Ilegální máma

Zatlačme na pilu, nechme děti opakovaně říkat básničky o mamince, teď všichni zabrečte, hlasitěji, prosím! Posaďte se doleva, víc doleva, tak, žmoulejte papír, tak je to správně a vy v těch brýlích tolik nepřehrávejte. A nebo jo. Přílišná snaha občas škodí, místy umělé a přehnané, heslo opakování matka moudrosti taktéž neplatí. Děti brečí, pak už jsou apatické, ale pro pana režiséra teda ještě nějakou tu chorobně procítěnou větu pronesou (ačkoliv už se vidí v Rakousku a na nějakou kameru kašlou). Ženštiny odcházejí a zase se vracejí, roky naskakují, a všechno to začíná připomínat výměnu manželek bez druhé strany. Návrat manželek vol. 4 (dlouhé, dlouhé, dlouhé, zdlouhavéééé). Nakonec člověk tak nějak zapomene, proč že se to natáčelo? A ne, nezapomene, přijde další scéna "děti, víte, že jsem to dělala pro vás?". Možná by bylo lepší víc si pohrát s vizuální stránkou, než s těmi uměle vyprovokovanými projevy. Co po nich vlastně chtěl? Čekal Moschitz, že se strhne tak trochu reality-bitva ve stylu "To ti to teda nikdy neodpustím, mami!"? Možná. Očividně se nedočkal. (25.03.2012)

Hodně věcí si musí divák domyslet. Třeba to, že říkají jiné věci před matkou a jiné bez ní vypovídá něco o těchto dětech. Ale předpokládá se, že divák přemýšlí u filmu. Teda hodně přehnané byly ty brečící scény. Takže sem si trochu zabulela taky:) Ale na druhou stranu, je hodně lidí, kteří možná nad podobnou odlukou nikdy nepřemýšleli a nedokáží si představit jaké to je. Díky filmu mám celkem přesnou představu. Film byl docela dlouhý, ale velmi mi utekl a nic mi tam nepřipadalo zbytečné. Tvůrce dokumentu dílo vytváří, protože chce světu sdělit určitý problém. Tvůrce je proto sám velmi zaujat, pohlíží na problém subjektivně, ale to je právě ten pohled, který se od dokumentu očekává. Objektivnosti je ve zpravodajstvích až nad hlavu Kdyby bylo vše objektivní, tak bychom se nedozvěděli o ničem nic a holá fakta jsou k ničemu. Je tolik smutku, který zažívají tyto rodiny nejen v zemích východní Evropy, že si zaslouží, aby za ně uronili pár slz i diváci v kině. Migrace za prací je velkým problémem a dodnes je velice přehlížena a moc se o jejích podrobnostech neví a nemluví. A ony opakované návraty měly divákovi podle mne ukázat, jak děti postupně stárly a jak se měnily domovy apod. A že se tyto tíživé okamžiky loučení v životě těchto rodin musí neustále opakovat. Ať už to diváka v kině potom baví či nebaví. A je tam pár extra scén, který se vegetariánům nebudou moc líbit. Ale je to z ekozemědělství a domácí výroba:) (27.03.2012)

Zajímavý nápad, ale řekla bych, že trochu nepovedené zpracování. Na to že pan režisér natočil více než 250 hodin materiálu, nemusel několikrát dokola opakovat ty stejné chvíle setkávání a loučení se rodin. Měla jsem pocit, že se tím záměrně snaží vyvolat u diváků lítost. Nejvíc mě dostala závěrečná scéna jedné z žen, která po letech střídání odloučení od rodiny s životem s nimi, stojí na vysněné terase svého vysněného moldavského domu, který si postavila za těžce vydržené peníze za léta protrpěná odloučením a říká, jak si splnila svůj životní sen. Konečně má dům, po kterém vždy toužila (ač je její radost lehce zkažená kvůli tomu, že se pod terasou zavraždil její muž). Trochu absurdní. Jela tedy vydělávat peníze pouze kvůli baráku? V tom případě si nemá na co stěžovat a její neustálé ospravedlňování odloučení argumentem, že to vlastně všechno dělá pro své děti, tímto závěrem trochu postrádá smysl. (13.03.2012)

Tenhle dokument by měli vidět všichni, kteří si neustále stěžují jak se mají v Česku špatně. Nejvíc mě zaujal příběh Auricy a jejich dětí. Na druhou stranu moc nechápu, co je drželo v té vesnici, kde nebylo snad nic kromě neuvěřitelné bídy, kde se její děti musely živit tím co jim pobíhalo na zahradě. Přitom moldavské hlavní město je docela kultivované. To, že tolik peněz Aurica vrážela do baráku, ve kterém se oběsil její manžel a navíc postaveném v tak ošklivém místě je pro mě naprosto nepochopitelné (25.09.2013)

246. Další ze závažných filmových dokumentů uvedených na festivalu Jeden svět, téma ilegální migrace, společenského jevu, který s neustále se zhoršující situací svým významem dále posiluje. Příběh tří mladých žen, matek, pocházejících z Moldávie, z neutěšeného sociálního prostředí, všeobecným hospodářským úpadkem těžce postiženého venkova, bez jakýchkoliv nadějnějších vyhlídek pro svůj další život, svým krajním rozhodnutím odejít opouští naprosto vše, vydávají se pryč, pracovat do zahraničí, ilegálně, i přes úskalí a rizika zanechávají doma své děti, své partnery, své rodiče, přetínají odchodem rodinné vztahy, vymění výdělek za dlouhodobé odloučení od těch nejbližších, podstoupí postupně narůstající tíži vlastního osamocení i prohlubující se vzájemné odcizení, až čas spravedlivě ukáže, jak krutá volba to ve skutečnosti byla, koho v důsledcích zasáhla, jak těžce ranila a trvale poznamenala. (10.01.2015)