z televize vysmívá svým filmovým kolegům. Dále pak mimořádně šťastný casting, jdoucí ruku v ruce s bravurními, skoro až angažovanými výkony naprosté většiny herců - zde jsou malinké prohřešky oproti historické pravdě (například omládnutí skutečné doktorky Burešové o cca deset let a asi i určité zkrášlení osobou nádherné Táni Pauhofové) zcela v rámci umělecké licence. O dost problematičtější (a v kontextu filmu, vyprávějícím také o překrucování historických skutečnostech zarážející) je pak sice dost značné pokroucení historie ve třetím finálním dílu (Emil Zátopek, anyone?), ale filmové kvality a v konečném důsledku zachování výpovědní hodnoty Palachova činu to v podstatě vyvažují. Hlavně první díl je naprosté zjevení, v podstatě každá druhá scéna vás citově vyždímá (nikoliv vydírá), druhý díl je pak jistý v kramflencích v jiných oblastech a je skoro stejně dobrý. Finále (s už zmíněnými historickými propadlinami) je tak sice nejslabší, ale pořád by samostatně sežralo většinu okolní produkce. Obrovská poklona nejen paní Pokorné a Ivanu Trojanovi, kteří zahráli oscarově, ale i všem jejich kolegům (včetně Vojty Kotka, který mě tady poprvé přesvědčil, že má na to stát se opravdu skvělým charakterovým hercem) a hlavně tvůrčímu týmu, který to celé za nimi vystavěl - panu Hulíkovi, paní Holland, panu Štrbovi a všem lidem od HBO, kteří do toho šli a dokonale nám tím nakopali zadnice. Bravo. 90% (13.11.2013)

Těžko na tomhle filmu hledám šrám. Nejvíce mě vyděsila plíživá normalizační destrukce duše. Z dnešního pohledu jsou hranice mezi dobrem a zlem vidět poměrně jasně, ale tehdy, když byla minulost ještě současností, mnozí sklouzli na "temnou stranu" docela nepozorovaně, třeba jen pro snahu ochránit své nejbližší. Cesta pak vedla od kompromisu ke kompromisu a nakonec ke zlomenému svědomí. Agnieszka Holland mi připravila mocný apel vůči mravní ukolébanosti. Burcuje mě, abych si dával pozor na všechny snazší, příjemnější a bezpečnější životní volby, za něž se platí byť jen trochu nahrbenými zády. (18.12.2013)

Hořící keř je jednoznačně nejlepším českým filmem uplynulého roku a jedním z vůbec nejzdařilejších děl polistopadového období. Prolnutí zřejmě kvalitního scénáře - povzbuzujícím faktem je i mladý Štrbův věk - s vyzrálou režií Hollandové a nesporně velkým tématem a nosným příběhem se stalo skutečným diváckým zážitkem. Vynikající výkony předvedly sympatická slovenská "českoslovenka" Taťjána Pauhofová a Jaroslava Pokorná v roli Palachovy sedmibolestné maminky. Nad průměrem se pohybuje i Martin Huba ve velmi nevděčné úloze nomenklaturního stalinisty Nového a druhá Taťjána Medvecká jako ošetřující Palachova lékařka (Jaroslava Moserová ?). Přesné postižení doby, smysl pro detail i důslednost při zachycování dobových reálií dále dokreslují všelidský rozměr Palachovy altruistické tragédie. Věcnost přístupu autorského týmu dokládá i v závěrečných titulcích také seznam ostatních "pochodní" protestujících proti podlé agresi zemí Varšavské smlouvy, jejíž obětí se naše země před 45 lety stala. Hledáme-li na komunistickém režimu slabá místa i způsob jejich adekvátního postižení, nabídne nám HOŘÍCÍ KEŘ hned celou paletu demonstrací těchto neodpustitelných jevů a postupů. Je jejich výraznou názornou anatomií. Současně drobnokresba, kterou Hollandová zvolila, zachovává nezkresleně nadčasový rozměr dějů i odkazu roku Pražského jara. A to nejen pro starší, ale jak naznačuje hodnocení na ČSFD, ale i pro mladší generaci či generace. Tato skutečnost těší dvojnásob. (02.01.2014)