Nastala chyba při přehrávání videa.
  • tomtomtoma
    ****

    Film Návrat domů je poeticky vyprávěným niterným rozkolem očekávání se skutečností. Euforické nadšení z opětovného přivítání se s, válečným děsem přerušeným, osobním životem se stává básníkovým epitafem jeho vlastních pramenných niterných sil, životně důležitých na frontě válečné vřavy. Rozvrat naděje je všeobjímající, pachové stopy intimní minulosti jsou pohřbeny pod nánosem válečných slz a krveprolévání. Neubrání se sice nostalgickému posmrkávání, ani se nevzpírá morálnímu patosu, podávaného ve správném ideologickém znění, ale není to v míře, která by dokázala pokazit potěšení z filmové porce niterné poezie. Hlavní proud poetického vlnění je soustředěn na niterný zásah akutního zjištění úplné ztráty důvěrně známého prostředí rodného domova a základních aspektů intimních vazeb. Hrdinou písně citů básníka je Kliment Mareš (velmi dobrý Karel Höger), nadporučík, čerstvě povýšený na kapitána. Jeho návrat z dlouholetého pobytu na zuřivé válečné frontě do právě osvobozeného rodného města Prahy se stává jeho nejzásadnější katarzí vnitřního světa v životě. Minulost již přestává být naplňující. Hlavní ženskou postavou je Stáňa (příjemná Běla Jurdová), četařka a nadporučíkova frontová milenka v rozpacích z možného hořkého konce. Nedorozumění si škodolibě pohrává s nitrem. Třetím, a do Prahy přibyvším, vojákem je Janík (příjemný Josef Pehr), desátník, navoněný a uvědomělý k věčné slávě armády Osvobození. A jarním sluncem prozářená Praha se na něj přívětivě směje. Důležitou postavou je Marta (zajímavá Zdenka Procházková), bývalá Marešova láska mládí. Nejočekávanější setkání se stává počátkem bolestivého rozpadu iluzí. Výraznou postavou je Stachová (pozoruhodná Terezie Brzková), stará švadlena, neochvějně doufající v návrat jediného syna z konce krutostí válečné fronty. Snadno zranitelně jsou ty vnitřní světy. K výrazným postavám patří také Blažej (strojený František Smolík), bývalý Marešův profesor zeměpisu. Veškerá vznešená ušlechtilost vzdělaného ducha známé minulosti se zaprášena třese strachem z okolního světa se znakem kostlivce. Z dalších rolí: velící major a taťka vojenské tlupy z hotelu Central (Zdeněk Štěpánek), vnučka staré Stachové v bezradnosti tragické informace Tonča (Pavla Suchá), maličká dcerka Marty (Michaela Lišková), starý a známý vrchní v Mánesu (Josef Hořánek), dotěrně zvědavá hotelová pokojská (Milada Smolíková), mladá dívka, vyzývající Mareše k tanci, Jarmila (Libuše Zemková), staří manželé, v bývalém Marešově domově, Fialovi (Ladislav Kulhánek a Ella Nollová), k vojákům osvobození laskavý majitel koloniálu Sedláček (Bohuš Hradil), jeho dospělý syn, tak ochotně doprovázející Janíka po Praze, Zdeněk (Jaroslav Mareš), Janíkův objekt zvýšeného zájmu a Sedláčkova dcerka Jitka (Blažena Slavíčková), či Marešova matka ve vzpomínkách slz (Otylie Beníšková). Návrat domů, film Martina Friče, je nejintimnější poezií zásadní niterné katarze návratu domů z hrůz zuřivého válečného konfliktu. Do nálady prosákla radost a odhodlání. Působivá poezie lidského nitra!(19.6.2020)

  • Autogram
    ****

    Menšie, komornejšie a hlavne o dosť smutnejšie české Najlepšie roky nášho života. Vojna zasiahla osudy rodín českých vojakov oveľa viac ako rodín v Amerike a hlavný hrdina má tú smolu, že mu nemá kto oznámiť smutné správy citlivejšie, ako sa ich snaží on oznámiť matke svojho padlého kamaráta. Scéna so zle počujúcou babičkou bola zároveň smutná aj vtipná, ako divák som bol na vážkach. Nechýba niekoľko filozofických úvah o vojne, lepšia bola tá s náhodnou známosťou ako úvaha s profesorom, ktorý do filmu priniesol (asi povinnú) dávku komunistickej propagandy o tom, ako bude republika patřit lidu a vieme, ako to nakoniec dopadlo. –––– Já se sice taky učím rusky, ale ta abzuka mi nějak nejde. –––– Takže člověk vlastně ani nezabíjel. – Máte pravdu. Člověk jenom střílel, ale nezabíjel. –––– Vystřel a dej mi patron!(17.6.2014)

