Polibek ze stadionu

Milostný příběh je velmi nápaditě zakomponován do mistrovství světa v hokeji 1948 a stejně neotřelé je i seznámení hlavních protagonistů. Jana Dítětová je roztomile dívčí, Zdeněk Dítě hraje smolařského mládence s neodolatelnými přechody od neohrabanosti k zamilovanosti v návaznosti na Harolda Lloyda. Film je jednou z posledních komedií natočených "postaru" a dívá se na něj opravdu velmi příjemně. (17.11.2003)

Někdo namítá, že jeden anekdotický nápad na celý film nevystačí, já si myslím, že tady vystačil. Ta jednoduchá zápletka měla naopak svou přednost v tom, že vznikla komedie zcela ryzí, jednoduchá, přímočará a co je nejdůležitější vtipná. Tuto pozapomenutou jednohubku však bohužel na televizní obrazovce vídáme velmi zřídka. Na druhou stranu se zase neokouká. (21.06.2010)

Žurnál, to byl panečku pořad. Nejdřív sjezd, železárny, hokej a nakonec slepičí farma. Důležitý byl samozřejmě ten hokej, protože hokejisté Tre Kronor měli na MS v Praze dne 23. 2. 1947 získat titul mistrů světa při pohodlné výhře nad plajery z Österreichu, kteří s týmem ČSR hanebně prohráli 13:5, jenže Rakušané podali životní výkon a před natřískaným hledištěm zvítězili 2:1. V nadšené atmosféře by se jeden spontánní polibek určitě ztratil, kdyby tam nebyl ten všetečný Žurnál. Ten způsobil poměrně zábavný propletenec omylů, nedorozumění a milostných vztahů. Mně se tedy nejdůležitější jeví skutečnost, že jsme si poprvé v historii mohli zakřičet "MISTŘI!", ale v tomto případě se může pobavit i sportovní analfabet. (04.01.2016)

Role náhody je sice spíš ztřeštěně zneužita než využita. Přesto snímek svou atmosférou zapadá do Fričovy tvorby. Parádní výchozí zápletka, v níž je využit dobový hokejový motiv. Zápas Švédska s Rakouskem v roce 1947 poutal v závěru opravdu velký zájem československých fandů. Oslavovaní mistři si v 50. letech bohužel moc legrace neužili... (20.06.2010)

Ne zcela přesvědčivý kompromis mezi prvorepublikovou komedií a americkou groteskou současně prozrazuje mnohé o Fričových očekáváních (uměleckých i společenských) i naznačuje příčiny nezdaru obou snů. Celek je především – necelistvý. Groteskní sekvence (nekonečná míjení se obou budoucích milenců, pohyb v labyrintickém obchodním domě, zubařská extempore…) postrádají propracovanou choreografii a veseloherním interakcím chybějí chytré dialogy a plné soustředění herců, kteří ještě při nich ještě dohrávají svá „němá“ čísla. – Tyto nedokonalosti nejvíce postihují ústředního hrdinu, potažmo jeho protagonistu: přes velké nasazení se ze Zdeňka Dítěte Harold Lloyd českého filmu nestal. Jakkoliv k němu nemá v této roli fyziognomicky daleko, jeho roli se nedostává ničeho jedinečného, a nemá tedy co vyjádřit – kromě spěchu, hledání a zmatkování. To jsou ostatně zásadní stavebné principy celého Fričova snímku, který dílčí sdělení rozvádí s takovou velkorysostí, až je vyprazdňuje (především rozpačitá expozice směřující k zápletce, kterou v únavnosti trumfuje jen repetitivnost epizodních gagů). Více si cením Jany Dítětové, jejíž postava je ovšem podstatně životnější a tvárnější než lloydovský zubař: již pro to, že nemusí přelétat mezi „němou“ a „mluvenou“ rolí, působí přirozeně (v rámcích určených snímky předešlých dvou dekád) a kdyby se jejím dialogům s Dítětem dostalo širšího prostoru, jistě by i jemu pomohla neumělou grotesku přetavit v grantovskou sebeironii nebo v stewartovskou vůli k vážnosti. (21.10.2023)