  • Sandiego
    ****

    Další smutný důkaz, jakou cestou se mohl ubírat náš film, nebýt únorového převratu (i když tento film vznikl již po něm). Řemeslně až uchvacující dílo, které výborně vystihuje nadšenou a hektickou atmosféru osvobozeného města, do kterého je v zajímavém kontrastu vložena temnější linie nadporučíka, který postupně přichází o všechno co měl. Film je naprosto zbaven naivity a patosu a ideologická stránka je silně potlačena, dá se říct, že některé její prvky nejsou vůbec záměrné, ale věrně charakterizují dobu krátce po osvobození. Je zde několik působivých scén, jako návštěva u matky zemřelého vojáka, až expresivní scéna ze skladu šatů i věty učitele ze sklepního bytu plné naděje. Výkony herců jsou zde navíc vzácně vyrovnané a to i v ženských figurách, ktěré zde působí živě a vůbec ne křečovitě (příjemně na mě zapůsobilo ztvárnění Marešovi bývalé partnerky).(9.5.2009)

  • gudaulin
    ***

    Martin Frič byl největší režijní hvězdou První republiky i zestátněné kinematografie a Karel Höger byl charismatický herec, kterému podobný styl rolí, jako byl jeho nadporučík Mareš, vyloženě seděl. Třetí hvězdička je konec konců právě za Högera a jeho herectví. Po řemeslné stránce se Návratu domů mnoho vytknout nedá a prvoplánová propaganda se ve Fričově snímku taky nekoná. Dokonce je na začátku filmu zmíněna v jedné větě účast československých vojáků na operacích na západní frontě a bylo to určitě na dlouhá léta naposledy, obávám se, že až do natočení Oázy a Nebeských jezdců. Na druhou stranu, všechny ty šťastné úsměvy, uniformy, sympatičtí rudoarmějci tančící kozáčka, celá ta atmosféra vysílá podprahové signály o době, která vedla ke zglajchšaltování české kultury. Ten film je jako režim v letech 1945-48. Svým způsobem tenhle druh filmařiny považuju za nebezpečnější než ty tupé agitky, které jsou ve své naivitě a přímočarosti strašně snadno identifikovatelné a směšné. Copak asi jeli do Sudet dělat ti sympatičtí vojáci - šířit demokracii? Zkrátka a dobře, po emocionální stránce mně ten film nikdy nesedl. Celkový dojem: 55 %.(20.6.2014)

  • Big Bear
    ***

    Tak tady jsem byl s hodnocením opravdu na vážkách... Námět filmu byl skvělý. Mladý poddůstojník zahraniční armády se v květnu 1945 vrací s jednotkou do Prahy, odkud pochází. Celých těch dlouhých šest let se těšil na ten okamžik až zase doma otevře dveře a uvidí v kuchyni mámu se setrou a setká se se svojí snoubenkou. Ta myšlenka jej držela celou tu dobu strádání, bojů i v lazaretu po vážném zranění nad vodou. Teď je konec války a vše vysněné je přímo před ním. Jenže co to? Snoubenka nevydržela čekaní a když konečně zastihne někoho doma, zjistí, že jsou to cizí lidé... Ti mu mimoděk vypoví, že při bombardování přišli o vša a tak jim byl přidělen tento volný byt. Prý po nějakých popravených, protože jejich příbuzný šel bojovat za hranice.... Mareš navštíví ještě matku svého spolubojovníka, jemuž slíbil, že vyřídí mámě sbohem a předá jí jeho věci... Na to však prostě nemá sílu... Film měl velmi mnoho silných momentů a kdyby vše zůstalo jen v té osobní rovině kdy vysněné se tvrdě střetávalo s válečnou krutou realitou, bylo by to na 5 hvězd. Bohužel rok 1948 už snímek lehce zbarvil do ruda, což může divák vidět na všudypřítomných rudoarmějcích, Sovětech tábořícíh ve Stromovce i ve scéně s profesorem. Smolík nejprve krásně hovoří o glóbusu, který vzteky robil, protože první válečná léta se šeď rozprostírala dál a dál přes celou Evropu na východ a on už se na to nemohl dívat.. Pak ale okřeje, když začne vyprávět o porážce Stalingradu a následně o budování nového Československa... O Spojencích a bojích na západě nic... Přitom paradoxně v posledním záběru, kdy se kolona vozidel šine dle rozkazu do Sudet, jsou všechna auta od jeepů po náklaďáky americká :-). Píseň Poljushko Pole mám rád, ale tady to už byla čistá propaganda a tak jako čtvrtý hlas pískat nebudu... Högera mám rád a byl skvělý, ale mnohem radši než tento film mám snímek Májové hvězdy (1959), který se také odehrává v Praze v květnu 1945. Tři prázdné patrony pro klučíka na dvorku. * * *(17.6.2014)

  • - Desátník Janík (Josef Pehr) má na sobě britskou uniformu battledress. Jedná se o uniformu, kterou měli naši zahraniční vojáci ve Velké Británii, ale původně i ti, kteří odešli do SSSR. Po válce je měli i českoslovenští vojáci. Přijít v této uniformě domů už za pár let (po roce 1948) znamenalo téměř jistotu jízdenku do kriminálu či uranových dolů. (sator)

  • - Poprvé ve filmu Ilja Racek. (M.B)

  • - Na začátku filmu je zmíněna firma Borsalino, která vyrábí klobouky i v současnosti. (tomas.sulc.7)